Kritika a subverze v postdemokracii

22. 11. 2010 / Karel Dolejší

Soubor poněkud různorodých textů vydaných pod názvem "Kritika depolitizovaného rozumu" do značné míry plní, co slibuje - shromaďuje námitky proti "objektivnímu" expertnímu vědění nahrazujícímu dialog a rozepři. Příspěvek Martina Škabrahy Kritika politického rozumu usiluje o volné navázání na Kanta a o nové definice klasických základních politických pojmů. Postkomunistický manifest Václava Bělohradského kritizuje "modernizaci" levice vedenou v blairovském stylu, jejímž výsledkem je nealternativní nabídka na obou stranách politického spektra. Šanci na nápravu vidí Bělohradský v repolitizaci levice, která by se odvíjela paralelně od několika témat - sám jich identifikoval devět: Postoj k tradici, reflexivní racionalita čelící pohledu druhého, vztah oběti a rozumu, osvobození reprezentace celku ze zajetí debordovského spektáklu, lidská práva zahrnující právo na veřejné statky, prohloubení demokracie v (obamovskou?) deliberativní demokracii, vědění jako veřejný statek, propojení smysluplných odkazů kapitalismu a komunismu, příchod boha pro člověka bez aury. Tereza Stöckelová ve věcném příspěvku analyzuje kvantitativizaci (téma otevřené před mnoha dekádami už Adornem) a oddělování spektakulární veřejné diskuse od faktických materiálních intervencí coby dvě strategie depolitizace používané mocí. V této souvislosti autorka výslovně upozorňuje, že snaha vyvolávat debaty o východiscích, důsledcích atd. určitého rozhodnutí nemůže nikterak odzbrojit souběžné úsilí moci postavit veřejnost mlčky před hotovou věc - a pokud toto zjištění poněkud přeformulujeme, lze říci, že v postdemokracii jsou názory občanů vlastně relativně nedůležité (z čehož lze zase dále usuzovat na skutečný význam veřejné kritiky...). Text Stöckelové ve své druhé části do značné míry přesahuje hlavní téma publikace směrem k důrazu na praktické aktivity a proto ho osobně pokládám za vůbec nejpodnětnější.

Esej Václava Magida kritizuje současné vizuální umění jako případ "estetizace politiky" a kontrastuje jeho přístupy s koncepcemi formulovanými W. Benjaminem, T. W. Adornem a J. Ranciera. Michael Hauser kritizuje vyprazdňování liberální demokracie ve jménu konsensu vyrobeného mediálním průmyslem. Podobně vyznívá příspěvek Mirka Vodrážky, který odmítá inkorporaci feminismu do oficiálního konsensu; jak toho tváří v tvář mechanismu pohlcování alternativ popsanému již Marcusem hodlá dosáhnout zůstává ovšem tak trochu záhadou.

Esej Martina Škabrahy Neonormalizace už čtenáři Britských listů dobře znají a na tomto místě se mu proto věnovat nebudu.

Příspěvek Petra Schnura mapuje malou českou depolitizaci prostřednictvím falešných alternativ "Havel-Klaus" nebo "Amerika-Evropa" a vyzývá k rehabilitaci humanistické politiky ve smyslu prosazovaném Francouzskou revolucí. Text Pavla Barši aplikuje schmittovskou koncepci absolutního nepřítele (ve smyslu inimicus) stojící v protikladu k nepříteli politickému, tedy relativnímu (ve smyslu hostis) na analýzu izraelsko-palestinského sporu. Ukazuje, jak ocejchování protivníka coby absolutního nepřítele vede do pasti politické teologie, v níž prostě nelze zhřešit jakýmkoliv kompromisem se stranou, jež byla diabolizována - a proto zde žádné funkční politické řešení nelze nikdy nalézt.

Závěrečný polemický text Pavla Barši, Ondřeje Slačálka a Terezy Stöckelové reaguje na úvodní příspěvek Martina Škabrahy. Autoři vyjadřují odstup od klasického pojmu kritiky a hlásí se ke strategiím subverze. Zde by dle mého názoru textu prospěla poněkud systematičtější reflexe širokého trendu degenerace stávajících subverzivních strategií: Vedle již zmíněné záměny politického umění za "politicky obrácené" produkty průmyslu masové zábavy sem patří například nahrazování spontánních občanských protestů placenými demonstranty, inkorporace prvků subvertisingu do standardních "nevážných" korporátních reklam, quasisubverzivní branding politických kandidátů atd. Postrádal jsem také tematizaci rutinizace a lifestylizace protestní kultury přispívající k tomu, že jsou projevy protestů mocnými stále častěji jednoduše a víceméně bez problémů ignorovány.

***

Lidé jsou dnes přetíženi množstvím starostí v prekarizovaných zaměstnáních, nestabilní intimní sféře transformované ve sféru "čistých vztahů", masírováni masmédii až do úplného zblbnutí a k tomu navrch medikalizováni psychiatry a psychoterapeuty, aby se individuální kolečko ve stroji moderní civilizace náhodou nezadrhlo. Stále více jich funguje ani ne tak na doraz, jako už na úkor samotné podstaty. Nedokážou vesměs navrch k tomu všemu převzít v úpadkové době ještě další komplikované úkoly a investovat do nich ohromná množství energie s poměrně robustní šancí na konečný neúspěch. Chtějí raději psychologickou jistotu nejhoršího než další zvyšování nejistoty. Přejí si, aby o věcech rozhodl "někdo, kdo jim rozumí, odborník"; mají za to, že o jaderné energetice musejí rozhodovat institucionalizovaní odborníci, a už je nezajímá, že dominantním vlastníkem Ústavu pro jaderný výzkum v Řeži je ČEZ. Chtějí, aby o geneticky modifikovaných organismech rozhodovali experti, ale nevidí už, že až na nepočetné výjimky jsou všichni součástí PR a lobbyistického mechanismu agrobyznysu. Za této situace přichází skupina humanitních intelektuálů a vybízí občany, aby krachující civilizaci za každou cenu zachránili a vrátili se do veřejného prostoru, kde na ně v zákopech za minovými poli a ostnatými dráty čekají zakopaní korporátní experti vybavení rychlopalnými powerpointovými projektory. Myslím, že výsledek takové výzvy lze do značné míry odhadnout předem.

Nejde zde však jen o vlastní dynamiku "nespokojenosti v kultuře" spojenou se stále složitějším sociálním systémem štěpícím se na další pseudoautonomní sféry. V tomto kontextu bychom snad přece jen měli právo trvat na tom, že v zájmu zachování výdobytků naší kultury je třeba dosáhnout plné repolitizace všech aktuálně neutralizovaných oblastí, že je nutné, aby všichni občané projevovali ve volném čase soustavný zájem úplně o vše - počínaje lékovou politikou a konče chystanou americkou expedicí na Mars. Jenže v úvahu bychom snad měli vzít také to, co na adresu komplexních společností napsal americký antropolog Joseph Tainter. Ten ve své klasické práci Kolaps komplexních společností upozornil, že zvyšování komplexnosti společenských struktur coby univerzální adaptační postup podléhá zákonu klesajících výnosů, přičemž v jisté fázi nastupuje nutnost redukce komplexity, jejíž provozní náklady si už společnost dál nemůže dovolit - a již ve druhé polovině 80. let konstatoval, že výnosy z investic současné globální společnosti do energetiky, vzdělání a technologických inovací klesají zcela analogicky k sestupným fázím klasických společností. Pokud je Tainterova diagnóza správná, a pokud mají pravdu klimatologové i geologové studující ropný zlom, nemáme dobrý důvod vyzývat spoluobčany, aby dělali něco jiného než hájili několik málo přesně vymezených oblastí, které dosud ještě kontrolují. Mobilizovat masy k ofenzivě ve veřejném prostoru předpokládá naslibovat jim věci, jejichž splnění je v současné historické situaci fakticky nemožné.

Jedním z klíčových pojmů stoické filosofie - vzniklé v období, kdy se stále větší část donedávna "intimně" blízké zkušenostní reality svobodných občanů antického světa vymykala kontrole individua a politická svoboda zanikala - byl osud (heimarmené) zprostředkovaný přírodou (fysis). Po exportu do Říma vyprodukovala zmíněná myšlenková tradice známou a mezi vášnivými účastníky pouličních demonstrací tolik nepopulární Horácovu větu: "Si fractus illabatur orbis, impavidum ferient ruinae" (Když se svět rozpadá na kusy, nevzrušeně hledí na trosky). V analogické úpadkové době, která patrně nejvíce ze všeho oblibuje intelektuální módu jmenem dekonstrukce, se nicméně všechny pokusy metaforicky tematizovat osud setkávají se zuřivým odporem a obviněními z konzervatismu. Samozřejmě, že jakákoliv konkrétní představa řádu světa je vždy sociálně zkonstruována, a obraz přírody je zpravidla specifickou projekcí právě existujícího sociálního řádu. To ovšem samo o sobě ještě neznamená, že zde absentuje jakýkoliv referent - v podobě procesů probíhajících samovolně, vymykajících se naší kontrole, a přitom zásadním způsobem ovlivňujících naše životy. Z výčtu výrazů "Měsíc", "Moon", "Mond", "Lune", "Луна", "Księżyc", "Hónap", "Muaj", "Ay", "Kuukausi", "Mwa", "Hilabetea", "Amis", "Buwan", "Bulan", "Mí", "Mánuður", "Tsuki", "Wol", "Xahar", "Mwezi", "Tháng" atd. můžeme učinit závěr, že jsou vzájemně naprosto nesourodé a přinejmenším zčásti se k nim pojí i odlišné kulturně specifické konotace, takže není vlastně žádný důvod předpokládat, že všemu dohromady odpovídá jedna jediná věc. Nebýt toho, že se o opaku můžeme sami snadno přesvědčit pohledem na oblohu nebo na přílivovou vlnu, mohli bychom vesele tvrdit, že kromě sociálních konstruktů něco jako Měsíc vlastně vůbec neexistuje. S ostatními silami, které nedokážeme kontrolovat, je to úplně stejné: Lze vést spor, zda "depolitizované" příběhy o těchto silách předkládané nám dominantní kulturou jsou nebo nejsou adekvátní - nicméně trvat na tom, že samotná jejich existence musí být předmětem vyjednávání, by znamenalo stavět hegelovskou dialektiku pána a raba z hlavy na levitující kouzelný koberec a upadat do pasti subjektivního idealismu.

Dekonstruování depolitizovaného rozumu, byť by bylo prováděno sebedovedněji, lavinu ruin nezastaví - pravděpodobně ani nedokáže přehlušit výsledný rachot. Má určitý smysl vést spor kvůli tomu, že řecký scénář v ČR je vysoce nepravděpodobný, nebo o to, které funkce státu jsou dnes skutečně vitálně důležité a na kterých lze naopak víceméně bez problémů ušetřit. Mocní se však s pomocí zhypnotizovaných voličů dosadili do křesel krizových manažerů a nejsou již připraveni kritice ani naslouchat, natož vážně reagovat. Vědí dokonce, jak stereotypně a sebeprezentačně probíhá naprostá většina sociálních protestů proti těm jejich rozhodnutím, která jsou navzdory všem preemptivním brainwashingovým opatřením skutečně nepopulární. Nemlčet za takových okolností znamená podat svědectví - leč to je také vše. Na teoretické praxi se žádná skutečná sociální změna postavit nedá: S tou by bylo třeba začít zdola, praktickou adaptací na změny, jimž se nepodaří vyhnout, ať už budou národní státy provádět jakoukoliv politiku. Subverze je jen strategií vzdoru ze strany puberťáka, jemuž velkorysý papínek navzdory konfliktu nepřestal vyplácet kapesné.

Nejde už o to kritizovat depolitizovaný rozum, ale používat vlastní rozum při řešení skutečných problémů, jež depolitizovaný rozum ani zbytková žvanivá politika neřeší - protože v dané oblasti se nerýsuje žádný laciný a rychlý úspěch. Na počátku lze patrně z naznačeného východiska odvodit pouze individuální strategie - tímto počátkem se však možnosti ani zdaleka nevyčerpávají...

Vytisknout