O Vykupiteli z necírkevních pramenů

17. 1. 2011 / Jan Kadubec

Můžeme jenom doufat, že snad někdy v budoucnu se shodnou na stejném datu, neboť biblická věda kráčí mílovými kroky kupředu.

Pro nás, běžné věřící, ovšem rok narození je naprosto podružná a nepodstatná záležitost, důležité je, že se narodil Spasitel a Vykupitel celého světa. To akorát ti atheističtí Číňané, buddhisté, hinduisté a terorističtí muslimové neslaví Jeho Narození, kašlou na Spasení a Vykoupení. No dobře jim tak, budou proto úpět v tom našem ohnivém katolickém pekle a my křesťané jim ani doušek vody nepodáme! Jako ti správní křesťané dobře budeme činit, no ne?

Bůh Otec poslal svého Syna na zemi proto, aby ON na sebe vzal všechny hříchy světa. (Beránek snímající hříchy světa). Jaké Ho k tomu ale vedly důvody?

Když se tak dříve díval z toho obláčku na svět a viděl ten bordel, řekl si, že ta svinstva, která lidi provádějí, je potřeba potrestat. Proto seslal na svět Potopu. Po čase zjistil, že ten trest se minul účinkem a lidi jsou pořád stejní, ba dokonce ještě i horší, a navíc je Noe naučil dělat a chlastat víno. No, co všechno dělali opilí lidé, to raději já popisovat nebudu, ale v Bibli si to můžete přečíst (pěkně pornografické odstavce tam jsou, je to ale čtení pro základní školy nevhodné). Tak se Bůh naštval podruhé a seslal oheň a síru na Sodomu a Gomoru (něco jako dvě atomové bomby).

Židovským rabínům se to Boží trestání nějak moc nelíbilo a tak se vroucně modlili a žádali Boha, aby takové tresty už na lidi neposílal. Ukecali ho, a Bůh jim slíbil, že už lidi tak trestat nebude. Je to zapsáno ve Staré smlouvě, a svědkem byla duha na obloze. Jenom si představme, kdyby se starým židovským rabínům Boha nepodařilo ukecat a on na nás nadále posílal povodně a pouštěl atomové bomby!

No a zase se díval z obláčku a zase viděl to samé co dřív - lidi jsou holt nepoučitelní. Přemýšlel asi takto: Povodně a ani atomové bomby už posílat nebudu, to jsem rabínům slíbil, ale jak to teda mám udělat? Vždyť lidstvo trest zasluhuje! Pošlu na zem svého Syna a ten vezme na sebe všechny hříchy - no a je to vyřešeno. Lidstvo může dál hřešit a bude bez viny. Pochválil sám sebe a byl hrdý na to, jak mu to geniálně myslí.

Teď už MU scházel jenom vymyslet návod na provedení akce. (Ten už my všichni samozřejmě dobře známe do úplně nejmenších podrobností.) Taková hezká mladá židovečka Marie porodí mého Syna jako Panna. Řekl "teď" a stalo se. (Slovo se stalo tělem! )

Někteří heretici (kacíři) ještě před uzákoněním trojičního dogmatu tvrdili, že Ježíšek před svým narozením neexistoval a že nabyl existenci teprve svým narozením. Dle mne je to docela logické tvrzení a spousta tehdejších lidí to tak bralo a nepřipadalo jim to nějak divné a zvláštní. Jenomže náboženství přece nemá s logikou nic společného, hlavním znakem náboženství je víra. No a ti logicky myslící tehdejší teologové (svatí Otcové, patristika) také tvrdili, že v době před narozením Ježíška byl pouze jeden jediný Bůh a to Bůh Otec (tedy tvrdili totéž co rabíni Starého zákona). No a bylo také naprosto jasné, že narozením Ježíška vznikl druhý Bůh - Syn. Najednou byli bohové dva (ten třetí tzv. Bůh Duch Svatý vznikl až o pár století později).

Teology okamžitě napadlo, že dva bohové přece nemohu být, to by byl polyteismus a nikoliv monoteismus! A dali se do práce (myšlenkové). A přišli na toto řešení: Bůh Syn existoval dávno a dávno před svým narozením, Bůh Syn je stejně starý jako Bůh Otec, jsou tzv. soupodstatní. A kdo tomu nevěří, bude vyloučen z církve svaté a v pozdějších dobách bude upálen.

A ještě je velice zajímavá otázka či problém, kolik vlastně tedy mají ti dva Bohové, kteří jsou jeden, roků, jaký je jejich věk. Vědcové říkají, že Vesmír je stár asi tak 14 miliard let. Mají oba bohové (v jednom) tedy také tolik let? To je skutečně věk úctyhodný, těch 14 miliard roků, že?

Jenže teologové tvrdí, že Bůh tu byl od věčnosti, tedy byl (oba) i před velkým třeskem, to je jasné. Ale jak byl, když nebyla žádná hmota a tudíž se nemohl (nemohli) vznášet nad vodami ještě v době před stvořením světa, jak je psáno ve SZ. Nebyl ani žádný prostor ba ani čas - to by ale zase nějak moc nevadilo, neboť Bůh prostor ani čas nepotřebuje, nač by MU (JIM) to bylo? Akorát ty vody mi jaksi nepasují a taky nevím, zdali jeden druhému pomáhali, aby do těch vod nespadli. Ale asi ano, když jsou oba jeden.

***

Když se narodil Ježíšek, tedy Jehošua či také Ješua, nebo také Jozue, po našem Josef, tak to pohané vůbec nezaregistrovali, a u Židů to byla událost zajímavá pouze pro rodinu obyčejného živnostníčka tesaře Josefa.

O narození nějaké boha nemohla být ani řeč, Židé měli pouze jednoho Boha (Jahve), jehož jméno bylo zakázáno vyslovovat. Taktéž zpráva o jeho popravě ukřižováním se k pohanům (tedy k obyvatelům římského impéria) nedonesla. Takové popravy byly tehdy docela běžnou záležitostí, která nikoho, mimo příbuzných, nevzrušovala. Jehošuu popravila římská okupační správa jako teroristu bojujícímu proti impériu. Je omylem a naprostým nedorozuměním tvrzení, že ho popravili Židé. Židé vždy prováděli trest smrti ukamenováním, zato Římané všechny protistátní živly křižovali. Také onen film o bičování Krista je nesmyslný, neboť zákonný předpis nařizoval nanejvýš pouhých 39 ran, neboť čtyřicet a více už by bylo smrtelných. Koho by potom křižovali, že? A navíc, státní soudní úředníci by si nedovolili porušit předpis, přišli by o místo.

O tom, zda byl Jehošua vůdcem osvobozenského boje proti okupantům, nejsou jednoznačné doklady. Ale v evangeliích se píše, že Jehošua vyzval své příznivce: Prodejte vše co máte a kupte meče. To je přece naprosto stejné, jako kdyby dnes vyzval: Prodejte vše co máte a kupte samopaly, pistole a výbušniny. Proč a k jakému účelu mají kupovat meče, se sice z evangelií nedovíme, ale domyslet si to můžeme. (Meč použil akorát Petr, když usekl setníkovi ucho.)

Pak vyslal dvanáct a později sedmdesát svých učedníků s poselstvím k příznivcům, kterým mají oznamovat, že království boží se přiblížilo, což můžeme číst také jakože datum povstání se blíží, připravte se. Je samozřejmé, že nemohli otevřeně prohlašovat, na který den je stanoveno povstání, stačilo jenom oznámit, že vzpoura proti okupantům vypukne zanedlouho. Ani dnešní teroristé či jinak bojovníci za svobodu, nevyhlašují otevřeně přesné termíny zahájení bojů a taky používají neutrální výrazivo, které je ovšem naprosto srozumitelné pro povstalce.

A že by Jehošua byl jednoznačně mírumilovný a miloval i nepřátele své, nelze v žádném případě tvrdit už jenom z důvodu, že pronesl: Mé nepřátele přiveďte sem a přede mnou je pobijte. To má být znak mírumilovnosti?

Další doklad máme také z evangelií, je to ono velice známé Vyhnání kupců z chrámu. Představme si jenom, co by se stalo dnes, kdyby někdo přišel do banky, vyházel bankovním úředníkům počítače z oken a vyhnal by je holí na ulici. Jsem si naprosto jistý, že policie by jenom tak nečinně nepřihlížela. Tehdy se patrně také jenom tak pobaveně neusmívala a Jehošuu zajisté odvedla v poutech.

No a poslední doklad je to samotné ukřižování. Římská okupační správa křižovala politické odpůrce. Židé měli právo, samozřejmě pouze se svolením okupantů, kamenovat příslušníky svého národa za prohřešky proti jejich víře, což jim Římané jen výjimečně dovolovali. Tedy ta pomluva, že Židé ukřižovali Žida Jehošuu, je naprostý nesmysl. Kupodivu ta pitomost přežívá do dnešních dob.

Samozřejmě takových teroristů (z hlediska římských okupantů) bylo tehdy asi tak stejně, jako je jich dnes v Iráku a Afghánistánu. Dnes už je okupanti nekřižují, mají dokonalejší metody (tzv. zdokonalené a vylepšené křižování).

Po smrti Jehošuově se jeho příznivci nadále setkávali a vytvořili židovskou sektu tzv. Nazarénů. Jejich vůdcem se stal Jehošuův bratr Jakub zvaný Spravedlivý. Petr, pozdější svatý, byl pouhým řadovým členem sekty, i když ho církev považuje za prvního papeže. Jehošuu měla tahle sekta za proroka, nikoliv za Boha. Vyčítali dokonce Pavlovi z Tarsu (pozdějšímu svatému), že to on dělá z proroka Boha, čímž se protiví židovským zákonům. Odmítali nějaký osvobozenecký boj, asi přišli na to, že římské impérium nelze jen tak snadno porazit, a smířili se s tím, že okupace bude nadále pokračovat. Židovští rabíni tuto sektu tolerovali, protože se nijak zvláště židovským zákonům a předpisům neprotivila. Akorát nechali ukamenovat Štěpána, asi měl moc řečí, ale samotné členy z Jeruzaléma nevyhnali. Takových podobných židovských sekt či sektiček napočítali historici na osmdesát. Všechny dodržovaly židovské předpisy, takže nebylo nutné proti nim nějak zakročovat.

Tu nastupuje na scénu Pavel z Tarsu, Žid, ale s římským občanstvím, helénisticky vzdělaný inteligent, pocházející z vyšších kruhů. Byl zaměstnancem římského impéria v jeho tajných službách, něco jako dnes major StB, BIS, KGB, Mosadu, CIA....

Dostal za úkol zjistit situaci a nálady obyvatelstva v Jeruzalému, zda se tam chystá nějaké to povstání, a také najít protiřímské živly. Moc se mu z velkoměsta Tarsu do provinčního barbarského Jeruzalému nechtělo, ale rozkaz je rozkaz. Škoda, že se ty jeho zprávy pro ústředí nezachovaly. (Neměli tehdy ještě Žáčka.)

S určitostí ale podal zprávu asi tohoto znění: Věc: Sekta Jehošuovců: Uctívají svého proroka Jehošuu (popravený terorista) jako Boha, ale jsou naprosto neškodní, vyznávají učení Ghándího, Chelčického a Lva Tolstoje, doporučuji vyškrtnout ze seznamu teroristických organizací.

Obsah této zprávy se dostal i k Jehošuovcům (už i tehdy byly Wikileaks). No a když k nim Pavel přišel na přátelské popovídání, tak se do něho pustili (hlavně Petr mu dával co proto!): My že děláme z Jehošuy Boha? Tož to ne, to právě ty z něho děláš Boha, představ si, kdyby se to rabíni dověděli, tak nás vyloučí ze společenství... No pěkně se pohádali. Marně jim vysvětloval, že přece napsal jako Boha, tvrdohlavé nevzdělance a analfabety nepřesvědčil. Rozešli se v podstatě ve zlém.

Po splnění úkolu (prý nechal zatknout pouze pár očividných rebelů) odchází Pavel do Damašku. Cestou (asi na velbloudu) měl docela dost času přemýšlet. Najednou, náhle mu došlo (satori) - kruciš, vždyť oni mají pravdu, nač jakési násilí, každé násilí plodí další násilí, ten řetěz je nutné přetnout a jediné řešení je neodporovat zlu, nač honba za bohatstvím, vždyť to člověka nedělá šťastným, honím se za prachama, usiluji o vyšší funkci, vždyť to k ničemu není...

A Pavel z Tarsu, vynikající řečník, vynikající spisovatel, vynikající filosof, začal své tolstojovectví hlásat všude kam přišel. Mluvil i k místodržícím, tj. k politickým špičkám. Měl obrovský úspěch, jeho hvězda zářila dvacet let (40 až 60 n.l.). Samozřejmě měl i odpůrce a v Efezu dokonce svými projevy vyvolal pouliční bouře.

Škoda, že se jeho literárně filosofické eseje nedochovaly, to by bylo počteníčko. Církev katolická sice tvrdí, že se zachovalo jeho 14 dopisů-esejů, ale tomu dnes už věří pouze ta katolická církev. Z oněch dochovaných 14 dopisů se pouze pět dá s přimhouřením očí připsat Pavlovi, ale i v nich jsou pozdější vsuvky. Všechny ostatní jsou naprosto zřejmé padělky. Ovšem v oněch dobách bylo běžnou praxí, že se nově vytvořený text připsal známé osobnosti, aby se stal přitažlivým a aby se zdůraznila jeho závažnost. Takže se často stávalo, že nějaký dopis "napsal" autor padesát let po své smrti. (Když si tak představím, že bych autorství například tohoto textíku připsal Marku Twainovi, určitě by to přečetla spousta lidí, kteří by totéž podepsané mým jménem ani nezačali číst.) Tyhle móresy tehdy nikomu nevadily, ono internet ještě nebyl. Takže dnes určíme autora nejlépe a nejsnáze podle stylu psaní, ale už i Órigenés vyslovil pochybnosti o autorství: Jen Bůh ví, kdo napsal List Židům. Tedy Pavel to určitě nebyl. Nejvíce se snažily syrské školy.

Neodolám, a ocituji přece jen pár vět, které pravděpodobně Pavel skutečně napsal: (Epištoly, Kalich 1978)

No není to kouzelné? Pavel je moje oblíbená postava. Tyhle věty přece nemohl napsat nějaký náboženský fanatik. Copak takovýto člověk by zakládal církev založenou na nějakých dogmatech?! Klidně bychom tyto věty mohli přiřknout Sokratovi. A tyhle věty bohatě stačí k nesmrtelnosti. Ovšem taky to mohli napsat první křesťané v oněch "falšovatelských" dílnách - v tom případě všechna čest jim!

Toto učení se rychle rozšířilo po celém římském impériu. Bylo přitažlivé a naprosto srozumitelné. Když obyvatelé impéria, kterým se nežilo nějak moc dobře, slyšeli, že spíše velbloud projde uchem jehly než boháč do království nebeského, že nastane konec impéria a že nový svět nadchází... Kdo by odolal?

Vládnoucí oligarchii nějaké plebejské hnutí nezajímalo, vždyť se nebouří a neprotestují. Kdyby se otevřeně postavili proti, máme snadné řešení, na naše legie je spolehnutí. Jenomže se k oněm plebejcům přidávala i ta "střední třída", a to už bylo vážnější. Co s tím? Dostali se do podobné situace jako Angličané s Ghandím, oni proti nám sice nebojují, ale přesto škodí, jak to řešit? Vyřešil to císař Konstantin, který roku 313 uznal, že křesťanství je státním náboženstvím, zrovnoprávnil jej s jinými kulty, a za pár desítek let bylo to jediné oficiální, vše ostatní zakázáno.

Ale vraťme se do Jeruzaléma a Palestiny. Co se děje v jakési miniaturní zemičce menší než Morava, to nikoho nějak moc nezajímalo. Akorát římští císařové byly nuceni potlačit židovské vzpoury roku 70 a roku 132. Marně někteří rozumní rabíni upozorňovali, že vzpoura nemůže být proti takové přesile úspěšná. Neposlechli tyto dobré rady a raději dali na rabi Akivu a pak na Bar Kochbu, kteří tvrdili: Bůh je s námi, zvítězíme. Nezvítězili. Římané zkonfiskovali veškerý majetek, židovská půda byla prodána v dražbě a samotným Židům pod trestem smrti zakázán vstup na území Palestiny, byli vyhnáni ze země, kterou obývali tisíc let! A vysokého krasavce Akivu drastickým způsobem svlékli ho z kůže. Podobně tvrdili někteří naši "rabíni", že jsme se měli postavit na odpor v roce 1938 Hitlerovi a v roce 68 proti okupantovi s hesly Pravda je na naší straně a i kdyby zahynula půlka národa, morálně vždy budeme vítězi. No, ještěže ti naší vládnoucí ty naše Akivy neuposlechli.

A co ideje Nazarénů (či esejců) a ještě ne svatého Pavla z Tarsu?

Ony existující náboženské společnosti rozšířené po celém impériu, nechtěly mít nic společného s judaismem, pro ně byl Bůh Starého zákona Bohem Zla, odmítali dokonce i celý Starý Zákon slovy: samé vraždění, lsti, podvody, nečestnosti, nemorálnosti, zvrhlosti... My uctíváme Boha Dobra a Lásky.

Ale spousta tehdejších křesťanských teologů-vzdělanců byli původem Židé, kteří se starého Jehovy a Starého zákona nemínili vzdát.

Když si člověk čte záznamy z prvních synodů, neubrání se smíchu. Mnichové a biskupové po sobě házeli židličkami, převraceli stoly, tahali se za vousy, trhali si vzájemně vlasy... no musely to být ale veselosti.

První tři století neexistovala nějaká dohoda o tom, zda používat Starý zákon či nepoužívat. V některém biskupství se používal, v jiném byl razantně odmítán. Měli v tom překrásný zmatek.

Konstantin v rouchu purpurovém, sám pohan, nařídil císařským rozkazem ujednotit učení. Stanovisko zastánců Starého zákona (Jehovy) a Jehošuy jako Boha-Syna převážilo a bylo Konstantinem roku 313 petrifikováno.

Nikomu nevadilo, že ve Starém zákoně je třeba nařízeno pohany zabíjet a v Novém pohany milovat. A když se nějaký věřící zeptal: Jsem z toho jelen, jak to je pane biskupe? Bylo mu vysvětleno, že obojí platí, neboť Boží vůle je nevyzpytatelná.

Deset století to trvalo, něž byla kolem roku 1.100 Evropa celkově pokřesťanštěna, většinou násilně.

Nemám nic proti Židům, Uruguaycům a ani proti Tibeťanům. Ale když by mně Tibeťané vnucovali svoje náboženství a nutili mne točit modlitebním mlýnkem, tož bych se vzpouzel.

(Prameny: hlavně z Adolf Harnack, Dějiny dogmatu z roku 1903)

Vytisknout