Chirurgovy zkušenosti z českých škol

24. 1. 2011

Moc jsem nemiloval ani matematiku a fyziku. Ale po příchodu na přírodovědeckou fakultu nás učili zcela jiným způsobem a já se dokázal naučit za půl roku více nežli za 4 roky na gymnasiu a začal jsem matematiku a fyziku mít docela rád a se mnou i celý kroužek - a to jí nesnášeli více nežli já. Ten chlápek, co nás to učil, měl nějaké kouzlo, že jsme, po skončení těch cvičení místo do hospody šli do parku a trumfovali se, kdo dříve příklady uložené za úkol vypočítá. Měl bych i docela dobré prospěchové stipendium, ale protože jsem odešel po roce jinam, tak jsem ho už nikdy nedostal.

Podobné zkušenosti jsem měl i na medicině. Skutečně ta škola mi toho až tak moc nedala, zejména ne praktické znalosti. Pamatuju si jen na jednoho lékaře v budějovické nemocnici, který mě, ačkoliv to neměl v popisu práce, začal učit znát EKG.

Byla to zcela jiná metoda, žádná teorie ale praxe. Prostě mi ukázal každý z těch asi šesti či sedmi dní, co jsme se setkali, tak něco kolem 80-90 křivek a ze začátku mi to vysvětloval. pak se zeptal a když jsem se trefil, tak se usmál a když ne, tak ze mě nedělal pitomce (což na medicíně dělali asistenti s obzvláštním potěšením) ale řekl mi proč se pletu a jak to je.

Na konci jsem ta EKG prakticky popisoval já, sestra to psala na stroji a on mě kntroloval a většinu jen mlčky podepsal. Hlavně díky tomuhle člověku jsem udělal zkoušku z interny napoprvé.

Ne že bych jí uměl dokonale, ale její součástí byl popis reálného EKG záznamu, které jsme během výuky vlastně nikdy nespatřili. Také v tom každý plaval. Já ne.

V klidu jsem to bezchybně popsal. Dodnes si pamatuji. jak zkoušející s přísedícím strnuli a dali mi jiné. A pak ještě jedno a ještě čtvrté.

Tohle se jim zjevně nestávalo. Pak se ještě na pár věcí zeptali, no věděl jsem toho dost a odešel jsem tuším s chvalitebnou.

Kdyby bylo více takových lékařů jako ten, co mě nezištně učil v těch Budějovicích, asi bych ze školy vyšel s výrazně lepšími znalostmi a možná by i moje směřování a uplatnění bylo jiné.

EKG již zdaleka neumím na té úrovni jako tehdy, ale jsem také chirurg a je to tak asi čtvrt století, co se tím moc nezabývám.

I dnes si ale něco pamatuju. Ale na fakultě takoví asistenti nebyli. Smutné, leč realita. Škoda jen, že mám špatnou paměť na jména a již jsem dávno zapoměl jak se ten doktor jmenoval a tak jsem mu nemohl ani napsat, jak moc mi ten čas, co mi věnoval, pomohl.

Jen bych si dovolil vyjádřit nesouhlas s tím že ústní zkoušení není dobré. Nevím jak kdy, ale pamatuju si na zkoušku z anorganické chemie, kde jsem nevěděl odpověď na jednu otázku.

Zkoušející ale z předchozích dvou otázek věděl, že jsem se učil a a zeptal se na trochu něco jiného, čímž mě navedl a já najednou zjistil, že jsem schopen si odpověď na tu třetí vlastně dovodit, že jsem jí vlastně věděl celou dobu, jen jsem si to nedokázal hned srovnat v hlavě.

Pak se mě ještě zeptal orientačně na dvě nebo tři věci které v otázkách nebyly a když jsem nezaváhal, odešel jsem s výbornou.

Spolužačka mezitím za jeho zády vše opsala z taháku. Ale když se jí zeptal na něco mimo, tak nezabrala vůbec na nic a na téhle zkoušce skončila. Nebyla to těžká zkouška, skripta asi o 200 stránkách. Trivialita. Ale ona nebyla schopna se to naučit a když nezvládla ani děkanský reparát, tak pak už studia nechala.

Myslím že jsem to vážně uměl ale kdyby to byl jenom nějaký vyplňovací test, tak bych asi 1 nedostal. Máte jako profesor jistě větší zkušenosti, ale nezavrhoval bych ústní zkoušky šmahem.

Je pravda, že na medicině ústních zkoušek zneužívali a jednou třeba, když jsem neměl 99% prezenci na přednáškách, tak byli schopni nás dusit seznamem otázek pro "nechodiče na přednášky".

Otázek bylo asi 200 a dávali vám je od první. Jakmile jste jednu nevěděl okamžitě jste byl vyhozen.

Mně dostali asi na patnáctou ale dávali by mi je klidně do té 200.

Možná právě proto tvrdím že přírodovědecká fakulta a matfyz, kde jsem měl tu čest být dva semestry je vysoká škola.

Ale medicina je mateřská škola křížená s koncentrákem. Oni ti učitelé jsou velmi inteligentí a vzdělaní, o tom žádná. Ale jejich metody a chování nepatří na vysoku školu.

A zřejmě práve z tohohle ducha, který na té škole panuje, plyne i to, jak my lékaři se občas chováme sami k sobě a i k druhým. Nebo mi to alespoň tak přijde.

Vytisknout