Paměť jako nástroj k odmítnutí přepisovačů historie

24. 11. 2010 / Václav Pavlíček

Vážený pane prezidente, vážení účastníci boje za svobodu, paní předsedkyně Českého svazu bojovníku za svobodu, představitelé ústavních orgánů České republiky, paní místopředsedkyně Senátu a místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, členové diplomatického sboru, páni rektoři a další členové akademických obcí – studenti a učitelé, pane předsedo AV ČR, pane patriarcho, pane primátore a další představitelé hlavního města Prahy a městských částí, vážení přítomní...

Vítám vás s pověřením organizátorů dnešního tradičního shromáždění při příležitosti Mezinárodního dne studentstva a dne boje za svobodu a demokracii, státního svátku České republiky.

Státní svátky symbolizují státnost, připomínají tradice, k nimž se stát hlásí a mají společnost integrovat na základě společně sdílených hodnot bez rozdílu na politickou, ideologickou, náboženskou či jinou orientaci, hodnot, jež by měly být trvalejšími než působení jedné politické garnitury, doby jednoho politického režimu či jedné generace.

Boj za svobodu a demokracii k těmto společným a trvalým hodnotám novodobé české státnosti nepochybně patří. Je spojen s obnovením suverénní české státnosti v roce 1918 v podobě státnosti Československé, jejíž vznik si v době 1. republiky občané každoročně připomínali. Přes zákaz úřadů ji vzpomenuli také v roce 1939 v Praze pouličními demonstracemi, na nichž provolávali slávu prezidentům Masarykovi a Benešovi jako symbolům demokracie a odporu proti nacismu. V atmosféře vyvolané vítězícími německými vojsky odmítli tuto nastupující Evropu Hitlerovu a přihlásili se k hodnotám svobody a demokracie Československa v Evropě podle představ Masaryka. Byl to projev odporu Čechů proti realitě.

Střelba do demonstrujících českých vlastenců 28. října ukončila tehdy život mladého dělníka Václava Sedláčka a za několik dnů i život při demonstracích těžce zraněného studenta lékařské fakulty ubytovaného na Hlávkově koleji Jana Opletala. Ačkoliv účastníky vlasteneckých demonstrací nebyli jen vysokoškoláci, teror okupantů po pohřbu Jana Opletala dopadl především na ně. České vysoké školy byly uzavřeny, reprezentanti studentů byli zastřeleni a studenti ubytovaní na kolejích byli odvlečení do koncentračního tábora. Tato odpověď německých úřadů na demonstraci Čechů symbolizovala, co bude znamenat Hitlerova Nová Evropa pro porobené národy a jaký v nich bude osud jejich intelektuální elity. Prvním objektem útoku německých bezpečnostních sil v ranních hodinách 17. listopadu se stali studenti Hlávkovy koleje.

Osud českých vysokých škol a odpor vysokoškoláků, jejich boj za svobodu a demokracii, se stal z rozhodnutí demokratických studentských představitelů v Londýně symbolem odporu vysokoškoláků proti útlaku v době války také v dalších státech. Mladí příslušníci inteligence se účastnili odboje od počátku okupace a byli souzeni před německými soudy. Poslední popravy mladých příslušníků inteligence ze skupiny Předvoj byly provedeny ještě počátkem května 1945. Mnoho mladých lidí bylo likvidováno bez soudu. Přesvědčivé svědectví o podobách perzekuce podala nedávno Česká televize v dokumentech Zapomenuté transporty. Takový osud určil tehdejší režim Židům, Čechům, ale také demokratickým Němcům. Literárně své zážitky z takového transportu přes území Německa a obsazeného československého pohraničí zpracoval Miloš Pick v knize, kterou letos vydal pod názvem Naděje se vzdát neumím. Umožňuje to pochopit atmosféru také doby poválečné, jež byla formována předchozími zážitky.

24. 11. 2010 Miloš Pick: Ukázka z knihy "Naděje se vzdát neumím": Osvětim ZDE

Mnoho vysokoškoláků doma i v zahraničí položilo za osvobození své vlasti život, jiní se stali po válce nositeli tradic boje za svobodu a demokracii. Svůj boj vedli z motivů vlasteneckých, aby československý stát byl obnoven jako svobodná a demokratická republika. Zápas o existenci národní a státní v této době nesmí být vytlačen různými přepisovači historie z paměti národa. Všem těm, kteří se o obnovu československé státnosti zasloužili - bez rozdílu jejich politické orientace nebo národní příslušnosti - patří naše vděčnost. Brzo po válce byly však osobní zásluhy a oběti v zájmu zachování národa a obnovení státu vesměs zapomenuty nebo opomenuty. Někteří z nich byli uvězněni, jiní odešli do exilu. Perzekuce postihla také ty, kteří stáli u zrodu tradic 17. listopadu v Londýně.

Přesto zůstaly tyto tradice boje za svobodu a demokracii živé. Navázala na ně generace roku 1989, která se k nim právě při příležitosti tohoto výročí přihlásila. Staly se roznětkou pádu režimu, který se postupně zcela zdiskreditoval uvnitř společnosti a ztratil i svou mezinárodní oporu a jehož slavnostní rituály v konfrontaci s osudem řady těch, kteří se boje za svobodu účastnili, ztratily svou věrohodnost.

Hodnoty svobody a demokracie se staly hesly studentů 17. listopadu 1989 a vrátily tomuto výročí jeho autentický obsah. Jsou spojeny s obnovou novodobé české státnosti, jejíž kořeny tkví v republikánsko-demokratických tradicích 28. října. O jejich významu při letošním výročí vzniku Československa mluvil prezident republiky, když oceňoval osobnosti, které se o tyto hodnoty zasloužily. Jsem rád, že ho mohu požádat o hlavní projev k dnešní příležitosti.

Vytisknout