Neklaus

22. 11. 2010 / Michal Rubáš

Důraz na skutečnost, že Česká republika bude postupovat stejně jako "všechny" evropské země, však náš předseda vlády může myslet i jako přímý políček do tváře Václava Klause. Bojoval snad náš prezident po celý svůj politický život jako lev za udržení svrchovaného a národního charakteru české hospodářské politiky jenom proto, aby mu teď jeho bývalý korunní princ cynicky a bez obalu vysvětlil, že by dnes tato politika byla nevyhnutelně úplně stejná, i kdyby ji namísto představitele ODS kormidloval německý kancléř, španělský socialistický premiér nebo dokonce nějaký eurobyrokrat s demokratickým deficitem?

Nějak se nám ta polistopadová pluralita začíná uniformizovat. Kde jsou ty časy, kdy se ještě mozky liberálů nepodobaly tak exaktně beztvaré loajální mase a přicházely s překvapivými, originálními a neotřelými pohledy. I majitelé velkého kapitálu by určitě uvítali, kdyby jejich dnešní servismani nebyli tak zoufale nudní a prvoplánoví.

Subalterní charakter politického myšlení představitelů současného českého kabinetu má ovšem na co navazovat.

Tak např. Klausovy vlády 90. let pojaly ryze českou cestu ekonomické transformace jednoduše jako bezvýhradnou implementaci pokynů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, pokynů desítky let starých a původně adresovaných zadluženým a deklasovaným africkým a latinsko-americkým zemím na jejich cestě strukturálního přizpůsobování ekonomickým potřebám jejich bývalých kolonizátorů: devalvovat měnu, snížit mzdy pracujících, seškrtat výdaje veřejné a sociální a nakonec otevřít ekonomiku dokořán.

Tato lokajská politika našeho dnešního prezidenta se však od poslušné politiky současné vlády lišila v zásadní věci: Klaus se při zavádění svých servilních kroků tvářil vždy národně a suverénně, nad názorovými oponenty se v televizi pouze sebejistě ušklíbal a zásadně neargumentoval. To byl také základ jeho obliby a voličské přitažlivosti. Ztělesňoval tak totiž příslib jakéhosi budoucího sjednocení protikladů, jež začali převážně ve formě neurotizující disociace vědomí pociťovat mnozí, a to nejen pravicoví voliči. Jde o napětí mezi reálnou závislostí, pocitem existenční nejistoty a nekontrolovatelnosti vlastního osudu na jedné straně a ideologicky vzývanou sebestředností, sebejistotou a touhou po finální autonomii na straně druhé. Sebejistý politik v ovzduší radikální obecné nejistoty je nedostatkové zboží, přestože je akutně zapotřebí jako spouštěč přenosu či projekce (jak říkají psychologové), jež je nejspolehlivějším základem voličské podpory.

Proto se nyní v Praze nadutě vystupující Kalousek těší větší oblibě než slabošsky jízlivý Nečas. Proto je třeba odmítnout tvrzení, že Paroubek de facto prohrál sociální demokracii volby v důsledku své papalášské arogance, jež měla odradit středovější voliče. Paroubek neprohrál tyto volby proto, že byl příliš arogantní (stejně jako by je neprohrál sebejistý Rath), nýbrž proto, že měl chvíle, kdy byl arogantní málo. Ne nadarmo pravicová média instinktivně připomínala do omrzení scénu jeho památného projevu po volbách r. 2006, scénu těžce neseného osobního neúspěchu a dotčenosti. Jiří Paroubek dal najevo slabost a odvozenost sebehodnocení od mínění druhých (voličů a médií), tedy závislost, a to si arogantní politik nikdy nesmí dovolit. (Podobně lze snad přičíst pád komunistických preferencí tomu, že rozhodného Grebeníčka nahradil zmateně působící Filip, což svědčí o tom, že ta část soc.-dem. voličů, která je ochotna tu a tam podpořit komunisty, také právě postrádá svého lídra.)

Raní socialisté jako Ferdinand Lassalle, vlastní otec sociální demokracie, se v polovině 19. století naivně domnívali, že rozšíření volebního práva na dělníky a ženy automaticky přivede k vítězství socialistickou levici, protože kapitalismus je pro 90 % populace krajně nevýhodný. To bylo ještě před Jungem. Dnes už víme, že lidé nevolí svoje zájmy. Volí svoje projekce. Nevolí vlastní autonomii, ale autonomii. Nevolí vlastní sílu, ale sílu. Volí ztělesnění toho, čím by chtěli být, a to za cenu vlastní podrobenosti a vlastního ponížení. Touha po nerovnosti má spíše masochistický než sadistický základ. Levicový koncept svobody opřený o účinnou rovnost a rovnocennost má vskutku mocného atavistického soupeře.

Proto je faktická podbízivost našich politiků mocnému kapitálu nám moderním lidem instinktivně blízká. Ve svém životě v prostředí systémově produkované nejistoty jednáme většinou stejně ustrašeně a podřízeně. Ale v politicích jako Kalousek nebo Klaus dostáváme ještě něco navíc -- masku suverenity zakrývající úzkostné obsahy a obavy z osobní nedostatečnosti a ohroženosti, což je důvod, proč se s nimi s chutí identifikujeme: i služebný člověk bez reálné moci jako V. Klaus nebo M. Kalousek může vypadat svrchovaně. ODS tedy proto ztrácí, že Nečas, pan 'Dělají to všichni', není Klaus ('Všichni jsou mi ukradení').

Neintegrované, nevědomě projikované obsahy jsou zpravidla heroické, fascinující, aristokratické a přinášejí s sebou hierarchicky strukturované pole, v němž se projikující nachází vždy na okraji a nikdy v centru. To je základ masochistické dynamiky, jež činí tak přitažlivou nerovnost a soutěž. I když se deru nahoru, i když zabírám na úkor jiných žádoucí zdroje nebo jsem uctíván a obdivován, děje se tak pouze v atmosféře základní vlastní méněcennosti. Povýšen mohu být jenom tehdy, podléhám-li od začátku do konce povyšující autoritě, povýšen mohu být pouze v médiu svojí trvající poníženosti a proto je každé povyšování potvrzením podřadnosti povýšeného.

Proto může být politickým vůdcem coby objektem projekce pouze osoba nepovýšitelná, taková, jež své sebevědomí neodvozuje z aktů uznání druhými, tj. osoba s nezávislou sebejistotou, osoba arogantní, neboť teprve ona sjednocuje projekční pole a dává odvozený pocit celosti a jistoty, hrajíc tak úlohu jakéhosi nehybného hybatele, pevného bodu či sjednotitele světa.

Proto říká Laotius, že kdo má obdiv a úctu kvůli vysokému postavení, ten nemá obdiv a úctu. Nevědomí ovládaných se totiž nepromítá do úřadu, nýbrž do osoby, a je to člověk, díky čemu se leskne úřad, nikoli naopak. Úřad lídra není lídr.

Lidé volí proti svému ekonomickému zájmu neústupného vůdce ze stejného důvodu, z jakého se upisují bankám nebo se trpělivě podrobují dopravním a technickým předpisům při provozování masového automobilismu. (Ten je velkým spojencem kapitalismu především proto, že velmi účinně disciplinizuje obyvatele a posiluje jejich reflexy loajality tím, že je učí podrobovat jednání velmi detailním předpisům nejrůznějšího druhu, přičemž na povrchu dokáže symbolizovat svobodu a nezávislost.)

V kulturách, v nichž člověku naprosto chybí povědomí o základních zákonitostech duševní dění, se podle Junga vždy pomalu schyluje k diktatuře, jež je logickým důsledkem "motivační" nerovnosti (což je hra, do níž se zapojují jedinci ovládaní nevědomím). Náš soutěživý a rádoby individualistický kapitalismus je ve skutečnosti molochem kolektivně praktikované podrobenosti a méněcennosti, jíž političtí lídři (a komerční reklama) nasazují sebejistou masku svobody, nezávislosti a individuální odpovědnosti. Proto se po příchodu Petra Nečase museli dosavadní voliči ODS cítit jako sirotci.

Vytisknout