Řekni mi, co posloucháš, a já Ti řeknu, jaký jsi ...

22. 11. 2010 / Václav David

Pro pořadatelský tým, jehož jsem byl součástí, začínala akce již v pátek přípravnými pracemi. Zahájení samotného sjezdu bylo v sobotu v devět hodin. Před samotnou volbou předsedy vyslechli delegáti projevy předsedkyně strany a hostů, pozvaných odstupujícím vedením strany, mezi kterými vzbudil velké kontroverze v sále Lubomír Mlčoch.

Tento profesor ekonomie z VŠB-TU Ostrava je znám především jako autor významných keynesiánských studií a bývalý děkan FSV UK. Ve svém projevu tvrdě kritizoval aktivity o.s. Mladých křesťanských demokratů (MKD), jehož členy jsou téměř všichni členové strany mladší 35 let a také dnes již čerstvě zvolený předseda strany, Pavel Bělobrádek. Tím udělil Michaele Šojdrové, která jej pozvala, ale také Jaroslavu Orlovi a Ludvíku Hovorkovi, kteří prosazují levicovější tendence v rámci KDU-ČSL, polibek smrti.

Každý si asi dovede představit, jak se zachová delegát sjezdu strany, jež má stigma přestárlosti, a je médii i politickými oponenty prohlašovaná za relikt minulosti, když slyší tvrdou kritiku MKD od pozvaného hosta. Pokud nebyl rozhodnutý, koho podpoří, má od dané chvíle alespoň jasno, proti komu má volit. Zdůvodnění Mlčochovy kritiky MKD v danou chvíli není pro řadového delegáta sjezdu podstatné, podstatné je to, že téměř každý delegát ví, z práce na okresní a krajské úrovni, jak je těžké získat nového mladého člena, a zároveň ví, že většina z nich je zároveň členy MKD.

Důvod kritiky nebyl natolik významný, jako její předmět. Lubomíru Mlčochovi vadí aktivní účast členů MKD na akcích Občanského institutu (OI), který má být navázaný na ODS.

Zde je třeba oddělit dvě podstatné skutečnosti. S OI nespolupracují MKD, jako celek, nýbrž jejich členové. Některé aktivity OI nemají v českém prostředí obdobu a člověk si tedy nemůže mezi akcí v OI a v jiném prostředí. Konkrétně Mária Pešeková a Matyáš Zrno potom přímo působili v OI, jenže MKD má stovky členů, takže tito dva jsou spíše příslovečnou kapkou v moři.

Co se týče navázání OI na ODS, členové OI mají skutečně dobré vztahy s křesťansko-konzervativní částí ODS, což ilustruje například jmenování jeho ředitele poradcem premiéra Nečase. Vedle toho však spolupracují i se členy dalších politických stran a s nestraníky. Propojení OI a ODS tedy existuje, jde však o volnou spolupráci jednotlivců a ne stabilní partnerství politického subjektu a výzkumně-vzdělávací instituce.

O několik hodin později byl v tajné volbě Pavel Bělobrádek zvolen jasnou většinou 280 z 425 platných hlasů v první kole. Nelze tedy pochybovat o jeho značné podpoře napříč celou KDU-ČSL. Pro Pavla Bělobrádka se již dlouho před sjezdem vyslovovali členové MKD či KDU-ČSL s jinak naprosto odlišnými postoji, například velmi liberální křesťansko-demokratická aktivistka Lucie Kmentová a tradicionalistický publicista Ignác Pospíšil, zakladatel webzinu Duše a hvězdy.

Mediální výpady proti Pavlu Bělobrádkovi, které se objevily ZDE, ZDE a ZDE, mohou být různě motivované. Podstatné však je, že hlavní část jejich argumentace je založena na tom, jakou nový předseda strany poslouchá hudbu. Konkrétně Vratislav Dostál z Deníku Referendum rozhodně není zarytým odpůrcem lidovecké politiky, osobně mu však je nejbližší Jaroslav Orel, který u delegátů propadl s pouhými 20 hlasy z 425. Server Romea.cz kritizuje KDU-ČSL dlouhodobě, zůstává otázka, zda skutečně reprezentuje postoje významného počtu lidí, nebo pouze svůj nepočetný realizační tým.

Když jsem o dané věci mluvil na závěr sjezdu s Pavlem Bělobrádkem, připomenul mi nedávný článek Petra Hájka. I když Petr Hájek sám neposlouchal Plastic People, je přesvědčen, že každý má právo se rozhodnout je poslouchat. Dát někomu moc posuzovat, co se smí zpívat či reprodukovat a co ne, znamená omezit svobodu všem. A to i v případě, že by za postih "nebezpečné" hudby nehrozil přímo trestní postih, nýbrž "pouze" vyřazení z politického života, což mi jako optimální řešení naznačil Vratislav Dostál v osobním rozhovoru.

Vyřazování z politického života může být předzvěstí mnohem horších věcí, jako v letech 1945-1948, pro lidovce spojených jak s historicky největším úspěchem ve volbách roku 1946, tak s nástupem totalitních praktik uvnitř i vně strany krátce poté. Historie nás učí, že pokud dáme nějaké autoritě moc vylučovat druhé lidi ze společnosti za názory, většinou má tato autorita tendenci postupovat stále tvrději, až se stane nebezpečím pro názorovou pluralitu. Začne u posluchačů Orlíku a nikdo neví, kde se zastaví.

(Autor je členem KDU-ČSL.)

Vytisknout