Možná v tom jedeme tak trochu všichni...

26. 11. 2010 / Ladislav Žák

Je hezké sledovat, jak se zhoršující se společenskou situací sílí diskuse nad jejími příčinami, viníky a možnými východisky. Celé to připomíná některé fáze z řetězce budování socialismu známé jako organizační nadšení, realizační vystřízlivění, hledání viníků, potrestání nevinných a vyznamenání nezúčastněných. Diskutuje se zprava, zleva, odborně i laicky, ale pořád to tak nějak nedává smysl. Jedni vzývají thatcherismus a reaganomiku, další slzí nad Keynesem nebo Friedmanem, jiní budí Marxe i Adama Smithe, úplně jiní hovoří o "banksterech" a smetení spekulantů a ještě jiní vzývají lidi práce, další myslí na revoluci a vidí hořet Zimní paláce a Bastily, přesto, že v uvedených nemovitostech se v rámci společenských změn, jichž se staly symboly, pohříchu ve srovnání s legendami nepohnula ani myš.

On ani ten malý český, tedy náš, boj o Lidový dům, pentlený legendami stejně jako sametová revoluce, neměl nikdy ty "správný grády." Celé to tak trochu zvenčí připomíná pohanské rituální šílenství při oslavách slunovratu. Snad i proto se mnozí obracejí k božstvům všeho druhu a "transcendentno" letí jako málokdy.

Možná je to hloupé a určitě takové nelevicové a snad i nepravicové, ale třeba by stálo za to si popravdě říci, kolik toho, co máme kolem sebe ve veřejném i soukromém prostoru a v neposlední řadě i doma a po kapsách, pochází "z mozolů dělníka" a kolik z "hlavy spekulanta". Pokud dokážeme bez větší diskuse a v pohodě přijmout okolnost, že už se v zásadě nedokážeme obejít bez produktů, které pocházejí ze světa, kde je otrocká i dětská práce standardem, k tomu s velkou bohorovností vykládáme, jak jsme zase byli v zaměstnání a jak je skvělé si užít a přitom se nepřetrhnout a neplatit daně, a navíc je nám úplně jedno, že ztrácíme jako jednotlivci, rodiny, obce, státy i Evropa jeden atribut soběstačnosti, samostatnosti a tím i svobody za druhým, pak musíme také dokázat přiznat, že to, co máme v kapse, doma, v obci a tak vůbec, pochází z podstatné části ze spekulací a pouze z malé časti z toho, že si to sami dokážeme udělat a zařídit. Peníze ze spekulací platí ve světě stejně jako peníze z tvrdé práce a je pravda, že když v rámci nějaké té prasklé spekulační bubliny se jich část ztratí, tak nepoznáme, které zmizely, ale tak nějak cítíme, že jejich nedostatek je ve světě práce cítit víc, protože svět spekulace si umí počkat.

Jde tedy především o otázku morální. Pokud si nedokážeme přiznat, že všichni, výjimkám čest, ale máme je většinově za blázny a podivíny, konzumujeme vysoko nad standard, který si jsme schopni v Evropě zabezpečit vlastními silami a kupujeme si ho z peněz, které generujeme finančními spekulacemi, tak se v žádných skutečně seriózních debatách dál nepohneme. A přiznání nestačí. Budeme muset dokázat omezit své nároky a to se nelíbí ani těm největším salónním revolucionářům a bojovníkům za sociální spravedlnost, kteří vesele telefonují, mejlují a skejpují, aniž by si uvědomili, z jaké obrovské sociální nespravedlnosti pochází ta skutečnost, že si mohli koupit počítač a telefon a desítky a stovky dalších věcí, které je obklopují, za svůj v zásadě nevelký evropský příjem. A už vůbec se to nelíbí těm, za jejichž údajná práva se v salonech bojuje...

Vzývání práce jako spásné myšlenky je ovšem poněkud neolitické paradigma, které se v době, kdy se nejen mezi elitami, ale i v široké veřejnosti prosazuje paleolitické paradigma lovce a sběrače, stává tak trochu anachronismem. Je mi přes padesát, ale nepamatuji dobu, kdy by u nás nebyl těžce pracující za blbce, na Zlaté hvězdy Hrdinů socialistické práce, Řády práce a Vyznamenání za vynikající práci nehledě. Na druhou stranu se ovšem velmi rychle přibližuje doba, kdy bude stále obtížnější globálně i lokálně měnit chleba za nápady - a v ten moment začne být opravdu zle, a největšími guru se stanou Kutil Tim, Bořek Šikula a Přemek Podlaha. Velmi rychle poznáme, že jsme si především za výsledky spekulací ve zlatých časech nekupovali to, co opravdu potřebujeme, ale především to, o čem jsme si mysleli a myslíme, že potřebujeme. Všichni tak dnes jedeme na tygru, který vůčihledě slábne. Řešíme to tím, že ho krmíme těmi, kdož ho nestačili chytit pevně za uši. Ale každý tygr má svůj čas a mrtvého tygra nevzkřísí ani ta nejvybranější lahůdka, tak jako mrtvý kult nevzkřísí ani ta nejkrvavější oběť.

Možná by také všem těm debatám o současné situaci a jejích řešeních prospělo méně obracení se do minulosti. Minulé recepty, stejně jako popisy minulé reality, jsou totiž především mýty a legendami. Cesta zpátky neexistuje, nelze se vracet a plakat nad romantickými představami minulých světů sociálních spravedlností, tak jak nám je vykreslili tehdejší vítězové a jejich pozdější zastánci z řad kronikářů, legendistů, minesengrů a později protagonistů společenských věd a masmédií. Podobně je to i s mýty o promyšlených nebo dokonce vědecky podložených plánech společenských změn.

Fázi organizačního nadšení v budování nové evropské a globální spravedlnosti už máme za sebou. Hlavně teď přestaňme neustále hledat viníky, protože nejprve je třeba doopravdy vystřízlivět. A pokud se týče toho trestání nevinných a vyznamenání nezúčastněných, tam se v opilosti jede naplno. Obviňujeme a trestáme často chudé, že ještě nezemřeli a ujídají sociální dávky, a bohaté zloděje, že se s námi nedělí. Ovšem to není nic proti Nobelově ceně míru pro Baracka Obamu. Pojďme si dát česnečku z českého a nikoliv čínského česneku, snad nás to trochu probere... Problém bude v tom, že českého česneku je pro všechny opravdu, ale opravdu, velice málo...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.11. 2010