"Veřejná služba v médiích. Víme, co to je?"

19. 11. 2010 / Peter Duhan

S členstvím v Evropské unii jsme se pak zavázali respektovat i  její idealistický koncept médií veřejné služby jako jednoho z hlavních identifikačních znaků demokratické správy veřejných věcí a veřejného prostoru.

Řekněme otevřeně, že praxe veřejnoprávních médií, tedy konkrétně Českého rozhlasu, který už více než rok vedu jako prozatímní ředitel, rozhodně nenaplňuje onu ideální představu. Pro mě osobně a pro tým lidí, s nimiž bych rád i neprozatímně rozhlas vedl dál, je důležité zabývat se tím, zda je náš program k onomu ideálu vůbec zaměřen a zda jsou, kromě tržně vulgárních sociologických měření kvantitativní sledovanosti, k dispozici relevantní prostředky, ověřující společenskou hodnotu a přínos vysílaného programu.

Zákon o Českém rozhlase vyjadřuje stav společenského přemýšlení o veřejném prostoru a veřejnoprávní službě na úrovni doby, v níž vznikal, tedy na počátku 90. let. Výčet povinností veřejnoprávní služby je zde pozitivistický. Jednotlivé povinnosti jsou vyjmenovány, se zřetelným ochranářským úsilím definovat všechny prvky rozhlasového programu v oblasti zpravodajství, publicisticky, kulturní a vzdělávací složky a zábavy, které bylo třeba – podle tehdejší obavy – ochránit před zánikem či poškozením při vzniku duálního vysílacího systému. Zákon sice byl novelizován, past pozitivistického výčtu povinností v něm však dodnes zůstává. Do této pasti padají obhájci i kritici veřejnoprávního rozhlasu vždy, když se pomocí paragrafů zákona snaží kritizovat některé segmenty programu či naopak obhájit přežité rozhlasové formáty či celé programové řady a především skutečně zastaralé formy komunikace.

S touto primárně ochranitelskou – zákonem uloženou – agendou byl Český rozhlas za veřejnoprávní prohlášen, ne tak založen. Onen deklarovaný duch veřejnoprávnosti nebyl v „těle“ instituce obsažen organicky, ale byl do ní mými předchůdci vnášen organizačně. To mělo a má dodnes mnoho důsledků. Mimo jiné v současné zbytnělé struktuře rozhlasového těla, jeho těžkopádnosti až nehybnosti, jejíž důsledky se projevují postupnou atrofii nejpodstatnějšího – a to programových služeb Českého rozhlasu.

Jinými slovy řečeno: Český rozhlas, v té podobě jak ho známe nyní, nachází se na samé hranici svých možností, ne úplně připraven čelit výzvám jednadvacátého století, zaskočen především dynamikou společenských, ale částečně i technologických změn, neboť oběma nohami zůstal vězet ve století dvacátém. A ne jinak je tomu v případě našich diskusních sporech o chápání a pojetí veřejnoprávnosti. Pracujeme s pojmoslovím veřejnoprávnosti, s jejími definicemi a standardy v té úrovni, jak byly deklarovány v západní části kontinentální Evropy po roku 1945, především pak v šedesátých létech minulého století. Ale svět dvacátého století, se svými jistotami a nejistotami, se svou morálkou je nenávratně pryč. Troufám si proto říct, že máme jedinečnou historickou šanci vést celospolečenskou diskusi, dospět ke konsensu a definovat veřejnoprávní službu, její standardy a také definovat postavení médií veřejné služby ve společnosti na úrovní dynamiky doby, jež nyní žijeme. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že veřejnoprávnost nelze vnímat jako soubor navěky platných konstant, neboť ze své podstaty veřejnoprávnost je a bude neustálým vývojovým procesem.

Ale zpět k Českému rozhlasu. Právě proto, co jsem řekl před chvíli, jsem v rámci limitovaného mandátu v rozhlase spustil proces kritické sebereflexe jako první předpoklad k tomu, aby se vytvořil přirozený a době odpovídají rámec hodnocení toho hlavního, co rozhlas produkuje, totiž jeho programu. V letošním roce se sešla po mnoha letech velká programová konference odpovědných programových pracovníků ČRo. Ta otevřela diskusi o variantách proměn rozhlasového vysílání a digitálního šíření a sdílení programu ve střednědobém horizontu. Návrhy, které tato konference umožnila formulovat – jako jistou analytickou základnu a syntézu možných variant vývoje – pro budoucí stabilní vedení ČRo, byly dále oborově rozpracovány na marketingové konferenci ČRo. Jako poradní orgán prozatímního ředitele byla vytvořena pracovní skupina Program, která podněty obou konferencí dále rozpracovává. Uskutečnil se, a právě je vyhodnocován, hloubkový anonymní dotazníkový průzkum mezi zaměstnanci ČRo, jeho cílem je mimo jiné vytvořit fundovaný základ procesu soustavné autoevaluace. Intenzivně probíhají audity hospodaření, programu z hlediska duplicit a mnohočetností ve vysílání, funkčního využití vln, jež byly rozhlasu přiděleny k plnění jeho úkolů. Výsledkem této cílené sebereflexe je, že soustřeďujeme velké množství podkladů pro kvalifikované rozhodování, jež mohou umožnit příštímu stabilnímu managementu ČRo směrovat práci média k tomu, aby plnilo své veřejnoprávní poslání adekvátně k měnícím se požadavkům současnosti. Kromě těchto podkladů bude však nové vedení potřebovat k dalekosáhlé změně ČRo také silný mandát.

Proměna mediálního prostředí a setrvačnost způsobily, že původní, zákonem vymezený přerod státního propagandistického rozhlasu ve veřejnoprávní rozhlas evropského střihu obsahoval a obsahuje stále představu v zásadě monopolního masového média a nedůvěru v to, že v duálním vysílacím systému privátní komerční vysílatelé budou schopni obsáhnout vůbec nějaké prvky veřejnoprávní služby. Tento „masově mediální“ přístup umožnil v 90. letech mylně definovat vztahy mezi dvěma prvky duálního vysílání jako konkurenční. V mediální sféře byla tato veřejnoprávní nevraživost, konstruující obraz nepřítele, završena tím, že privátní vysílatelé vnutili celé společnosti jako jediný relevantní ukazatel úspěšnosti média ona vulgárně kvantitativní sociologická měření sledovanosti, v nichž jak televize, tak i rozhlas veřejné služby rozhodně neobstály vítězně. Český, resp. Československý rozhlas (byl jsem při konci federálního státu jeho posledním ústředním ředitelem) měl v roce 1990 stoprocentní podíl na českém rozhlasovém trhu, v roce 2000 už jen podíl 30-ti procentní. V této nepříjemné, ale vlastně přirozené situaci (v evropských posttotalitních státech poklesla sledovanost veřejnoprávních potomků původně státních propagandistických rozhlasů leckde i výrazněji) se začal Český rozhlas zabývat – ke škodě programu – tržními marketingovými a sociologickými nástroji. Kromě mnoha příznivých modernizačních změn, jako je dotvoření sítě regionálních studií, zahájení digitálního šíření a sdílení programů, multimedializace sdílení programů – je výsledkem takového přístupu žel i to, že za deset let přišel ČRo o další třetinu svých posluchačů. Ačkoli nyní vysílá na více než 20 stanicích, zasahuje jen 19,2 procent rozhlasového trhu. Přitom každý pokus o dosažení větší penetrace posluchačské veřejnosti vede k poklesu obsahové úrovně vysílání a tedy snížení míry a kvality veřejnoprávní služby. Nezbytnost reagovat na společenské změny vedla na jedné straně k nutnosti nově koncipovat program, na straně druhé však setrvačnost takové změně bránila. Proto nové obsahy a formy mediální komunikace nevznikaly v žádoucí míře proměnou původních programových prvků (jednotlivých pořadů a jejich cyklů, ale také celých stanic), ale byly nově zakládány vedle nich. Takové programové bujení rozřeďuje tvůrčí kapacity rozhlasu, zatěžuje rozpočty a mate posluchače. Na zmíněné Programové konferenci jsem proto učinil přítrž další programové extenzi Českého rozhlasu a nastartoval procesy, jež by měly logicky vyústit v koncentraci rozptýlených programových služeb, což je základní předpoklad změny ekonomického myšlení.

Konkurence vyjádřená utkáváním se o „koláče poslechovosti“, je přitom uměle konstruovaná a míjí se s podstatou duálního systému. Veřejnoprávní i privátní vysílatelé mají společné to, že jejich produktem je program. Privátní vysilatelé vedle toho ještě „produkují“ publikum, které, nějak sociologicky parametrováno, pak prodávají na reklamním trhu. Proto pomocí koláčů sledovanosti pak nabízejí reklamním zadavatelům své publikum. Veřejnoprávní rozhlas však nemá za úkol generovat na tomto trhu s reklamou maximum publika, neboť jeho financování je zajištěno výběrem příslušných poplatků, ale měl by se především zabývat tím, zda a jak plní ty úkoly, pro něž si jej společnost zřídila. Veřejnoprávní rozhlas si musí uvědomit, že cílem jeho snažení nemůže být uspokojovaní mainstreamového publika, to je role privátních vysilatelů, na tomto fenoménu stojí jejich podnikatelský záměr. Soupeřit na tomto poli by pro nás znamenalo prohru. Veřejnoprávní rozhlas si proto musí uvědomit, že jeho většinové publikum je a bude vždy složeno z menšin. Naším cílem je především vyhledávání a oslovování těchto menšin.

Diferenciace zájmů publika dosáhla dnes stavu, kdy akceptace „většinového“ programu je často jen výsledkem kompromisu mezi vzájemně se vylučujícími menšinovými zájmy. Snažím se tedy prosadit namísto silácké konkurence takovou spolupráci s privátními vysilateli, která respektuje odlišné povinnosti a odlišné zdroje financování obou segmentů duálního rozhlasového systému.

Vývoj českého mediálního prostředí (jež dnes není v ničem pro tvůrce ani příjemce odlišeno od mediálního prostředí evropského) dokázal, že celou řadu mediálních obsahů, jež jsou v zákoně označeny jako veřejnoprávní služba, dokáží – a často ve vysoké kvalitě – nabídnout i soukromí vysílatelé. Z tohoto hlediska lze konstatovat, že zůstalo velmi málo obsahů, jež by byly ryze veřejnoprávní. Jsou to zejména ty obsahy, jež souvisí s pokrýváním společenských potřeb menšin, přičemž ani zdaleka a ani v první řádě nejde o menšiny národnostní. Přesto platí dále zásada, že veřejnoprávní média mají zajišťovat zejména ty služby, které – z ekonomické podstaty svého podnikání – soukromí vysílatelé v dostatečné míře poskytovat nemohou. Tyto služby nespočívají jen v zajišťování těch mediálních obsahů, jež jsou podnikatelsky apriori nelukrativní – tyto obsahy by jistě soukromí vysílatelé uměli poskytnout také, pokud by jim na zabezpečení tohoto segmentu veřejné služby byly poskytnuty třeba formou veřejné soutěže prostředky. Nejde primárně o tyto obsahy, jde zejména o to, že ve veřejném prostoru je nezbytné, aby tyto obsahy byly vyjadřovány s hlediska nějakých hodnot. Hodnotové nahlížení obsahů pak souvisí nejen s nezávislostí na komerčních a lobbyistických či i politických zájmech, ale také se soustavnou a kompetentní péčí věnovanou oborům lidské činnosti, z nichž mediální obsahy povstávají. A právě toto soustavné uvádění do souvislostí, kontextualizaci a hierarchizaci obsahů tak, aby je veřejnost mohla jako hodnověrné vztáhnout ke svým potřebám, může zajistit jen veřejnoprávní médium.

Z tohoto hlediska bych rád, budu-li mít možnost, ovlivnil změnu přemýšlení o programu ČRo a takové jeho přeprogramování, které by dovolilo aktualizovat a naplnit smysl veřejnoprávního vysílání. Vidím k tomu závažný důvod. ČRo totiž – ve snaze dále nepropadat v onom pochybném podílu na trhu (s reklamou), orientuje velkou část programu na pevné jádro stálého auditoria, jímž je publikum starší padesáti let a zejména publikum důchodcovské. Důležitou společenskou roli, kterou zde ČRo plní, nechci v nejmenším snižovat, se svými spolupracovníky však považuji za problém, když na tuto skupinu je nyní fakticky zaměřeno zhruba 80 % vysílaného programu. Z této vychýlené orientace programu na jednu část společnosti pak plyne, že program nemá šanci, ale často ani ambici, zaujmout posluchače mladších generací. I oni však mají právo na to, aby jim rozhlas nabízel veřejnoprávní službu. Ani generace dnešních dvacátníků, třicátníků a čtyřicátníků, které si dosud z mnoha důvodů nevytvořily tak věrný posluchačský vztah k ČRo, nesmí být z veřejnoprávní služby vyloučeny.

Veřejný prostor, který si demokratická spolčenost vytvořila jako agoru pro veřejně vedené sdílení myšlenek a názorů, musí být zachován, musí však být zajištěna jeho odpovědná správa. Je to prostor, který v případě potřeby je a musí zůstat k dispozici všem, prostor, v němž se ve veřejné debatě formují menšiny, jež jsou schopny se stát budoucími většinami. Jako jiné veřejné služby, financované z veřejných zdrojů, budoucí veřejnoprávní rozhlasové vysílání nebude masové, nebude vždy využíváno všemi, ale bude stále všem k dispozici a užitku.

Zvýraznění editor

Autor je prozatímním ředitelem Českého rozhlasu

Vytisknout