Michal Giboda: V jednom ze svých článků konstatujete, že dobře učit je umění, k němuž učitelé nejsou svým vzděláním téměř vůbec připraveni. Poslouchal jste neuvěřitelné příběhy studentů Pedagogické fakulty o tom, co se učí a jak se připravují na svou budoucí profesi. Jednak mluvili o pedantském bazírování na formalitách typu plán hodiny, používání barevných kříd, odpovídání celou větou, jednak o velice pochybném obsahu přednášek.

Boris Cvek: Bydlel jsem na kolejích, kde převládali "pajdáci", deset let a vyslechl jsem si mnoho příběhů (třeba o tom, jak předmětem vysokoškolské přednášky bylo ovládání běžné videokamery). Na druhou stranu jeden z mých nejbližších přátel na "pajdáku" v Olomouci nyní učí, a tak mohu pozorovat, že mnoho věcí se mění k lepšímu. Všechno spočívá v tom, nakolik jsou lidé nadáni, co jsou schopni chápat, jaký mají přístup ke světu. Když např. někdo lpí na titulech (v ČR dost běžná věc), je to na první pohled blb (málo inteligence) a zřejmě i sebestředný omezenec (mravní problém). Mnoho lidí je různě frustrovaných, na "pajdáku" učí nebo studují jen proto, že se nemohou prosadit jinak, jejich motivace je spíše přežít než nad věcmi přemýšlet a dokázat je vysvětlit, pochopit autenticky jejich důležitost. Když sedíte s takovými lidmi v neformálním dialogu, zjistíte, čím žijí -- nakupování, zábava, partnerské věci --, ale že jejich profese je nenaplňuje (až na to, že mohou pomlouvat a různě rozebírat kolegy či žáky) a není vítaným tématem k hovoru. Na čem tedy mají lpět? Zbývají už jen formality. Někdy je opravdu utrpení slyšet je, když mají vysvětlit svou látku, když mají žákům ukázat smysl toho, co se učí a proč se to učí. Často se nenarodili se schopností vysvětlit a artikulovat i bezvýznamné drobnosti běžného života, tím méně rozumí látce, a nemohou ji tedy vysvětlit. Pro mne bylo vždy nejdůležitější, abych sám chápal to, co učím, a abych to dokázal vidět z nejrůznějších úhlů trochu v duchu teze fyzika a chemika E. Rutherforda, který říkal: "Když neumíte svou věc vysvětlit prostému člověku, nerozumíte jí." Když jsem dokázal věci sám pochopit, dokázal jsem je zpravidla vysvětlit i druhým, aspoň v tom základním shrnutí nejpodstatnějšího. Samozřejmě je vždy dobře, když máte bohatou slovní zásobu, silnou imaginaci, když dokážete být herec a umět zaujmout pozornost žáků, nedat jim šanci, aby se nudili a rozptylovali -- a nejvíc ze všeho je důležitá přirozená autorita. Všichni víme, že různí lidé na nás různě působí, a tak je tomu i u dětí; když z toho člověka cítí něco obyčejného a jim rovného, či dokonce jejich bystrosti nedostačujícího, je s kázní a vyučováním konec.

Michal Giboda: Vystudoval jste jednooborovou chemii a nemáte ani pedagogické minimum. Jaký jste byl učitel na základce a na gymnáziu, poslouchali vás, nebo se bavili mezi sebou či s mobily?

Boris Cvek: Pedagogické minimum jsem si kdysi zkoušel dodělat, ale byl jsem jedním poněkud retardovaným učitelem (který chtěl fyzicky bít lidi za to, že nečetli Babičku Boženy Němcové) tak otravován kvůli formálním chybám protokolů (způsoby podtržení, datum tam, jméno jinde, členění takové, špatná úprava, málo obrázků...), že jsem toho nechal. Celá ta výuka v rámci toho předmětu byla koncertem blbství. Mé výkony jako učitele na ZŠ a gymnáziu by měli posoudit mí žáci, ale třeba na základce se mi podařilo dokázat to, že osmáci (deváťáci už jsou zpravidla po pubertě a vychází se s nimi celkem dobře) neřvali a neběhali po místnosti a jakž takž se učili chemii (velmi nepopulární předmět). Jinak bylo běžné, že během hodiny se z místností, kde učili jiní vyučující, ozýval řev. Můj pocit ze školství vůbec je tento: žáci a studenti představují tu rozumnější část, učitelé jsou často nějak poškozeni, frustrováni, život je semlel, nemají na to nebo se prostě jen uvelebili v průměrnosti svého stavu. Vždy jsem měl mezi těmi, které jsem učil, respekt a mnozí se ke mně hlásí ještě po letech a jsou zklamaní, když je nepoznávám. Zejména mám pocit, že studenti z kojetínského gymnázia mne měli vesměs rádi, ale tam jsem se nepohodl s jednou učitelkou chemie a s ředitelkou (prokletím školství je i nadměrná přítomnost žen, a navíc takových, které jaksi instinktivně nenávidí jakoukoli nonkonformitu), což mne vedlo k podání výpovědi.