Hrozny hněvu, aneb polemika s Václavem  Bělohradským

25. 11. 2010 / Vít Klíma

Euroatlantický prostor ovládl pocit nespravedlnosti a hněvu

Václav Bělohradský má pravdu v tom, že euroatlantický prostor ovládl pocit nespravedlnosti a hněvu. Prvotním problémem je nespravedlnost v rozdělení bohatství společnosti. Na podporu tohoto tvrzení uvedu dva citáty publikované The Times v článku od Anatola Kaletského "Pozor na platové rozdíly". Uvádí v něm mj.: "Co je tím největším nebezpečím našeho způsobu života a demokracie, které před námi v několika následujících letech stojí? Recese s dvojitým dnem, tíha vládních dluhů či válka v Afghánistánu? Nic z toho, domnívají se přední myslitelé z pravicového i levicového politického spektra. Shodují se v jednom: nerovnost, zvlášť prohlubující se propast mezi velice bohatými a všemi ostatními, dnes ohrožuje sociální konsensus a politickou stabilitu. Nejen v Británii, ale rovněž v Americe a Evropě, a to do takové míry, která tu nebyla k vidění od dob před dvěma světovými válkami." A dále pokračuje: "nerovnost se stala natolik extrémní, že 74 nejbohatších občanů má vyšší příjem než 19 milionu těch nejméně majetných dohromady".

Druhým pramenem hněvu je nespravedlivě rozložená úhrada nákladů hospodářské krize. Řečtí demonstranti také proto také vyšli do ulic se základním požadavkem: "ať krizi zaplatí především ti, kteří ji způsobili".

Třetím zdrojem hněvu je rostoucí nezaměstnanost. Měli bychom si konečně otevřeně přiznat, že stát a systém, který nedokáže plně zaměstnat své vlastní práceschopné obyvatelstvo, navíc ochotné pracovat, totálně selhal a je zkrátka nefunkční. A protože současný kapitalismus to neumí, je to pro něho to nejhorší vysvědčení a současně i jasný signál, že patří na smetiště dějin. Kolik pracovních míst nás stál dovoz levných a málo kvalitních potravin ze zahraničí, které jsme si dříve vypěstovali a vyrobili doma? Kolik pracovních míst nás stál dovoz asijského spotřebního šuntu? Kde je dnes český textilní, obuvní, kožešnický, sklářský a další spotřební průmysl?

Hrozny hněvu posiluje i strach z budoucnosti, strach z chudoby a bídy. Poslední výzkum agentury STEM ukázal, že více než 70% Čechů s obavami hledí do budoucna. Udržím si zaměstnání, ptá se pracující? Nezkrachuji, klade si otázku drobný podnikatel? Budu mít na nájemné? Nezazvoní mi u dveří exekutor? Budu mít penzi, která mi zajistí klidné stáří? Mladé rodiny se ptají: uživíme dítě? Statistici spočítali, že výdaje na dítě - od kolébky po dospělost - činí dnes už více než 2 mil. Kč.

Nezbankrotuje můj stát, obává se Řek, Ir, Ital nebo Španěl. Jen pro ilustraci: 72 milionů Řeků, Irů, Španělů a Portugalců dluží evropským bankám dohromady 1 500 miliard euro. Odstranit tento dluh by znamenalo úplně zrušit rodinné přídavky, rozpustit armády, srazit sociální dávky na nulu a k tomu všemu ztrojnásobit daň z příjmu. Těžko se jim divit, že mají strach z budoucnosti.

Je "ustávkování" tou správnou strategií k řešení k řešení příčin strachu a hněvu?

Prvním signálem strachu jsou stávky, kdy ohrožení chudobou se snaží potlačit vztek a hněv a s vládou se domluvit, tak říkajíc "ještě po dobrém". Nechci být špatným prorokem, ale odhaduji, že česká vláda použije stejnou taktiku, jako řecká -- nechá protestující prostě "ustávkovat". Konec konců s touto taktikou uspěl i "Sarko" ve Francii, při prosazování "důchodové reformy". Tím ale nechci říci, že stávky by byly zbytečné. Právě naopak, stávka je pro zúčastněné ta nejlepší školou boje. Navíc, nestávkují jen Češi, ale prakticky celá Evropa. Není daleko doba, kdy se stávkující z celé Evropy spojí a začnou své akce koordinovat. První vlaštovkou v tomto směru je snaha Řeckého odborového hnutí GSEE o svolání panevropské stávky proti vládním úsporným opatřením. "Snažíme se o koordinovaný přístup s jinými odborovými hnutími napříč Evropou, navrhujeme panevropskou stávku v příštím roce. Odboráři z Řecka, Portugalska či Irska ničeho nedosáhnou, pokud budou od ostatních izolovaní," uvedl tiskový mluvčí GSEE Stathis Anestis.

Oranžová revoluce -- vynucená alternativa společenské změny!

Co dál v případě, že stávky nepomohou a zároveň demonstranti nebudou chtít využít cestu "oranžové" revoluce? Hospodářská krize dala vznik nové třídě, kterou jsem pracovně nazval "třídou přebytečných". Zaměstnání dnes, v důsledku "škrt - reforem", neztrácí jen lumpenproletariát, ale i vzdělaní státní zaměstnanci, vojáci, hasiči, policisté, atd. Práci dnes nemohou najít ani vysokoškoláci, kteří po ukončení studií poprvé vstupují na pracovní trh. Díky "škrt -- reformám" vynucujících si od obyvatelstva šetření zbankrotuje i celá řada malých podnikatelů. V Řecku se tento rok očekává bankrot 150 000 malých obchodníků, zaměřených právě na vnitřní trh. Do této třídy nepotřebných patří i staří lidé, zdravotně postižení, atd., kteří jsou pro kapitál jen zátěží a nepřinášejí mu žádný zisk. Mají "přebyteční" založit novou politickou stranu a spolehnout se na vítězství ve volbách? Mají se spolehnout na ČSSD? Voličský potenciál případné nové levicové strany, která by mohla oním hegemonem změny, činí minimálně 1 až 2 miliony hlasů. Získá sama, nebo v koalici 120 křesel v Parlamentu, aby byla schopna změnu ústavních zákonů realizovat? Nestanou se alternativním "lapačem hněvu" polofašistické strany, které jí uberou podstatnou číst hlasů? Parlamentní cestu změny lemuje hodně otazníků. Chápu a rozumím tomu, že Václav Bělohradský preferuje cestu volebního vítězství levice a vsází přitom na ČSSD. Ale co dál, ukáže-li se, že tato cesta bude -- z nejrůznějších důvodů - slepá a neúspěšná?

Druhou a v podstatě vynucenou alternativou může být už jen "oranžová" revoluce". Jejím spouštěčem, kdy lidé hromadně vyjdou do ulic, jako v roce '89, může být jakékoliv opatření ze strany Nečasovy vlády, které lidem prohloubí strach z budoucnosti. Může jím být zdražení potravin, léků, nebo nájemného, nebo jiné obdobné opatření. Může jím být i nějaká maličkost, jež bude tou poslední kapkou, jíž pověstný pohár trpělivosti přeteče. Spouštěčem může být i II. vlna krize zažehnutá měnovou válkou, splasknutí dluhopisoví bubliny, bankroty států typu Irsko, Řecko a Španělsko.

Co říci závěrem? Přestože s Václavem Bělohradským - jak i z článku vyplývá - v řadě závěrů nesouhlasím, oceňuji, že se přidal k levici, pomáhá formulovat její program a vnáší do levicové disputace cenné podněty a analýzy.

Vytisknout