Naše postmoderní reforma(liza)ce

14. 12. 2010 / Karel Dolejší

Tak jako reformátoři, i "leakátoři" pracují primárně s delegitimizací rozlišení mezi vnitřním a vnějším kruhem moci. Prohlašují samotnou existenci takového rozlišení za nesnesitelný skandál a vytyčují si za cíl "spiknutí" zrušit. Přitom se s urputností až fanatickou vrhají i na potřeťné a počtvrtné detaily fungování vnitřního kruhu, neboť i ty, ačkoliv se jim jinak naprosto nedostává významu, lze podle představ leakátorů použít k delegitimizaci formou veřejného pranýřování. Podobně reformace vystavovala plamenným útokům zkaženost římskokatolické církve, kdekoliv šlo o chlast a děvky, jako by to snad mělo teologickou relevanci.

Je ale důležité nenechat se dovést metaforou příliš daleko; zatímco reformace sebou přinesla do té doby nebývalý rozvoj gramotnosti, národních jazyků a tisku, nezdá se, že by si konzumenti zpráv nebo i aktivní příznivci WikiLeaks ve své většině dokázali osvojovat nějaké nové klíčové kompetence. Používat "Low Orbit Ion Cannon" k útokům na cizí webové stránky nevyžaduje příliš velkou kvalifikaci, a už vůbec ne schopnost samostatně nakládat s informacemi a orientovat se v nich. Dokonce i editované "leaky" leží jeden vedle druhého bez kontextu jako housky na krámě, Dalmácie jako decimálka, nukleární bomba jako orgie. Jeden se musí ptát, zda je tu výsledkem větší porozumění, nebo naopak větší chaos.

Odhalení středověkých reformátorů také zasahovala většinově venkovské či jinak kulturně inferiorní obyvatelstvo minimálně dotčené zaalpskou větví renesance. Jednoduchým lidem, kteří do té doby ve svém faráři viděli bezmála božskou bytost, stačilo předložit důkazy o tom, že taková bytost mamoní, přežírá se, chlastá a porušuje slib, že nebude souložit, aby došlo k vyvolání vlny lidového rozhořčení. Už v renesanční Itálii bylo ale zopakovat něco takového prakticky vyloučeno; na cynicky konzumentském Západě dneška, kde v zásadě žádná z informací publikovaných WikiLeaks doopravdy nešokovala, neboť mnohé z těch důležitějších byly ve skutečnosti měsíce, ba léta známy, reformační mechanismus rozevření propasti mezi normou a existencí nemůže fungovat.

"Hlídací psi demokracie" hrající reformační hru WikiLeaks - říkejme jim zde "preaching dogs" - se ale pokoušejí právě o tohle. V předpotopním americkém žurnalistickém stylu nazývaném muckraking (doslova: kydání hnoje) činí své kariéry závislými na sebenepatrnějším lejnu, které je vytaženo z kanceláří a ložnic mocných. Preaching dogs chytají nadšeně tyto velevýznamné předměty ještě za letu do čelistí, aportují je poslušně veřejnosti a okamžitě se nad nimi rozhorleně pouštějí do kázání. Nevědí nic o tom, co v bezduché postdemokracii znamená legitimizace fakticitou, dělají si megalomanské iluze o významu svého povolání, a proto nechápou, že namísto vytoužené nápravy poměrů sami etablují nově vznikající cynickou normu. Nevědí, kdo byl Commodus a proč se proslavil právě tím, že coby imperátor před zraky všech zabíjel šelmy v aréně jako poslední k smrti odsouzený otrok; netuší, kdo byl Caracalla a že byl populární právě pro neuvěřitelně obhroublé "lidové" chování. Snad si ještě vzpomenou, kdo byla Messalina, a někde v koutku jejich paměti se možná krčí i povědomí o tom, že detaily ze zákulisí úřadu Berlusconiho či Putina jsou vypouštěny do místních médií podle všeho zcela záměrně, asi jako Klausův románek s letuškou (přičemž opravdu podstatné se utajuje o to důkladněji), aby se oligarchičtí vládcové "přiblížili lidu", jenž je za výstřelky a svévoli rozhodně neodsuzuje - u něj by si naopak nesmírně zadali bezbarvou, "snobskou" a pokryteckou politeness liberálních elit. Preaching dogs svou snaživostí maximálně urychlují probíhající transformaci v naznačeném směru - přechod od liberálního pokrytectví a k na odiv vystavovanému oligarchickému cynismu.

Stinking dogs, to je ovšem docela jiná sorta. Poslušní a oddaní, nepohoršují se a nechtějí nic měnit. Poznáte je podle zápachu dobře uleželých rybích hlav a hypoték, které jim mocní sem tam hážou pod stůl. Chtějí v klidu splácet a nemají zájem honem znova zjišťovat, na kterou stranu se zrovna vydala nová rektálně alpinistická expedice. Preaching dogs potvrzují status quo tím, že s ním nesouhlasí, a faktem, že je jim vybírání vrchnostenských nočníků tolerováno; stinking dogs jej potvrzují tím, že s ním okázale souhlasí a berou za to odměny. Taková malá maketa opozičně-koaličního představení na malé scéně "čtvrté mocnosti".

A samozřejmě, že každý pes, který odmítá účast na bohoslužbách jedné i druhé alternativní denominace, bude svorně pokousán oběma stranami.

Vytisknout