STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

Janáček je naše všechno... aneb Třikrát do stejné řeky

24. 11. 2010 / Josef Brož

Tentokrát se tu budu věnovat pouze jedné osobnosti, která toto konstatování dotáhla k neuvěřitelné síle: českému skladateli Leoši Janáčkovi. Navštívil jsem zatím tři inscenace z mnoha těch, které od 16. do 28. listopadu uvádějí brněnské scény: Věc Makropulos, Výlet pana Broučka do Měsíce a Káťu Kabanovou.

Festival / Janáček Brno 2010. Po Brně v těchto dnes stojí psáno: Janáček je naše všechno. Toto poněkud furiantské sdělení, ne bez jisté ironie, připomíná fakt, že Leoš Janáček (1854-1928) je skutečně nejhranějším českým - pardon, moravským - skladatelem. Cesta umělce k tomuto posmrtnému statutu byla trnitá, a nemalou roli v ní hrála Praha, odkud se zdálo, že je to do Brna jaksi... daleko (a naopak).

Pamatuji se, jaké bylo mé první setkání s Leošem Janáčkem. Otec mi nejprve jako malému pustil Smetanovu Vltavu a potom řekl, že je to největší český skladatel. Poslouchal jsem to hudební zurčení řeky, a zdálo se mi to trochu podezřelé. Nic proti Bedřichu Smetanovi, nic proti Vltavě, moc jsem tomu stejně nerozuměl, ale... Jistě, takhle se dá hudba také poslouchat (jako nápodoba a vědomá ilustrace třeba toku řeky); dokud jsem ale neslyšel Igora Stravinského, myslel jsem si, že vážná hudba je nudná. Bylo to nakonec až jeho Svěcení jara - a já slyšel ten šílený rytmus, který se podobal šílenství smyslů (poslouchal jsem to potom často ve vlaku mezi Prahou a Ostravou na kazeťáku, hned po Pink Floyd, které jsem tolik miloval).

Když jsem poprvé slyšel hudbu Leoše Janáčka, zdálo se mi, že se stalo něco mnohem vážnějšího. Jako kdyby se prolomily všechny běsy světa. Nebo snad její krása? Omlouvám se všem, kteří prožívají s touto hudbou poněkud intimnějšího sdělení, u mne to bylo takto. Velmi emotivní. Když jsem minulý týden navštívil první představení Festivalu Janáček Brno 2010, bylo to jako návrat do staré řeky, která se rozlila zatím někde v hlubinách, aby mi připomněla, že tou řekou člověk musí jednoho dne tak jako tak projít. Byl to návrat zatím trojitý... ve třech inscenacích tří souborů.

Na hostování moskevského souboru Helikon-opera, který přivezl do Brna jeden z mnoha nyní tak četných pokusů o Věc Makropulos, jsem dokonce potkal svého bývalého kantora z fakulty, specialistu na hudební divadlo. "Vy chodíte na Janáčka?" zeptal se udiveně a mně se zdálo, jako kdyby mi sděloval, že Janáček je pouze pro někoho. "Ovšem," odpověděl jsem, "bydlím přece v Brně." Rodák z Hukvald je totiž opravdu pro Brno tím samým tvůrcem, jakým Wagner pro Bayreuth nebo Martinů pro Poličku: každý z těchto velikánů má silné kořeny, je hlubině vsazen do kulturního odkazu, vyvěrá svou silou ze zdrojů, které musíte vnímat, pokud nechcete být zcela ignorantem.

Ruský soubor pojal svého Janáčka - mimochodem první dějinné uvedení Janáčkovy opery v Rusku, nedošlo-li k mýlce (tvrdil to ale i místní ruský konzul) -- v duchu Gogolových Mrtvých duší. Viděl jsem už tolik Emilií Marty, ale pouze v této se mrtvé duše rudolfínských časů zjevují na scéně jako připomínka odkazu dávno zapomenutého, který je přítomen s námi. Režisér Dmitrij Bertman se k autorovi choval velmi pietně, žádné velké výstřelky (scéna modelována stěnou s papíry, jimiž prošly stejně jako životem hlavní postavy, zde znázorněné v siluetách); hudba zněla naplno - a kakofonie zvuků s nepřestálým kvílením byla snad místy až příliš bergovská. Ostatně festival se pokoušel letos vyrovnat s expresionismem ve vztahu k Janáčkovi, do čehož jej nelze vměstnat zcela. Naštěstí...

Zpěvačka Natalia Zagorinskaja v roli Emilie předvedla vznešený výkon a závěrečné vyznění ve třetím dějství dokázala i v nečekané choreografii, památné starých mistrů, naplno zaznít (snad v jediné árii večera). Bylo to efektní a dojemné, i když nemusíte souhlasit v jejich provedení se vším. Každý má ale tak trochu svého Janáčka, že? Tento byl prostě ruský... a nebyl až tak daleko.

O poznání čistší a velebnější byly fanfáry Sinfonietty, které předcházely druhé operní inscenaci, tentokrát v podání souboru Národního divadla Brno. Sinfonietta byla prokládána videoartem (Tom Rychetský a Pavel Hejný), a ačkoliv se necítím být příliš velkým konzervativcem, střídání s Kyliánovou živou chorografií ve 3. větě mne trochu mátlo. Jistě, střechy Brna vypadají i v pohybu i na videu dobře, ale souzvuk s hudbou se místy míjel zcela s rytmem i obrazy, jakkoliv to působilo sympaticky.

Samotná světová premiéra opery Výlet pana Broučka do Měsíce (jednalo se o verzi z roku 1917, kterou později Janáček rozšířil i o husity) dělala dojem předem, výsledek mne ale velmi zklamal. Fundovaná režisérka a scénografka Pamela Howardová sice nastudovala k tomuto tématu leccos, ale přeci jenom její invence, která nasměrovala dění do roku 1920, s jedním automobilem a několika koly (včetně tandemu), včetně scénického pojednání Vikárky alias Chrámu umění, mne nijak nenadchla: celé to vlastně od začátku do konce táhnul fenomenální Jaroslav Březina v roli Matěje Broučka, který zvládl i nekonečné scény s Měsíčňany, kde se Howardová hodně vybila i choreograficky.

Podstatný rys, kterým se režisérka netrefila, bylo její odhodlání zobrazit Broučka sice bláznivě, ale jako muže mezi dvěma světy (mezi monarchií a moderní dobou), bez jemnosti satirických šlehů, jimiž to kdysi Svatopluk Čech v próze proti Čechům jen metal. Obdiv Howardové k moderní době tzv. První republiky je sice zajímavý rys, ale myslím, že vůbec nesouvisí s předlohou, ani Janáčkovou adaptací a hudebním provozem už vůbec. Broučkovy uzenky a "domov Čechů" na Měsíci ale nejsou oříškem snadným. Přesto ale nakonec celý ansámbl (a v nebývalé míře také orchestr na čele s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem) dokázal nabídnout zajímavou ozvěnu časů (byť mnohem vzdálenějších, tedy spíše v charakterech konce 19. století, nikoliv republiky), který v četných meandrech rezonuje dosud.

O co usiluje Robert Wilson, není mi známo. Soudím, že dokázal již mnohé, a pro znalce tohoto světa možná již rozměňuje zlaťáky na drobné. Sám tvrdí, že chtěl dát Janáčkovi prostor k vyznění hudby. Tvrdil to včera, když mu byla na jevišti před představením Janáčkovy Káťi Kabanové udělena medaile. Soubor Národního divadla Praha, kde se již premiéra této verze odehrála dříve (v červnu, toto byla druhá alternace), byl velmi ukázněný. Pro toho, kdo Wilsona ještě neviděl, je to jistě efektní, po vícerém zhlédnutí to už působí trochu mechanicky. Ale neubíral bych tomu ani hlubší obsahy.

Herci, silně nalíčení (tváře jsou de facto bílými maskami), chodí v pravých úhlech, pohybují se jako na mechanickém pimprlovém divadle: ruce vymknuté v zápěstí, figurálně nakročeni k různým efektním pózám, místy se zašklebí nebo vyhodí nožkou. Scénický imobiliář jezdí na kolejích, stěny -- nasvícené kotouči světla v různých barevných škálách -- proměňují atmosféru vizuálně až na hranici estetické marnivosti. Kostýmy byly skvěle deformované, přesto ale dokážou nabídnout sociální rozvrstvení i osobnostní charakteristiku -- výrazně karikovanou. Tu nemusí člověk přijímat zcela, koneckonců náš svět je zalidněn mnoha karikaturami, a některé postoje nelze ani jinak dnes vnímat. Celý ten estetický rámec dokáže souznít s Janáčkovou hudbou až překvapivě, ale tvoří pochopitelně -- silný výrazový odstup.

Radikální řešení je zavřít oči a jenom poslouchat. Což se člověku ale nechce, neboť scéna nabízí přece jenom divadlo samo o sobě. V titulní roli nemám srovnání: ale Maria Kobielska byla vynikající "kočka na střeše", ale i v pěveckých partech, v níž vyklenula dramatický moment navzdory setrvale oscilující karikatuře tragické ženy, jež se rozhodne ukončit své trápení radikálně skokem do řeky. Potěšil opět Jaroslav Březina coby Váňa Kudrjáš, jemuž poloha rozverného chotě sedla výtečně.

P. S. Festival zdaleka nekončí, a někdy příště se k němu ještě vrátím. Snad i kvůli tomu, co v Brně velmi obdivuji: silnou a spontánní muzičnost, s níž se tu potkávám na každém kroku. Ani vlastně nemusím chodit do divadla. Vlastně stačí se jen zaposlouchat do té libozvučné brněnštiny... nebo co to vlastně je za hudbu.

Vytisknout