ANALÝZA
22. 11. 2010 / Oskar Krejčí
Konec studené války přinesl podivný mír. Podle údajů Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) stouply v tomto století světové vojenské výdaje téměř o polovinu, aby dosáhly těžko uvěřitelné hladiny 1,5 biliónů dolarů v běžných cenách. Jen samotný vítěz studené války, USA, zvedl své vojenské výdaje za léta 2000 až 2009 o 75,8 % – a přenáší závody ve zbrojení i do kosmu. Zdá se, že lidstvo stále věří klasickému rčení si vis pacem, para bellum – chceš-li mír, připravuj válku – a zbrojí. Dějiny ovšem ukazují, že se zbrojním lidstvo válkám nevyhnulo...
Státy s největšími vojenskými výdaji (2009)
| stát | výdaje (miliardy USD) | změna, 2000-2009 (%) |
výdaje na hlavu (USD) | % HDP 2008 | podíl na světových výdajích (%) |
| USA | 661 | 75,8 | 2100 | 4,3 | 43,0 |
| Čína | [100] | 217 | [74,6] | 2,0 | [6,6] |
| Francie | 63,9 | 7,4 | 946 | 2,3 | 4,2 |
| Velká Británie | 58,3 | 28,1 | 946 | 2,5 | 3,8 |
| Rusko | [53,3] | 105 | [378] | [3,5] | [3,5] |
| mezisoučet pěti | 937 | 61 | |||
| Japonsko | 51,0 | – 1,3 | 401 | 0,9 | 3,3 |
| Německo | 45,6 | – 6,7 | 555 | 1,3 | 3,0 |
| Saúdská Arábie | 41,2 | 66,9 | 1603 | 8,2 | 2,7 |
| Indie | 36,3 | 67,3 | 30,4 | 2,6 | 2,4 |
| Itálie | 35,8 | – 13,3 | 598 | 1,7 | 2,3 |
| mezisoučet deseti | 1147 | 75 | |||
| Brazílie | 26,1 | 38,7 | 135 | 1,5 | 1,7 |
| Jižní Korea | 24,1 | 48,2 | 499 | 2,8 | 1,6 |
| Kanada | 19,2 | 48,8 | 568 | 1,3 | 1,3 |
| Austrálie | 19,0 | 50,2 | 892 | 1,8 | 1,2 |
| Španělsko | 18,3 | 34,4 | 408 | 1,2 | 1,2 |
| mezisoučet patnácti | 1258 | 82 | |||
| svět celkem | 1531 | 49,2 | 224 | 2,7 | 100 |
Poznámka: [ ] = odhad.
V této chvíli se zdá, že existují tři hlavní skupiny příčin, které by mohly vést k velkému, snad dokonce světovému konfliktu:
V současnosti se v politice sváří dvě velké ideje, které usilují o odlišnou podobu světa. Především je to představa o tzv. vestfálském upořádání světového politického systému, tedy o světě suverénních států, které jsou si podle mezinárodního práva rovny. Mezinárodní právo sice nedokáže trestat všechny viníky, ale vymezuje hranice „správného“ chování. Selhání dohledu nad motivy státníků může vézt k válce. V ideálním případě je to svět fungujících institucí vytvořených k prosazování mezinárodního práva, tedy především Organizace spojených národů. Je to ale i svět, kde se mezinárodní právo i OSN zdokonalují. V méně ideálním podobě by to měl být svět efektivního multilateralismu, tedy vzájemně výhodných dohod a spolupráce velmocí. O takovémto uspořádání hovoří strategie Evropské unie Bezpečná Evropa v lepším světě, schválená Evropskou radou v prosinci 2003. O takovém světě multipolarity mluví i Peking, Dillí, či Moskva. V řadě ohledů se této vizi též přiblížila Národní bezpečnostní strategie, kterou americký prezident Barack Obama podepsal v květnu tohoto roku.
Odlišný model světa přináší vize globalizace římského míru. Antický Řím v dobách své největší slávy uzavíral se svými „barbarskými“ sousedy smlouvy, které obsahovaly pro Řím výhodné podmínky. S tím, kdo takovou smlouvu neuzavřel, bylo spravedlivé vézt válku. Takto by měl vypadat svět globálního sousedství USA podle některých autorů a politiků po porážce Sovětského svazu ve studené válce, a to především těch, kteří se přihlásili k neokonzervatismu. Měl by to být svět upevňování hegemonie Washingtonu, kde je správné vézt preventivní války a kde lze demokracii šířit barevnými revolucemi a kulomety. Je to svět vojenské převahy Spojených států, bombardování Jugoslávie, intervence v Afghánistánu a Iráku – ale též svět obrovského a stále rostoucího vnitřního i zahraničního zadlužení USA. Svět, v němž od roku 1998 tři nové státy odzkoušely jadernou nálož.
Místem největšího sváru vestfálského či římského pojetí světa je v této chvíli Írán. Jeho jaderný program vyvolává spory, jak pokud jde o zaměření – je pouze mírový, nebo i vojenský? – tak i pokud jde o způsob řešení rozepře. Zmíněná nová Národní bezpečnostní strategie USA na několika místech hovoří o rozmanitých prostředcích vedoucích k větší izolaci Íránu jako jediném nástroji tlaku na vládu v Teheránu – tedy vylučuje válku. Po dalších sankcích volají i některé státy Evropské unie. Nové sankce obsahuje i červnová rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1929. Proti přijetí této rezoluce hlasovaly Brazílie, jejíž jaderný program v mnohém připomíná onen íránský, a Turecko (Libanon se zdržel hlasování) – dožadují se postupu, který by nezahánělo Teherán do kouta, kde by jaderné zbraně určitě vyrobil. Překvapivě pro rezoluci hlasovaly Čína a Rusko, ovšem podle některých informací pod pohrůžkou, že nepřijetí rezoluce by vedlo k vojenskému útoku na Írán. Pro válku proti Íránu se čas od času vysloví nějaký politik či voják, častěji publicisté.
Má-li být svět 21. století místem konfliktů o suroviny, pak k tomu má lidstvo mnoho příležitostí. Samozřejmě prvořadá je ropa jako nejdůležitější pohon současné ekonomiky, byť i jiné suroviny, například voda, mohou posloužit jako důvod (či záminka) k válce. Energetická bezpečnost – jistota dodávek ropy, plynu a elektřiny, a to za přijatelné ceny kdy doplňovaná o ekologicky přijatelnou těžbu a dopravu – začala být skloňována ve všech pádech. Jedná se nejen o pohádkové zisky ropných gigantů, ale i o udržení legitimity liberálních režimů, což je možné pouze při zachování či zvyšování životní úrovně středních vrstev. Toto téma má ale i své bezprostřední vojenské vyjádření: podle některých propočtů během 2. světové války přidal na jednoho vojáka USA jeden galon benzínu na den, během války v Perském zálivu v letech 1990 až 1991 to byly čtyři galony a v za války v Afghánistánu od roku 2001 a Iráku od roku 2003 je to 16 galonů benzínu na vojáka denně. To vše na pozadí diskusí o růstu spotřeby ropy i plynu a omezených globálních zásob těchto surovin. Proto se otázky energie výrazně zpolitizovaly, někdy dokonce zmilitarizovaly.
Posun problematiky energie od čistě podnikatelského tématu k bezpečnostnímu zahájil Winston Churchill, a to už v roce 1912. Tehdy působil ve funkci 1. lorda admirality a nařídil přestat stavět válečné lodě na uhlí a dát přednost lodním motorům na těžký topný olej. V červnu 1914 pak britský parlament odhlasoval Churchillův návrh na převzetí většinového podílu vlády v Anglo-Perské ropné spolčenosti (dnes BP). Zdůvodnění: zajištění paliva pro lodě v blížící se válce s Německem.
Druhou vlnu bezpečnostního zájmu o ropu vzedmulo v roce 1973 embargo států OPEC na vývoz ropy do USA a dalších zemí podporujících Izrael. Situaci dále zkomplikovala revoluce v Íránu roku 1979 a vstup Sovětské armády do Afghánistánu téhož roku. Následující rok prohlásil americký prezident Střední východ za oblast životních zájmů Spojených států. Jimmy Carter tehdy uvedl: „Nechť je naše pozice absolutně jasná: pokus každé vnější síly získat kontrolu nad oblastí Perského zálivu bude chápán jako útok na životní zájmy Spoje¬ných států amerických, a takovýto útok bude odražen všemi nutnými prostředky, včetně vojenské síly.“ (CRABB, Cecil V., Jr.: The Doctrines of American Foreign Policy. Their Meaning, Role, and Future. Baton Rouge, London: Louisiana State University Press, 1982, s. 329.)
Oddělením států Střední Asie od Ruska vzniklo počátkem 90. let minulého století nové ohnisko sporů. Z jednoho sovětského ropného a plynového centra se stala dvě – ruské a kaspické zahrnující především Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán a Uzbekistán. Každé z těchto dvou center má jiné geopolitické charakteristiky, které postupem času získaly podobu odlišných podmínek pro podnikání jak západních, tak i ruských a čínských firem. Zároveň se objevily možnosti dopravy ropy a plynu z oblasti Kaspického moře trasami vedoucími mimo území Ruska.
Podle knihy Michaela Klareho Válka o zdroje se aktuální mezistátní územní spory o ropu či plyn týkají na Středním východě a ve Střední Asii 12 míst, na Dálném východě a jihovýchodní Asii pěti a v Africe čtyř oblastí, v Latinské Americe se spory vedou o dvě lokality. (KLARE, Michael T.: Resource Wars. The New Landscape of Global Conflict. New York: Metropolitan Books, 2001.) K tomu je nutné připočíst ještě oblast Arktidy. Analytici i politici se učí mořské právo, zvláště pak, co je to kontinentální šelf: na pořad dnes se dostávají spory o práva těžby v této oblasti. „Život, svoboda a úsilí o ropu“ – tak charakterizuje dnešní politické ideály Ian Routledge (RUTLEDGE, Ian: Addicted to Oil. America’s Relentless Drive for Energy Security. London, New York: I. B. Tauris, 2005, s. 7.), přičemž parafrázuje Deklaraci nezávislosti USA, která vymezuje základní lidská práva jako „život, svobodu a úsilí o štěstí“.
V dnešním světě existuje přibližně 200 států a 300 až 400 národů – záleží na způsobu jejich definování. Z těchto čísel vyplývá, že každý národ nemá svůj stát. I když se přijme zásada, že státotvorný národ je pouze ten národ, v jehož jazyce lze provozovat úspěšnou univerzitu – tedy pěstovat alespoň hlavní vědní obory –, stále ještě tu zůstává například přibližně 30 milionů Kurdů bez vlastního státu. Dále jsou tu hranice států, které procházejí územím, na němž je převaha jednoho národa, či dva státy s jedním dominujícím národem. Podle výpočtů amerického odborníka na problematiku hranic Paula Hutha na konci 20. století bylo 17 % z mezistátních pozemních hranic předmětem sporů; z mořských hranic jich bylo pouze přibližně 38 % oficiálně delimitováno a 39 států bylo zataženo do sporů o 33 ostrovů souostroví. (HUTH, Paul K.: Standing Your Ground. Territorial Disputes and International Conflict. Ann Arbor: Univeristy of Michigan Press, 1996.)
Přiložená mapa je převzata z článku Ralphs Peterse Krvavé hranice, který v červnu 2006 otiskl americký časopis Armed Forces Journal. (PETERS, Ralph: Blood borders. In: Armed Forces Journal, June 2006.) Peters z pásu nejistoty vedoucího od Konga přes Kosovo na Kavkaz či od Staré Planiny v Bulharsku až po Himaláje si vybral oblast Středního východu. Tam prý není největším problémem islám, ale hranice, které jsou, obdobně jako v Africe, „nejvíce svévolné a matoucí“. Podle tohoto autora je pro Izrael jedinou nadějí na život v míru návrat k hranicím před rokem 1967. Pak už tato mapa odděluje Sýrii od moře pomocí vytvoření Většího Libanonu. Ze Saudské Arábie by měl být oddělen Islámský svatý stát.
Pramen: PETERS, Ralph: Blood borders. In: Armed Forces Journal, June 2006.
Vytvoření svobodného Kurdistánu by prý znamenalo „vznik nejvíce prozápadního státu mezi Bulharskem a Japonskem“. Na území dnešního Iráku by kromě Kurdistánu měl vzniknout Arabský šíitský stát a Sunnitský stát, ale i Bagdád coby svobodné město. Vytvoření Sjednoceného Ázerbájdžánu by prý napomohlo přeměně Iránu, „stát s bláznivými hranicemi”, na Persii. Vznik Svobodného Balúčistánu by změnil nejen Afghánistán, ale i Pákistán, „další nepřirozený stát“ atd. Otázkou prý zůstává, zda si Persie zachová kontrolu nad přístavem Bandar Abbás, který hlídá Hormuzský průliv, či tento přístav připadne Arabskému šíitskému státu...
Je zřejmé, že koloniální mocnosti vytvořily svět, v němž mnohé hranice jsou nepřirozené. Že za spravedlivé jsou pokládány pouze díky zvyku a kvůli obavě z násilí, které by mohlo přepadené změny provázet. Problémem ovšem je, že lidstvo zatím nenašlo způsob, jak významně měnit hranice bez hrubého nátlaku ...a války.
Nejčastěji uváděnou vizí budoucího globálního konfliktu je bezesporu válka civilizací. Stalo se tak díky článku a posléze i knize Samuela Huntingtona s názvem Střet civilizací. (HUNTINGTON, Samuel P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers, 2001.) V uvedené knize tento harvardský profesor představil scénář světové války, pro který vybral právě rok 2010. Je to divný scénář. Válka by měla začít v Asii, když Čína vyhlásí svoji suverenitu nad nalezišti nafty, jež objevily americké firmy v Jihočínském moři. Výsledkem by měl být střet válečných lodí Číny a Vietnamu, útok čínských pozemních sil na Hanoj – a vietnamská žádost o pomoc USA. Americké válečné lodě vpluly do Jihočínského moře, což Čína pojala jako útok na svoji suverenitu a zasadila lodím vážný úder. Snahy generálního tajemníka OSN a japonského premiéra o zastavení konfliktu byly neúspěšné. Spor Číny a USA využije Indie, která zaútočí na Pákistán s cílem zničit jeho zařízení na výrobu jaderných zbraní. Tváří v tvář tomuto konfliktu se sjednocuje Čína, Pákistán a Írán – íránská vojska zastaví Indii. Muslimský svět se sjednocuje na straně Číny. Ta obsazuje Vladivostok a údolí Amuru a začínají boje na Sibiři. Protože je západní Evropa závislá na dodávkách ropy z Ruska, je Rusko přijato do NATO a přes Sibiř začíná útok Aliance proti Pekingu. Fronta se ustálila: USA, západní Evropa, Rusko a Indie stojí proti Číně, Japonsku a většině islámského světa. A na druhou polovinu 21. století pak Huntington předvídá konflikt mezi Čínou a Indií.
Tento scénář rozhodně nedopovídá vizi konfliktu civilizací. Také sdělovací prostředky v současnosti informují více o mrtvých v sektářských bojích mezi sunnity a šíity, než v důsledku střetů islámu a křesťanstvím. I největší geopolitický spor první dekády 21. století, zápas o orientaci Ukrajiny, byl v této zemi především svárem uvnitř jednoho „civilizačního okruhu“, v rámci pravoslaví.
Konflikt civilizací více připomíná scénář světové války, který je v knize britského analytika Simona Pearsona nazvané Totální válka 2006. (PEARSON, Simon: Total War 2006. London: Hodder & Stoughton, 1999.) Podle této vize začíná konflikt etnickým napětím v západní Evropě, a to především ve Francii. Velice pestrý scénář zahrnuje preventivní útok USA proti Severní Koreji, čínskou blokádu Taiwanu (uznání Taiwanu ze strany USA bylo prý „bodem zlomu ve světové politice“), ovšem na jeho síly připravené k útoku dopadl silný úder a čínské válečné lodi i letadla se stáhly. Rozzlobené Rusko dodává Srbsku protiletadlové a protiraketové systémy S-300 a Srbsko obsazuje Kosovo, načež NATO proti Srbsku zaútočilo z Maďarska a vítězí. V Rusku se prosadí „vojenská demokracie“, přičemž historie a kultura nakonec přivedly Ukrajinu do svazu s Běloruskem, Kazachstánem a Ruskem. V Evropě přicházejí k moci koalice pravicových sil, nastává rozčarování z Bruselu a integrace obecně. USA od svých spojenců vynutily „malé upřesnění“ čl. 5 Washingtonské smlouvy z roku 1949, na jejímž základě vzniklo NATO, který nahradila zásada „poškození zájmů států NATO kdekoliv ve světě bude považováno za útok proti všem“.
Na celosvětové islámské konferenci využil antiislámskou xenofobii Západu a globalizaci role NATO Saladin a začíná integrace islámského světa. Izrael zahájil bez varování válku na Sinajském poloostrově, čímž zaskočil své západní spojence. Veřejné mínění se obrací proti Izraeli zvláště poté, kdy jeho bombardéry za sebou zanechaly v Tripolisu a Káhiře mnoho mrtvých civilistů. Rusko začíná tajně zásobovat Islámský svaz systémy S-300. Saladin oznamuje Západu, že „Islámský svaz má vůli i prostředky k pomstě“. NATO začalo s přípravou operace Západní štít, jenže Saladin překvapivým úderem nechal zničit polovinu letadel pro tankování bombardérů za letu. Ruské ponorky zničily chloubu USA – jeho Tichooceánskou flotilu. Potopeny byly čtyři gigantické letadlové lodi, které měly tvořit americkou moc v Asii a Evropě.
Začal útok proti Islámskému svazu. Izrael byl zasypán raketami středního doletu, z nichž některé nesly hlavice s bakteriologickými náložemi a Izrael byl zasažen i jadernou náloží. Ten odpověděl stejnými způsobem: nad Teheránem, Bagdádem a Mekkou se vztyčil jaderný hřib. Vedení USA se rozhodlo zabránit zničení planety Země a z amerických ponorek byly odpáleny strategické rakety. Několik minut po jejich startu strategický potenciál Izraele přestal existovat. V Izraeli a okolních státech zahynulo 200 milionů lidí. Následující rok byla do NATO přijata Ruská říše. USA, Evropa a Japonsko se domluvily o společném protiraketovém štítě...
Svět, ve kterém žijeme, rozhodně není nejlepším z možných světů. Podle dostupných údajů probíhalo na počátku roku 2010 šest válek, tedy ozbrojených konfliktů s více než tisíci padlými za rok. Paralelně bylo možné zaznamenat dalších 14 konfliktů, v nichž aktuálně neumíralo více než tisíc lidí ročně, ovšem v každém z nich od jejich počátku zahynulo více než tisíc lidí. Každý z nich je ukázkou selhání lidského rozumu, neschopnosti řešit problémy jednáním a kompromisy.
Diskuse o riziku budoucí světové války se může zdát cynická. Někdy taková bezesporu je. Její základní funkce je ale očistná: pomáhá ukázat absurdnost chování některých států a politiků. Neexistuje jiná cesta ke kontrole zbrojení či odzbrojení, než ta, která se opře o upřímné diskuse počítající velikost rizik světové války. Jen maximálně srozumitelné poznání, že ztráty v nové světové válce by převýšily jakýkoliv možný zisk, může světové válce zabránit – může vézt k likvidaci zbraní hromadného ničení, k pochopení rizika spojeného s neustálým horečnatým zbrojením. K pochopení, že ohroženi jsme všichni.
Jediným řešením, jak se vyhnout válce, je poznání mocností, že si vis pacem, para pacem – chceš-li mír, připravuj mír. Pouze kooperace, porozumění pro oprávněné zájmy druhých a schopnost hledat kompromisy při řešení sporů otevírá cestu k míru na této planetě.
Publikováno v časopise Dossier, 2010/1, s. 6-11.
10.3. 2014 / Josef Vít
Roku 1945 existoval plán spojenců, zvaný Nemyslitelná operace, který se zdá skutečně nemyslitelný, totiž začít třetí světovou válku těsně po skončení války druhé. Měl jí být útok na Rudou armádu a kobercové bombardování ruských měst - něco na způsob ...