Nová vize: Nechme to tak!

17. 1. 2011 / Petr Koudelka

Právem se ptají lidé: A co dál? Co s tím? Co dělat? Odpovědí jsou jim další analýzy, popisy, ironické, zoufalé, kompromisní.

Dovolím si tedy přijít s vizí -- to je už skoro jako návod k jednání, ne? Tato vize, trochu kacířská, uznávám, zní: Nechme to tak! Nedělejme nic. Nechme věci dojít až do konce.

V názoru mě utvrdil poslední článek Václava Bělohradského v Právu, lépe řečeno jeho definice kvality lidské společnosti. Spatřuje ji v potřebě uznání sebe sama, získaného ve svobodném prostoru v komunikaci s druhými, dále v potřebách biologických -- jako živé bytosti potřebujeme péči společenství, zatřetí potřeba průhledných pravidel jednání a radikální je i potřeba práce, kterou měníme svět, ve kterém žijeme.

Už dlouho mě pronásleduje myšlenka, že hlavní problém člověka je přeceňování sama sebe. Nikdy jsme se nic nedozvěděli a nikdy se nic nedozvíme, říká Voltaire a jiní. Náš rozhled spočívá v pohledu na 3D svět očima 3D, všechno ostatní je jen naše iluze a fantazie. Věda a náboženství nám usnadňují život, ale nic víc. Pythagoras byl vystřídán Newtonem, Newton Einsteinem a nepochybně i Einstein odejde jednou ze scény. Svět se nám jeví pokaždé jinak, ale nevíme o něm nic. Hranice našeho poznání jsou dány: výška, šířka, hloubka -- a čas.

Do Bělohradského definice, kvůli stručnosti mnou trochu okleštěné, dosaďme místo člověka jiné inteligentní živočichy, kupříkladu roj včel. A hle -- nic se nezměnilo.

Včela jistě potřebuje uznání, dělnice si ho získá obětavým úsilím a v komunikaci s druhými včelami; královna za své mateřství. Biologické potřeby jsou uspokojovány dokonce lépe než u lidí -- společenství o ně pečuje a včely o společenství. Pravidla jednání jsou dána, jinak by roj nemohl fungovat. A radikální je i potřeba práce -- včely by bez práce a sběru medu zahynuly. Svou kreativní činností mění svět, opylováním rostlin tvoří nové sady a zahrady, které září a voní květy budoucí úrody.

Lidská společnost nemá na své hodnoty o nic větší požadavky, než včelstvo nebo mravenčí kolonie.

A přesto chceme... co vlastně chceme? Uspořádat nějak jinak lidskou společnost, nejsme s ní spokojeni. Proč vlastně? Proč to nemůžeme nechat tak, nechat dojít věci až do konce? Na konci Bělohradského článku je otázka: "Podaří se nám dedemokratizaci zastavit?" Likvidace demokracie je v běhu a odpověď na jeho otázku je vcelku jasná: Nepodaří. Prostě se už nevrátí 20. století ani 19. ani žádné jiné. Běh věcí bude pokračovat až do konce. Na konci bude jen něco, co dosud neznáme, neznámý cíl.

I včely prožívají své krize. Ztratí často i střechu nad hlavou, není co jíst, paraziti si přisvojují jejich med. Válčí o svá teritoria s divokými včelami. Běh jejich dějů je po tisíciletí, možná miliony let stejný. Jako u člověka.

Rád bych proto ustanovil novou vizi takto:

Nechme věci tak jak jsou. Nechme tento svět, tuto kapitolu dojít do konce. Ať bohatnou bohatí, ať se zalkne Kellner, Bakala, Mittal svým bohatstvím, ať zchudnou chudí ještě víc, ať přijde více exekutorů, více lichvářů, více zlodějů státního majetku i barevných kovů!

Zároveň bojujme všemi prostředky proti takovému světu. Ničme jeho struktury, rozbíjejme jeho konstrukce, vyvracejme ze základů jeho pravidla. Umění není dnes uměním, protože to nedělá. Mládež předčasně zestárla, protože se nestaví proti establishmentu.

Je potřeba dělat toto obojí najednou. Ničit a rozvracet nesnesitelné pořádky a stát s hlavou vztyčenou ve světě, s jehož budoucností jsme srozuměni. Žádná není.

Jestli přijde katastrofa, zrodí se něco nového, opět dočasného. Jako to bývá u zamilovaných, budeme opojeně vytvářet novou společnost. Ta chvíle bude stát za to. Možná se jí i dočkáme. Už to tu bylo mnohokrát a vždycky se lidé nechali strhnout. (Něco se rodí. Think-thank Cesta i Britské listy jsou skvělou platformou pro takový program).

Jenom, prosím vás, neradujte se předčasně, abyste nebyli příliš brzy zklamáni. Nebude to nic definitivního. A pak zase dojde na má slova: Nechme to tak. Nechme to dojít do konce.

Vytisknout