Kam vede CESTA?

24. 1. 2011 / Štěpán Steiger

Co rozumí Kroh "takovou strategií", vysvětlil v odstavci předcházejícím jeho závěr: " Jen levice můžre institucionální sociální stát rozvinout do té míry, že se stane sociální společností, ve které sociální stát plní klíčovou, rozhodující, zdaleka ne však vyčerpávající funkci." Rozhlédnu-li se po této zemi -- a přihlédnu k jejímu širšímu "okolí" (nemusí to být svět, stačí Evropa) -- ztrácím hned případný optimismus, i kdybych věřil, že po skončení své "mise", tedy po čtyřech letech, Nečasova vláda odejde do tzv.propadiště dějin. Na žalostných troskách sociálního státu ji pak možná nahradí levice, silně ovšem pochybuji, že se bude líbit Michaelu Krohovi. Řeknu hned proč.

Začnu CESTOU. Už její název totiž vyjádřuje její zaměření -- mohlo by se vlastně říci omezení. Je totiž "centrem pro tržní ekonomiku", což je pouze elegantní (a zdvořilý) výraz pro kapitalismus. Jinými slovy, meze daného -- dnešního -- společenského systému nehodlá překročit. Bude sice zřejmě přicházet s návrhy na jeho vylepšení, jako třeba vylepšení sociálního státu (pokud bude stát tento název ještě zasluhovat), ale použijeme-li výrazu v české politické mluvě tak oblíbeného, až ztratil svůj původní náboj, vizi nám CESTA sotva dokáže nabídnout. (Nehledě k faktu, že think tank je pouze jedna stránka problému, druhou je provedení předložených doporučení a návrhů: politici mají vždy poruce výmluvu -- v lepším případě o nutnosti kompromisu, v horším jednoduše pominutí návrhu.)

Seminář byl první, kritika by možná neměla být příliš náročná. Nicméně, ačkoliv jsem od panelistů sice slyšel hodně zajímavých postřehů, nepamatuji se, že bych se dočkal byť jenom v náznaku něčeho konkrétního -- ani od politika Bohuslava Sobotky, ani od bývalého minstra financí (a nyní bankovního ekonoma) Mertlíka. Nedomníval jsem se, že přednesou návrh konkrétního zákona, to přirozeně nikoliv; ale nárys (ne slib!) toho, co by mohli, nebo v případě, že vyhrají příští volby, dokázali pro sociální stát učinit. Možná by to pro ně byla vize. Možná ji mají. Nevím. Chápu, že politika každého -- všedního -- dne je pohlcuje. Nikdo nemůže říct, co bude v roce 2014. I utopie však bývají užitečné.

Trochu se ošívám s následující poznámkou -- ale patří k věci. Formálně byli všichni mluvčí na semináři pouze členové poradního sboru CESTY. To není nijak na překážku jejich účasti na pracích "centra", naopak. Doufám pouze, že se brzy dočkáme dalších jmen v této souvislosti, už proto, aby si veřejnost, zejména, i když ne výhradně, levicová ozřejmila, kdo všechno spolupůsobí. A kdo je také příslušníkem tohoto druhu myšlení a konání, jemuž by za klidnějších politických (a ekonomických) okolností příslušel název liberální. Také česká sociální demokracie totiž míří - mohli bychom říci "po schrödrovsku" ---- do středu - pokud tam ještě není.

Co kromě Jacquese Rupnika nikdo nezmínil, byla "mimočeská" souvislost. Jakoby tato země mohla "řešit" svoje potíže jenom sama, bez vazeb na ostatní svět. Rupnik správně poznamenal, že řešení i záležitostí domácích vlastně musí být součástí řešení evropského. Domnívá se ovšem -- na rozdíl ode mne -- že právě sociální stát může být takto - mám říci zachován? udržen? reformován, jak jsme slyšeli i na tomto semináři -- bez přesnějšího vymezení, jak by jeho reforma měla vypadat? (Dá se předpokládat, že by to nebyla reforma nečasovsko-kalouskovská, ale pouhé odmítnutí tohoto typu ještě nic neříká.) Všimneme-li si ovšem, že sociální stát je dnes napadán a redukován všude v Evropě (pomiňme ostatní svět, kde v evropském smyslu neexistuje) a že tato ofenzíva bude ještě nějakou dobu pokračovat, nevidím žádnou možnost evropského "řešení" v tom smyslu, že by na jeho troskách mohlo být cokoliv jemu podobného opět nastoleno. Nemylme se: z hlediska historického -- ani o tom se panelisté semináře nezmínili -- jde totiž o jev časově omezený, důvody, jež k jeho rozvoji, zvláště od konce druhé světové války až do 70.let dvacátého století vedly, pominuly. K těm patřil nejenom zánik SSSR, nýbrž ještě víc krize, do níž se začal propadat -- a dále se propadá -- celý kapitalistický systém. Stručně, tedy ne zcela přesně řečeno, kapitalisté (protože ti skutečně vládnou, třebaže si politici namlouvají, že tomu tak není) zjistili, že dosavadních, neřku-li vyšších zisků mohou dosahovat pouze dalším zbídačováním protivníka -- zvláště když protivník slábne. Abychom ovšem -- pokud si to uvědomíme a zvrat chceme -- dosáhli zvratu v tomto vývoji, potřebujeme víc než think tanky. Ty sice také, ovšem takové, které vidí, že je možná jiná alternativa. Bez této vize můžeme jen -- dočasně a částečně -- možná něco zlepšit. Pak však zůstane tento svět takovým, jakým je dnes.

Vytisknout