Do Afriky peníze posílat nemusíme

14. 12. 2010

Rád bych reagoval na článek pana Šejnohy a přidal svou zkušenost, píše Daniel Sterzik.

Také znám jednu matku samoživitelku, která se stará o tři děti. Dostala se podobnými cestami do podobné situace. Snad jen s tím rozdílem, že o byt definitivně přišla a nějakou dobu musela žít i s dětmi u svého bývalého manžela v garsonce. Teď žije u nějakého dalšího svého známého. Navíc má lavinu dluhů, ze kterých se asi do konce života nedostane.

Její nejmladší syn bude nastupovat na střední školu a nemůže si vybírat podle své představy o budoucím povolání, ale podle dostupnosti v blízkosti současného bydliště. Na dojíždění by prostě neměli. Její druhý syn začal studovat stavební průmyslovku ještě v době, kdy měli byt. Pak se museli vystěhovat a odejít skoro o sto kilometrů dál. Aby měl kluk alespoň maturitu, skládáme se mu se známými na ubytování na internátě. Jeho maminka si může dovolit měsíčně přidat tři stovky. Nic víc.

V naší zemi už nemusíme dělat fondy pro hladovějící Afriku. To, co se u nás vybere na solidaritu, to nestačí ani pro naše vlastní lidi.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 14.12. 2010