Začnou si lidé vymáhat svoje požadavky násilím?

13. 12. 2010 / Miloš Kaláb

Poté, co jsem zůstal s rodinou v Kanadě po srpnu 1968 a našel si s nesmírným štěstím práci v kanadské státní službě, jsem se dozvěděl, že budu dostávat státní penzi, jestli v tom zaměstnání vydržím až do svých 65 roků. Překvapilo mě, že se mi zdůrazňovalo to velké štěstí v podobě státní penze. Cožpak jiní zaměstnanci penzi nedostávají? "Samozřejmě, že ne," zněla odpověď. Jen některé velké firmy mohly, ale nemusely poskytovat penzi zaměstnancům odcházejícím na odpočinek. Na rozdíl od zaměstnanců soukromých firem jsem se tedy zařadil k pracujícím, kteří se nemuseli obávat náhlého propuštění z práce, protože k tomu mohlo dojít ve státní službě jen výjimečně, a to především zaviněním samotného zaměstnance, kdyby se dopustil trestného činu, ale nikoliv názorem vedoucího, že by se měl určitý člověk z práce propustit. I když se občas snižoval stav zaměstnanců, což dělá téměř každá nová vláda, aby se zavděčila voličům, docházelo k tomu přirozeným úbytkem - zejména odchodem do penze a odchodem jinam a zastavením přijímání nových zaměstnanců. Ačkoliv nikde nikdy není stoprocentní sociální jistota, ve státní službě se dalo mluvit téměř o jistotě, kdežto v soukromém podnikání nikoliv. Státní zaměstnanci za to vděčí svým odborům.

V r. 1988 jsem se dostal do Československa na návštěvu poprvé od svého odletu na podzim r. 1966. Byl jsem sice ve staré vlasti odsouzen za nedovolený pobyt v cizině ke 3,5 rokům vězení ve 2. nápravné skupině, ale díky svému postavení v Kanadě jsem tlumočil pro kanadské federální ministry zemědělství, když hostili své československé protějšky. Ten poslední se zajímal o mou vědeckou práci v oboru struktury potravin a pozval mě, abych o ní přednášel v Praze i v Bratislavě. Co ale s mým odsouzením a s nutností upravit si vztahy a zaplatit při tom nemalou částku republice? Uznával jsem, že jsem vystudoval techniku na náklady státu (to mi už vysvětlili místní kolegové, že bych to s univerzitním studiem neměl v Kanadě tak snadné), ale republika mi zkonfiskovala rodinný domek. To uznala československá strana, tak jsme usoudili, že se to asi nějak vzájemně vyrovná, a tedy jsem se po 22 letech opět ocitnul v rodné vlasti.

Pochopitelně jsem se sešel s bývalými spolužáky ze střední školy. Chtěli vědět, jak v Kanadě "rejžuji", jak jsem bohatý, co všechno už mám - a já jsem je zklamal. Nepotřeboval jsem s nikým soupeřit ani ve velikosti domu, ani co se značky auta týkalo, protože daleko důležitější bylo zajistit rodinu pro případ, že bych nemohl dále pracovat nebo dokonce zemřel. Řekl jsem jim popravdě, co jsem v Kanadě poznal jako zajímavé a odlišné. Především se tu v pracovní době na chodbách výzkumného ústavu nepostávalo a neklábosilo.

O čem se vůbec nikdy mezi spolupracovníky nemluvilo? O vlastních příjmech, o náboženství ani o politice - tyto náměty prý nejčastěji vedou ke ztrátě přátel. Naopak se dalo dlouze diskutovat o počasí, o situaci na burze a o sportu. Neviděl jsem zde hospody, které by dopoledne plnili dělníci, protože ti byli v práci. Neslyšel jsem o nikom, že by si stěžoval na svoje zdraví, ale to mi kolega holandského původu vysvětlil: "Nikdo by se spolupracovníkům nepřiznal, že má zdravotní potíže, protože by to mohlo znamenat, že není tak výkonný jako zdravý člověk a to by mohlo mít nepříznivé následky pro jeho kariéru. Takže když se zeptáš, Miloši, někoho i velice nemocného, jak se má, s úsměvem ti řekne, že báječně."

Prodavači byli všude a za všech okolností zdvořilí a úslužní. Prý se sami cítí lépe, když jsou zákazníkům nápomocní, než kdyby byli nerudní. Pochopitelně k tomu byli po generace vedeni svými zaměstnavateli, a tak to zde lidem "přešlo do krve". Jiná otázka byla tato: "Dává se zde "spropitné" mechanikovi nebo instalatérovi či elektrikáři, když mi něco opraví?" "Zbláznil ses, Miloši? Už to, že u tebe mohli pracovat, je pro ně velkým štěstím a oni si svoji práci velice dobře spočítají, než ti dají účet. Tradičně se ale dává "spropitné" číšníkům, kadeřnicím a holičům, operátorům osobních výtahů v hotelích a zaměstnancům v několika dalších zaměstnáních, o kterých je všeobecně známo, že je v nich mzda velice nízká a samotná by jim k životu nestačila. Ostatně to během času poznáš sám."

Díky tomuto kolegovi z Holandska a rodilým Kanaďanům jsem se dozvídal i odpovědi na otázky, proč si starší ženy kupují v hokynářství jen jedno jablko (protože na víc nemají peníze - v té době ukazovaly statistiky, že osamělé starší ženy žily z velké většiny pod hranicí chudoby), proč lidé spávají na ulicích (protože ztratili zaměstnání a nemají dostatečné úspory, aby platili náíjemné, nebo jsou duševně nemocní, nebo holdují alkoholu či drogám, a tedy jsou bez práce a nikdo z nich se nechce chodit vyspat do ubytoven dobročinných organizací, protože se tam necítí v bezpečí nebo si připadají namačkáni s mnoha jinými, nebo nechtějí dodržovat zákaz kouření a konzumace alkoholu). Co, když je člověk nemocný? Na tuto otázku jsem dostával od Kanaďanů odpovědi, že je jejich zdravotní péče, nazývaná Medicare, jedna z nejlepších na světě díky jednomu vizionáři, Tommy Douglasovi, baptistickému knězi, který se postupně stal sociálně demokratickým politikem a Medicare pro Kanadu "vybojoval".

Zdravotní péče je všeobecná, občan na ni přispívá a má potom bezplatné vyšetření, lékařské ošetření i chirurgické operace a platí jen za léky. Důchodci ale za léky neplatí, jen za jejich vydání. Kdo si připlácí, tomu pojišťovna vrací 80% z vydání, které není hrazeno provinčním pojištěním.

Když jsem svým bývalým spolužákům vyprávěl, co jsem v Kanadě viděl a zažil, chtěli také vědět, jaké to je v Americe. Jistě mnohem lepší, že? Jistě mezi bohatými, ale mezi ty jsem se nedostal s výjimkou kolegy, který bydlel ve čtvrti obehnané plotem a hlídané ozbrojenou stráží, protože on se "vypracoval" u velké firmy na sekčního šéfa. Jenže mnoho chudších lidí ("Jakých 'chudších lidí', Miloši? V Americe?" ptali se kamarádi) nemá zdravotní pojištění a naprosto nejhorší zážitek byla chůze po New Yorku v době, kdy na trase z hotelu ke kongresové hale žebrali na každé křižovatce čtyři váleční veteráni, jeden bez nohou, jiný bez ruky a nejhorší pohledy byly na ty s prázdnými očními důlky - ušel jsem jen několik domovních bloků a rozdal jsem všechny drobné, které jsem u sebe měl - ta situace mi připadala neskutečná, jako z hrozného filmu.

Nepříjemné byly i chvíle v nebezpečné čtvrti v San Francisku a v New Orleansu a situace, když jsem s rodinou v autě zabloudil v noci v Hagerstownu a nevěděl, jak se dostat z chudé černé čtvrtě zpět na dálnici. Pochopitelně jsem neměl nic proti mnoha výrostkům, kteří mě obklopili, ale nemohl jsem vědět, jaké měli oni své pocity vůči mně.

Po chvíli vyprávění mě požádal spolužák, s nímž jsem sedával v jedné lavici, zdali by mi mohl bokem položit jednu otázku. Chtěl vědět, jestli jsem jim to všechno vyprávěl na příkaz StB. Nechtěl jsem věřit svým uším, z čeho mě podezíral, ale podobně ani on mi nechtěl věřit, že jsem žádný takový příkaz nedostal, že jsem se se žádným estébákem nesetkal a všechno, o čem jsem mluvil, byly moje vlastní zážitky a zkušenosti. Ten spolužák, který se mě tak otevřeně ptal, se aspoň projevil, ale u ostatních jsem cítil, že považovali moje vyprávění za smyšlenky. Jako bych byl Marco Polo. Nikdo mi nechtěl věřit. Podle jejich názorů nebyli v severní Americe žádní chudí ani žebráci, žádná nezaměstnanost, žádný problém se zdravotní péčí - to všechno byly estébácké oblbovačky.

Za rok a půl se v Československu cinkalo klíči, totalita skončila a nastala doba obnovování kapitalismu. Do Kanady jsem potom dostával dopisy ze staré vlasti s povzdechy, že to se mi to žije v zemi s absolutně čistou vodou v jezerech i řekách, s přátelskou policií, spravedlivými soudci a s tisícovkami dolarů v kapse. Všechno, co si ti známí přáli, si umístili do Kanady a svým snům věřili, jakoby to byla skutečnost. Abych nemusel vyvracet názory jednotlivým lidem, začal jsem vydávat Kanadské listy Miloše Kalába v Neviditelném psovi Ondřeje Neffa, kde pan Čulík vydával svoje Britské listy. Pan Neff po čase zrušil moje "Listy", ale pan Čulík se s Britskými listy osamostatnil, takže jsem mu začal občas přispívat svými články.

Netrvalo dlouho a začaly se objevovat i v Československu samozřejmosti svobodného světa, například propouštění z práce. Nadšenci pro nový systém vysvětlovali, že je nezaměstnanost vlastně velkým dobrodiním, protože umožňuje lidem, kteří nejsou spokojeni se svým dosavadním zaměstnáním, aby je konečně změnili a našli si něco lepšího, kde budou šťastni. Přidávali poučky o tom, jak se na Západě lidé neostýchají odcházet za prací stovky kilometrů daleko a vytýkali svým spoluobčanům zakotveným v minulosti lenost jít za svým cílem někam hodně daleko. Schopní lidé přece považují nezaměstnanost za úžasnou příležitost! Dostával jsem v tom duchu dopisy čtenářů a výměna názorů nebyla příliš přátelská, protože oni byli přesvědčeni o tom, že jsem "stará struktura", která neobjala všechny vymoženosti kapitalismu. Například, když jsem psal o trpkém osudu malého ontárijského města Smith Falls.

Dopisy přicházející o nějakou dobu později přinášely zprávy o úžasném pokroku: "Můj syn chytil příležitost za pačesy a stal se podnikatelem. Cestuje nejen po celé republice ale i na Ukrajinu a do Rumunska a Bulharska, kam dodává počítače. Vede se mu skvěle, takže létá na dovolenou do Thajska a na Havaj". Jiný známý najal několik žen na šití prádla a po prvním roce jim zaplatil dovolenou v Jugoslávii. Život začal vypadat skvěle, i když často neměl dlouhého trvání zejména u lidí, kteří se chtěli ukázat, místo toho, aby zisky investovali do svého podniku a šetřili pro případ potíží.

Nesplnily se plány některých mých známých v průmyslu, kteří si slibovali, že po pádu socialismu budou dodávat jogurty a sýry do Rakouska, Německa i do Francie. Můj zdejší kolega mírnil jejich plány a vyslovoval obavy, že provozovny, odkud by se měly československé jogurty vyvážet do světa, se pravděpodobně změní na skladiště západních jogurtů, sýrů a jiného zboží, kterým budou západní firmy zaplavovat nové trhy v post-socialistických státech.

Jistě není třeba jít do podrobností, protože dnes už moji bývalí spolužáci vědí, že jsem jim nepřednášel propagandu z příkazu StB. Zatímco před 22 roky odmítali moje vyprávění jako smyšlenky, dnes nejsou ochotni odpovědět ani na jedinou z mých otázek a vymlouvají se na věk a na to, že se dnes jejich zájmy točí jen kolem vnuků a pravnuků.

Nyní se ptám sám sebe, zdali tak jednají lidé, kteří by byli spokojeni a chtěli mi ukázat, jak jsem se mýlil? Pravda, někteří čeští občané skutečně zbohatli tak, že jim ani zde není hned tak rovno, ale ti, kteří nezbohatli, nemohou říci, že jsem jim lhal. Jenže se ani odtud nedalo předpokládat, že na místech cukrovarů budou "brownfields" čili místa srovnaná se zemí, například v Hrochově Týnci, že firma Tatra Kopřivnice, kterou proslavily motory chlazené vzduchem a inženýři Zigmund a Hanzelka, bude mít americké majitele, kteří budou pro svou výrobu odebírat potřebné součástky z cizích zemí, a že bude automobilka Škoda součástí německého koncernu Volkswagen...

Byl bych mnohem raději, kdyby mi mohli moji dřívější spolužáci ukázat na příkladech, jak si to občané České republiky zařídili mnohem lépe, než jak to vypadalo v Kanadě v devadesátých letech, ale místo toho čtu v krátkém textu pana Jánského, že zbytek české společnosti kromě státních zaměstnanců nemá jistou výplatu, a že se většina firem musí zatraceně ohánět, aby výplata vůbec byla.

Snaha postavit zaměstnance soukromých firem proti státním zaměstnancům není ani zde v Kanadě nic neobvyklého, zejména mezi novináři. Často se projevuje tak, že se požaduje, aby byly penze státních zaměstnaců zrušeny, což je pozoruhodné, protože to funguje podle názoru "když to nemám já, ať to nemá nikdo". Patřím k lidem, kteří by rádi viděli, aby se zlepšila státní penze tzv. Canada Pension Plan, která se vyplácí v plné výši lidem, kteří byli zaměstnáni a dosáhli 65 roků (penze se snižuje, žádají-li o ni lidé před dovršením penzijního věku). Ta totiž k životu nestačí, pokud žije člověk sám, ani když k ní ještě dostává starobní penzi (Old Age Security). Ta se vyplácí všem starým lidem bez ohledu na to zdali byli v mladším věku zaměstnaní, podnikali, nebo žili z jiných zdrojů jako třeba ženy v domácnosti. Kanadská vláda uvažuje o penzijní reformě a to tak, aby penze zvýšila. K tomu je ale zapotřebí, aby si občané přispívali většími částkami než dosud, což ale může zařídit jen vláda. (Situace je složitější, je zde třeba možnost šetřit si v rámci "registrovaných penzijních úspor", jenže jen málo mladých lidí myslí na své vlastní stáří.)

Podle mnoha lidí bijí do očí "odměny" vysoce postavených hospodářských pracovníků, ředitelů známých jako CEO (Chief Executive Officer) a jim podobných. Ti berou v soukromém průmyslu platy ve výši milionů, případně desítek milionů dolarů ročně a to i když podnik neprosperuje, jak v Ottawě několik roků předváděla velká telekomunikační firma Nortel. Přestože měla podle pracovních smluv povinnost vést penzijní fond a vyplácet penze, své smluvní závazky neplnila. Šéfové se u ní ale měnili poměně často, každý dostával milionové platy a potom několikamilionové odstupné, kdežto penze bývalým zaměstnancům byly tvrdě sníženy. Ano, je za to zodpovědné i nedostatečné zákonodárství, jenže žádného poslance problém penze netíží, každý má totiž svou dobrou penzi zaručenou po odpracování mnohem kratší doby než jakou musí odpracovat státní zaměstnanci a zaměstnanci velkých firem.

Dnes musím uznat, že se v Kanadě situace stále zlepšuje, ale totéž se nedá říct o mé staré vlasti. Nepíší mi o tom sice bývalí spolužáci, ale lidé dosud zaměstnaní nebo bez práce. Zde se běžně vysvětlují hospodářské problémy cyklickými krizemi, globalizací, a vývozem pracovních míst ("outsourcováním") do zemí s velice levnou pracovní silou. Když se k tomu přidá závist jedné skupiny lidí vůči jiné a nezájem politiků o dobro "prostého občana" spojený s jejich neschopností řešit obtížné situace ve prospěch občanů, lidé se zradikalizují a budou si svoje požadavky vymáhat násilím. To zde už v minulosti bylo.

Vytisknout