JAK SVĚT FUNGUJE:

V reakci na Wikileaks mocní řvou, ale my se dovídáme pravdu

13. 12. 2010

Vydávání tajných amerických depeší nezpůsobilo nikde ztráty na životech, vojska nejsou mobilizována, jedinou skutečnost diplomatickou krizí je pocit trapnosti. Představa, že posledních čtrnáct dní je světovou katastrofou, je zjevně absurdní. Avšak prozrazované americké diplomatické depeše mají obrovský význam, protože, jedním rázem, ukázaly většině normálních lidí, co se podniká jejich jménem, a ukázaly zkorumpovanost, nekompetentnost - a někdy i moudrost - našich politiků, korporací a diplomatů.

A co je ještě důležitější, máme nyní k dispozici obrázek světa tak, jak existuje, nikoliv zcenzurovanou verzi, na které se dohodly různé elity, jejichž jediným společným zájmem je udržování jejich moci a naší nevědomosti.

Svět se změnil, nejen proto, že vlády zjistily, že jsou stejně tak zranitelné jako hudební a knižní nakladatelství a filmové společnosti tím, že se někdo zmocní obrovského množství dat a zkopíruje je a vydá, ale také proto, že my se už nevrátíme k šťastné nevědomosti z minulosti.

Skutečnost, že víme, že Saúdská Arábie chtěla, aby Američané bombardovali Írán, že firma Shell má tvrdě pod kontrolou celou vládu v Nigérii, že firma Pfizer si najala soukromé detektivy, aby - také v Nigérii - zastavila vyšetřování případů jí poškozených dětí, že pákistánská výzvědná služba spolupracuje s Talibanem, že Čína uskutečnila hackerský útok proti firmě Google, že Severní Korea poslala jaderné vědce do Barmy, že je Rusko v podstatě mafiánský stát, kde těsně spolupracují gangsteři a tajné služby - a že to víme s mnoha podrobnostmi - znamená, že když nám budou v budoucnosti politikové líčit, jak něco je, budeme to už vždycky brát s velkou skepsí.

Nemluvě o sobě hovících politicích, kteří žvaní o tom, jak je nezbytné dodržovat diplomatické utajování, a zatím sami odposlouchávají jiné diplomaty a sami hackersky pronikají do diplomatických komunikací.

Překvapující je, jak velké množství novinářů dnes argumentuje, že je lepší všechny tyhle věci nevědět, že svět je bezpečnější, když lidem jsou odpírány informace. Ve svém vlezdoprdelismu vůči mocenským elitám argumentují někteří komentátoři Murdochových tiskových orgánů a deníku Daily Telegraph v podstatě ve prospěch čínského či ruského modelu podvádění a obskurantismu. Požadují, aby veřejnost byla i nadále držena v postavení dětí.

Nic na tom není nového. R. 1771 John Wilkes, onen velký milovník svobody, a celá řada tiskařů zpochybnili zákon, který zakazoval psát o parlamentních debatách a projevech. Ty byly tehdy veřenosti utajovány, protože moc argumentovala, že jde o příliš citlivé informace a kdyby měly být publikovány, vyvolalo by to v zemi nepořádek. Wilkes použil starobylých zákonů města Londýna a zabránil tak vyslání parlamentních zřízenců, kteří měli zatknout tiskaře, kteří vydali tiskem parlamentní debaty. R. 1774 pak už mohl tehdejší komentátor napsat: "Debaty v obou komorách parlamentu jsou nyní pravidelně tištěny v londýnském tisku." Od té chvíle se zrodila svoboda tisku.

Bylo zapotřebí, aby nám dokázal svobodomyslný jedinec, že informace obohacují fungování britské společnosti, odvážný nekonformní individualista, který se neustále stěhuje z místa na místo, a někdy ze země do země - aby se vyhnul zatčení, a jehož rozsáhlé sexuální avantýry byly zneužity úřady k jeho zatčení. Londýnská chátra ho podpořila a za podpory majitelů obchodů i šlechty na koních konečně přesvědčila establishment, že je načase přijmout argument, že vydání těchto věcí je nezbytné. A království se nerozložilo.

Chci říci, že už jsme jednou totéž zažili v době Johna Wilkese, a důvodem je to, že úřady po celém světě a během celé historie reagují stejně, když někdo rozbije jejich monopol na informace.

Je to všechno o moci a o tom, kdo má přístup k informacím. Nic jiného v tom není. Ti, kdo chtějí, aby společnost fungovala na základě vztahu "rodič-dítě", protože taková společnost je zjevně lehčeji ovladatelná, většinou tím obhospodařují své vlastní zájmy, nikoliv zájmy naše.

Neargumentuji, že se má neodpovědně zveřejnit všechno. V depeších, zveřejňovaných Wikileaks, se sloučila profesionalita a znalosti starých médií se schopnostmi nových médií lokalizovat a získat obrovské množství informací. Výsledkem bylo velmi odpovědné zveřejňování těchto textů. Jména, místa a data jsou vynechávána, aby byly ochráněni lidé a jejich životy.

Amerika je uražena a přirozeně má pocit, že byla odhalena a je teď zranitelná, avšak americké ministerstvo zahraničí by situace litovalo daleko méně, kdyby naslouchalo Rossu Andersonovi, cambridžskému profesoru, často citovanému ohledně jeho varování, že posledlost Labouristické strany vytvářet obří databáze osobních informací je nesmírně nebezpečná. Andersonův zákon zní, že je prostě matematicky nemožné udržovat velkou a funkční databázi, která je také zároveň utajitelná.

Existuje více než náznak, že Čína a Rusko s Amerikou v nynější situaci sympatizují. Obdobné postoje mocných zřejmě také vysvětlují neodpustitelné chování firmy Amazon, která zrušila servery Wikileaks a finančních podniků PayPal, Visa a Mastercard, které jednostranně začaly bránit zákazníkům poskytovat Wikileaks finanční částky. Je obtížné pociťovat politování nad kybernetickými útoky proti těmto podnikům, protože nakonec tyto podniky zjevně nejsou o nic lepší než firmy Shell a Pfizer, které, jak se zdá, vládnou v Nigérii jako nejhorší druh imperiálních mocností.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout