Lékařské odcházení

24. 1. 2011 / Ivan David

Jenže zdravotnictví zdědilo po experimentech a voluntarismu pravicových vlád těžké problémy. Mezi nimi byly nejnápadnější deficity zdravotních pojišťoven (hlavně po krachu asi 16 z nich), což vedlo ke zpožďování plateb zdravotnickým zařízením, a také těžká zadluženost mnohých nemocnic zdatně tunelovaných v devadesátých letech pravicí dosazenými experty. Zemanova vláda byla navíc menšinová, takže v Parlamentu prošlo jen to, co se líbilo pravicové většině. Manévrovací prostor ministra byl nepatrný, možnost dosáhnout koncepčních změn byla nulová.

Většinová orientace

Lékaři v ČR ve své většině volí pravici. Od pravice očekávají podporu. Proti levici protestují, očekávají zhoršení své situace. V roce 1997 za působení ministra Stráského došlo poprvé k poklesu reálných příjmů zdravotníků. Vůbec neprotestovali. Když v následujícím roce došlo ke zvýšení platů asi o 10%, následovaly ostré protesty lékařů, že je to málo.

O platech zdravotníků (s výjimkou několika málo rozpočtových organizací) ministr zdravotnictví nerozhoduje. Zdravotní pojišťovny rozhodují o tom, kolik peněz půjde do jednotlivých segmentů zdravotní péče. O osobních nákladech v jednotlivých zařízeních rozhodují ředitelé. Ti jednak schvalují rozpočty organizace, jednak uzavírají kolektivní smlouvy s odborovými organizacemi. Odborově organizovaných zdravotníků je málo, typicky jde o zdravotní sestry vyššího věku. Lékaři jsou spíše sdruženi v Lékařském odborovém klubu (LOK). Zažil jsem vystoupení místopředsedkyně LOK na primářské poradě v jedné pražské nemocnici. Žádala velké zvýšení mezd. Primářské porady však obvykle takové otázky neprojednávají. Argumentovala tím, že mnohé nemocnice jsou zadlužené a vyzvala ředitele (vzděláním ekonoma), aby měl "větší odvahu nemocnici zadlužit". Ten to kategoricky odmítl. Tím jednání skončilo.

Lékaři se pokládají za naprosto výjimečnou (sociální?) skupinu, dokonce "stav". To upomíná na "stavy" ve středověké a novověké společnosti, jako bylo duchovenstvo nebo šlechta. Dnes už samotný termín "stav" působí anachronicky, ale většina lékařů to tak nevnímá. Představa o společenské prestiži a autoritě lékařů je poněkud nerealistická, a neobratným chováním se může drasticky zhoršit. Sebepojetí lékařů jako "stavu" vede k nerealistickým východiskům ve vyjednávání a k neúspěchům v něm.

Představa lékařů, že jsou "lepší lidé", je ve velké většině vede k volbě pravicových stran médii velebených jako ochránkyně vzdělaných, mladých a úspěšných. Ze své podpory pravice pak lékaři dovozují, že pravice k nim bude vstřícná. Pravicoví politici jsou sice rádi, že je lékaři ze své naivity většinově volí (což v západní Evropě není běžné, tam volí pravici jen asi polovina lékařů, nikoli asi 90% jako v ČR) a neradi by o to přišli, ale současně vědí, že je lékaři budou volit, i když pro ně vůbec nic neudělají, a dokonce, i když lékaře a jejich požadavky budou ignorovat, nebo "lékařský stav" poškodí.

Odkud pramení mentalita stavu

Mentalita lékařů je tradičně maloburžoazní, či středostavovská nebo středotřídní -- jak chcete s typickým postojem, vyjádřeným vtipnou zkratkou v alegorii bratří Čapků "Ze života hmyzu": "Hlavně aby bylo málo šnečků a hodně kapustičky." To se krásně promítlo do těsně předválečného požadavku lékařské komory v ČR, aby bylo židovským lékařům zakázáno praktikovat (méně šnečků), kteréžto ostudné rozhodnutí bylo Českou lékařskou komorou (ČLK) zpětně odsouzeno teprve nedávno. Lékaři se ve své naprosté většině s pacienty bezvýhradně nesolidarizují, což je pochopitelné, protože kdyby nemocné ošetřovali bez nároku na přiměřenou odměnu, stali by se žebravými dobrodinci. Lékaři ovšem cítí, že stojí společensky výše než jejich pacienti, což je součást nerealistického sebepojetí. Výstižně tento postoj vyjádřil jeden z delegátů sněmu České lékařské komory, kam jsem byl jako ministr pozván nově zvoleným prezidentem komory dr. Rathem. Tento lékař- delegát na mne při mém projevu řval: "Vy jste mluvčím lůzy!"

Historicky byli lékaři ve své většině ubožáci nabízející své služby všem, kteří o to stáli, a jejich trvalou snahou bylo vlichotit se do přízně boháčům, kteří by je spolehlivě svojí poptávkou uživili. To se však nepoštěstilo každému. Situace se změnila, když od konce 18. a zejména od druhé poloviny 20. století vstupovali lékaři do státních služeb, hlavně do veřejných nemocnic. Tehdy se lékaři častěji setkávali s pacienty, které společensky převyšovali, a odtud pochází zvyk chovat se k pacientům přezíravě a povýšeně. Takové chování tedy není plodem období "komunismu", jak se tvrdívá, ale nadřazené chování se za těchto čtyřicet let podstatněji nezměnilo. Rakousko-Uhersko zavedlo v českých zemích funkci obvodních lékařů (proti značné nevůli lékařského "stavu") na konci 19. století, aby císařská totalita mohla jejich prostřednictvím prosazovat zdravotnickou politiku státu. Nejde rozhodně o "komunistický" vynález, jak to mnozí interpretují.

Jak a proč nevyjednávat

Nelékařské zájmové skupiny se běžně zúčastňují kolektivního vyjednávání. Lékaři jako "stav" tvoří výjimku a jejich představitelé se účastní nevyjednávání. To vypadá v praxi tak, že jejich mluvčí kategoricky a ultimativně trvají na okamžitém splnění značných požadavků, což usnadňuje jejich odmítnutí. Zažil jsem to vícekrát. Například jsem se jako vyhlašovatel výběrového řízení k seznamu setkal s požadavkem ČLK na zdvojnásobení ceny lékařské práce v kalkulaci všech výkonů. To by vedlo k okamžitým nákladům asi 25 miliard Kč, takže zdravotní pojišťovny návrh okamžitě vetovaly. Předkladatel splnil úkol. Požadavek předložil...

Jiní zaměstnanci vědí, že budou-li žádat dvojnásobný plat, neuspějí. Budou-li žádat každoročně růst o 10% a budou-li pro fungování podniku dostatečně důležití (nenehraditelní), dosáhnou dvojnásobného platu za 8 let. Budou-li 8 let pravidelně žádat dvojnásobek a odmítnou-li se o nižší nabídce vůbec bavit, může se stát, že za 8 let, budou mít plat stejný jako na začátku. Z hlediska zaměstnavatele totiž znamená vyhovění jedné kategorii zaměstnanců tak nepřehlédnutelným způsobem lavinu požadavků jiných kategorii zaměstnanců, kteří budou povzbuzeni ke značné neskromnosti. Nebude-li jim vyhověno, protože zdroje jsou vždy omezené, konflikt naroste.

Lékaři nejsou připraveni pochopit, že pro pravicové politiky hájící zájmy vlastníků představují z řady naprosto nevybočující kategorii zaměstnanců, nikoli nějaký "stav". Pravicového politika nedojme jejich argumentace, že musí dostat více peněz, protože zachraňují lidské životy. Za dvacet let nepochopili lékaři pro zdravotnictví základní pravicovou tezi, že zdravotnictví je podnikání jako každé jiné. Pro podnikatele, kteří jsou skutečnou pravicí hájenou zájmovou skupinou, jsou nemocniční lékaři se svými mzdami pouhou "živou silou" či "lidským zdrojem" podílejícím se na hospodaření podniku. Jejich mzdy jsou nákladovou položkou, růst mezd je růst nákladů. Pro pravici je zdravotnictví solidárně financované ze zdravotního pojištění jen součástí daňové zátěže podnikatelů, protože zvyšuje obecně "cenu práce". Ve zprivatizované nemocnici tvoří osobní náklady nejvyšší nákladovou položku jako v každé nemocnici. Osobní náklady tedy nejvíce snižují rozdíl mezi výdaji a příjmy, tedy zisk. Je pravda, že soukromá zdravotnická zařízení někdy platí klíčovým zaměstnancům velmi mnoho, protože ti představují oproti konkurenci výhodu. O to méně platí ostatním.

Vláda k lékařům vstřícná nebude

Lékaři, kteří "odcházejí", ve své většině nevyhrají, pokud si nezískají veřejnou podporu, která by mohla ohrozit vládu. Pro vládnoucí pravici ovšem pracují prakticky všechna média. Pravice netoleruje stávky ani jiné zaměstnanecké protesty, pokud nemusí. Tím méně si to může dovolit současná vláda, která provádí nepopulární kroky a kvůli pnutí v koalici se pohybuje na pokraji zhroucení. Vůdcové vládních stran čtou také velmi pečlivě průzkumy veřejného mínění (ty nezfalšované) a berou je velmi vážně do úvahy, ačkoli význam poklesu svých preferencí zpochybňují. Média proto protest lékařů napadají a jejich požadavky budou bagatelizovat. Současně poukazují na hrozící důsledky pro pacienty, na ohrožení pracovních míst zdravotních sester, na hrozící kolaps nemocnic a zejména na pokles podpory jejich akce ze strany veřejnosti. Jsou to typické mediální manipulace, ale média je dělají, protože jsou účelné. Veškeré důsledky akce lékařů jsou předem interpretovány jako neodpovědnost a trestuhodná nedbalost lékařů. Ministrem nabízená pomoc na rok 2012 se podobá příslibu pacientovi se zástavou srdce, že s resuscitací se začne hned zítra. Pravicová vláda pravicovým lékařům, k jejich překvapení a zklamání vstřícná nebude.

Lékaři k vládě vstřícní jsou

Naopak děkující a ze zaměstnání odcházející lékaři jsou k pravicové vládě velmi vstřícní, aniž by to chápali. Pravicová vláda si totiž klade za cíl zlevnit pracovní sílu, zpružnit trh práce a snížit státní výdaje. Toho se určitě nedosáhne zvýšením platů lékařům a pak v následné epidemii "neukázněných občanů" žádajících také zvýšení platů. Naopak, pravicoví lékaři budou exemplárně utraceni, protože si o to řekli. Lékaři se snaží dojmout vládu prohlášeními, že podporují její reformu, ačkoli o skutečně připravované reformě nevědí celkem nic. Přece tolik let volí pravici, proč by i teď neměli stejně slepě věřit její reformě? V reformě se slibuje, že pacienti budou více platit, což si lékaři vysvětlují tak, že bude více peněz pro ně. Jenže ti, kteří to navrhují dobře vědí, že "lůza" se bude chovat neodpovědně a nepřipojistí se, protože už nemá ani na nájem, a lékařskou péči čerpat nebude. To je ostatně cílem. Platby opravdu mají být regulační, nikoli na přilepšenou poskytovatelům péče. Mají vést k omezení čerpání péče a tím se má snížit přísun peněz do zdravotnictví a určitě nikoli zvýšit na platy lékařů. Zvláště dětinské je čekání na omezení korupce. Hybatelé pravicové vlády dobře vědí, jak snížit objem peněz ve zdravotnictví. Platba za lůžko a den rozhodně dostatečně neodradí od čerpání péče, protože známe "informační asymetrii", kdy pacienti budou přesvědčování, že musí zůstat, jinak by ohrozili svoje zdraví. Ve zdravotnictví nabídka a informační asymetrie vytvářejí poptávku. Pravice bude radikální. Omezí se objem poskytované péče likvidací poskytovatelů. Zavřou se oddělení a celé nemocnice. Absence lékařů to umožní. Dělníci se snaží obsazovat továrny, aby nemohly být tak snadno zavřeny, lékaři opouštějí nemocnice, aby jejich zavření umožnili. Čím více lékařů odejde, tím více oddělení a nemocnic se zavře. Ti, kteří se budou chtít vrátit do práce v rodné zemi, budou muset mnohdy přijmout nabízené podmínky, nikoli přicházet s požadavky. Omezením "nabídky péče" dojde k omezení výdajů. Snížení platů státních zaměstnanců se provádělo proto, aby se vytvořil tlak na zaměstnance v soukromém sektoru. Objem vybraného zdravotního pojištění závisí na výši mezd a zaměstnanosti. Stoupat asi nebude. Omezením péče hrazené z pojištění klesnou dále náklady, protože to, co se přesune do "nehrazené péče", z velké části nebude čerpáno kvůli nedostatečné koupěschopné poptávce. Poklesem nákladů na zdravotní péči se sníží "cena práce" pro podnikatele. Navíc se některých "opuštěných" nemocnic ujmou laskaví investoři, kteří je budou provozovat jako ziskové. Osobní náklady určitě zvyšovat nebudou.

Hejtmani z ČSSD, kteří vidí svoji budoucnost v rozšíření "koaličního potenciálu" směrem k ODS, hujersky "řeší" situaci a tím se hlásí k odpovědnosti za situaci, kterou nezpůsobili. Pokud by aspoň vinili vládu z neodpovědné nečinnosti, rozuměl bych tomu. Takto budou médii vyhodnoceni jako hlavní viníci následného hroucení zdravotní péče. Pravicoví lékaři takto objektivně bojují proti ČSSD včetně funkcionářů, kteří levicovou orientaci strany vnímají jako přítěž.

Bude to zajímavé, nic dělat nemůžeme, budeme se dívat.

Vytisknout