Vezmi si půjčku, užij si hned a nestarej se, co bude zítra

17. 1. 2011 / Jiří Šejnoha

Nadpis tohoto příspěvku obsahuje vzorec sociálního chování, kterým se řídí dle mého soudu víc jak polovina obyvatel České republiky. Ve světě je to "přece normální". Starší lidé, mladí lidé, lidé s nejnižším vzděláním, ale i lidé s vysokoškolskými tituly, žádná kategorie není u nás výjimkou.

Povím vám, milý čtenáři, velmi zkratkovitě a zjednodušeně další příběh o lichvářské půjčce, která skončila ... a dost možná, že ještě neskončila. Je to příběh, který jsem slyšel z úst obou postižených, a který však nemusí být ve všech podrobnostech úplně pravdivý. Informace jsem neověřoval, proto si úvěrovou společnost nedovolím uvést jejím pravým názvem. Totožnost postižených je mi známa.

Nejprve vám ale musím položit jednoduchou otázku. Jakou cenu má nutit lidi, aby v autech používali bezpečnostní pásy, jakou cenu má nutit lyžaře, aby nosili na sjezdovce ochranné přílby, jaký význam mají pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v zaměstnání, když lidem dokážeme totálně zničit existenci jednou jedinou lichvářskou půjčkou 100 000 Kč, po které přijdou o dům a skončí pod mostem jako bezdomovci? Jestli náš stát neumí ochránit občany před lichváři a vyděrači, před nesmyslnými exekucemi, před pochybnými propletenci soudních úředníků, advokátů a exekutorů, kteří vyčkávají na maximální zisk a potom utáhnou smyčku kolem krku, ať pak radši tento stát rezignuje, "rozpustí se na anionty a kationty" (Skoumal a Vodňanský) a my pak budeme mít novou šanci, slovy Bertholda Brechta, "zvolit si stát jiný", kterým lichváři neprojdou. No pasaran!

Hlavní roli tohoto příběhu má dvojice čerstvých penzistů, jeden z nich rok po mozkové příhodě s omezeným pohybem a špatnou řečí. Jejich čtyřicetiletý syn se právě seznámil se sympatickou paní, se kterou by chtěl ponovu žít. Pracuje jako hlídač v bezpečnostní agentuře, má tudíž nízký příjem za mnoho hodin strávených v práci. Oba si chtějí zařídit pěkné bydlení. On sám půjčku nedostane, má na to nízký příjem a ona také. Požádá tedy své rodiče v penzi, jestli by si na ně nemohl udělat půjčku na zlepšení bydlení, nějakých 250.000 Kč. Nezdá se to hodně na dnešní poměry. Rodiče souhlasí a vezmou půjčku od renomované úvěrové společnosti ELLOX.

Přibližně rok splácí měsíčně asi 5.000 Kč, poté splácet přestanou; je jasné, že tuhle půjčku sami neutáhnou a syn nemůže. Tři měsíce trvá, než jim dojde, že budou muset prodat svůj rodinný domek. Po čtyřech měsících nesplácení půjčky jim zástupce věřitele oznamuje, že celkový dluh činí už 530.000 Kč. Zhruba další tři měsíce uplynou, než se jim podaří rychle a tím pádem pod cenou, prodat vlastní střechu nad hlavou. Obratem zaplatí dlužnou částku 530.000 Kč věřiteli. Po zaplacení obdrží dopis, v němž jim věřitel sděluje, že dluh nebyl ve skutečnosti tak vysoký, a že tam mají "nějaký" přeplatek, který jim bude vrácen. V dalším dopise jim věřitel napíše, že k žádnému přeplatku nedošlo, neboť nezapočítali 90.000 nákladů exekuce. Nebylo jim tedy vráceno nic a dokonce nemají v ruce ani doklad o tom, že došlo k vyrovnání pohledávky s věřitelem.

Bojí se, co s nimi bude dál. Nyní každý měsíc musí platit nájem v "cizím pokoji" (Kocáb), který je o 4.000 Kč vyšší, než bylo jejich inkaso v původním rodinném domku. Se započtením platby nájemného po dobu dalších deseti let přijdou oba penzisté kvůli půjčce pro svého syna o víc jak o 1.000.000 Kč. No řekněte, není to veselý příběh? Dokážete spočítat, kolik lidí si tady bezpracně pomohlo ke stovkám tisíc korun tím, že okradlo dva bezbranné penzisty? Nebo si za to mohou hlupáčci staří sami?

Někdy se mi zdá, že naše společnost si nese rysy chování našeho poslušného pejska. Občas ho kvůli nutným služebním cestám necháváme doma o samotě. Někdy na krátkou dobu a jindy to bývá víc jak na dvanáct hodin. Čím déle ho však trápíme samotou, tím větší radost naše malá chudinka má, že jsme se k němu vrátili. Přitom správnější by bylo a především spravedlivější, kdyby byl místo toho vztekem bez sebe a vzal nás oba klackem po hlavě. Tím dávám za pravdu Janu Čulíkovi, když neustále opakuje, že některé věci za nás nikdo neudělá. A že je třeba zvednout hlavu a pustit se do čištění chlívů.

Kdybych měl tu moc, nebo prsten princezny Arabely, půjčování hotových peněz nebankovními subjekty bych v České republice úplně zakázal. Peněžní půjčky by tedy směly poskytovat jen licencované banky, je u nich předpoklad, že si lichvou nebudou kazit bankovní renomé. Malé částky nechť si lidé půjčí raději od známých nebo svých příbuzných. Vím, že je to nesmysl, lidé by se stejně k úvěrům dostali přes zahraniční internetové poskytovatele finančních služeb.

Dávám čtenářům na zvážení, zda se Česká republika nechová stejně jako ta dvojice penzistů z příběhu, která kdysi jednou hloupou půjčkou přišla o vlastní dům a nyní musí platit nájem v cizím bytě. Neplatíme už teď drahý nájem za život ve vlastní zemi? Dovedete si představit plachetnici na moři, která má napnuté všechny plachty, vítr fouká správným směrem, přitom loď nesmyslně kličkuje a občas couvá zpátky. Kapitán je sebestředný a domýšlivý starý pán; kouká se dolů na vodní hladinu a přemýšlí, jestli je voda víc zelená nebo modrá. A nechce za žádnou cenu připustit, že na kormidle visí obrovská zrůdná chobotnice, která je silnější než pasát v plachtách. V několika kajutách první třídy se službami "all inclusive" si užívají navonění pánové s miss celebritami, s funěním a hekáním jim dělají další malé celebritky, potom "snídají kaviár a zapíjejí ho šampaňským. Víte, ono není nic dražšího" (říkal J. Werich). Zbytky, které nesnědí, vyhodí z okna do moře a chobotnice tloustne a tloustne ... a táhne loď ke dnu. Na horní palubě se tancuje, kapitán lodi si tleská do zrcadla ...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 17.1. 2011