Některé myšlenky se prostě vracejí

14. 12. 2010 / Z J David

Když jsem před více než osmi lety pro Britské listy napsal tento článek , ani v nejmenším jsem netušil, že až do dnešní doby nemine jediný měsíc, abych si na něj alespoň jednou nevzpomněl. Není to ze samolibosti. Ani přes změnu své profese jsem se v těch letech v jejím rámci nikdy nepřestal stýkat s prostředím učitelů, žáků a studentů a vždy znovu jsem si uvědomoval, že jsem se v té úvaze až tak příliš nemýlil.

Přesněji řečeno: nemýlil jsem se tehdy. Dnes, po tolika letech, by "mé" jednoduché doporučení řešení problému českého školství -- zvýšit mzdy učitelům nejméně na 20 000 Kč (a že to tehdy nebylo málo...) -- rozhodně "nezabralo". Dokonce i Česko je už od té doby jinde, a to nemyslím jen s ohledem na takovou banalitu, jakou je v tomto kontextu průměrná mzda. Klesli jsme mnohem hlouběji, než jsme byli v roce 2002.

Vzpomínám si na to, že nejobvyklejší reakcí na ten krátký text, a to i dokonce mezi velice vzdělanými lidmi, říkat něco na způsob: Podívej se na tu učitelku, která učí mého syna... Za tenhle její výkon jí dát tolik peněz? Nedařilo se mi téměř nikomu vysvětlit, že takového věci jsou v celém problému jen nepodstatné jednotlivosti a že koneckonců přece netvrdím, že učitelé mají mít vyšší mzdy proto, že jsou "dobří", ale proto, aby se stále kvalitnějšími učiteli ustavičně stávali, respektive proto, aby se pro tuto profesi snáze rozhodovali ti, kteří potenciálně mohou jednou být lepšími učiteli, než jakými jsou ti stávající, na které si (dost možná tu a tam i oprávněně) stěžujeme.

Proč tohle vše píšu dnes, když sám tvrdím, že můj "návod" v současné době zcela určitě ke zlepšení (už) nepovede? Protože tu vidím jeden velmi nepříjemný myšlenkový stereotyp, který celá desetiletí funguje stále stejně a který nám podle mého brání, abychom věc zlepšili: Stále podle všeho máme pocit, že nejdříve se musí změnit něco na straně učitelů (a nejnověji dokonce už i adeptů učitelství -- tak např. Boris Cvek: Negramotnost v ČR: Problém je v učitelích" ), abychom pak s tím mohli dělat něco my. Anebo abychom pak s tím něco dělali i my, když se nám ovšem bude chtít... Každopádně -- nejdříve jsou na řadě oni.

Jinak řečeno: Zdá se mi, že si stále myslíme, že být učitelem (stejně jako např. být lékařem) je pro svého vykonavatele především poslání. Inu, s tím by se dalo souhlasit. Ne tak už ale s tím, že si z toho my podvědomě nejspíš vyvozujeme, že když je to pro ně samotné především poslání a tedy ne takovéto obyčejné zaměstnání, do jakého za mrzký peníz chodíme my všichni ostatní, pak tedy učitelé (a např. lékaři) mají mít uspokojení hlavně z toho, že jim laskavě dovolujeme, jak v podstatě píše Petr Jánský (Petr Jánský: "Kde berou tu drzost") v teple a pohodlí vykonávat jejich poslání, a že by jim na nějaké té koruně tudíž nemělo sejít...

Takoví jsme -- stále stejně nepoučitelní. Stále stejně parazitujeme na těch, kteří ve své práci (oprávněně) vidí víc než jen prostředek obživy, a navrch říkáme, že jim to takhle musí stačit. Parazitujeme na tom, že se z jejich životů doposud nevytratilo pochopení pro vyšší smysl toho, co dělají, což je pro dnešní dobu pochybný luxus, jenž je u většinové populace předmětem posměchu. Lékaři to pochopili už dávno a po marném volání s tím právě teď už i něco dělají. Učitelé jsou na tom hůř -- do Německa odejít nemohou. To ale neznamená, že v jejich případě máme pravdu a že se nám to nakonec nevrátí i s úroky.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 14.12. 2010