ANALÝZA

Proč 62 procent občanů věří médiím

22. 11. 2010 / Irena Ryšánková

Zatímco důvěra v policii, armádu i soudy roste, důvěryhodnost médií v očích veřejnosti podle CVVM spíš zvolna klesá, rádio a televize však přesto zůstávají na špičce žebříčku. Dříve CVVM zahrnovalo rádio, rozhlas i tisk pod jeden pojem – média. Už několik let se ale ptá na každý z těchto sdělovacích prostředků zvlášť. „U všech můžeme od března roku 2007 pozorovat mírně klesající tendenci v důvěře veřejnosti, přičemž tato tendence je nejzřetelnější v případě tisku, u něhož poslední šetření poprvé zaznamenalo podíl důvěřujících menší než padesátiprocentní,“ uvedli autoři výzkumu veřejného mínění o institucích.

Tolik výzkum CVVM a zpráva o něm.

Nechala jsem si agenturou SANEP zpracovat velmi obsáhlý průzkum vlastní. Byl proveden ve dnech 23. října – 5. listopadu září 2010 na vybrané skupině 18.780 dotázaných, kteří představují reprezentativní vzorek obyvatel ČR ve věku 18-69 let. Zkoumám v něm vztah znalosti média (četl jste) a důvěry (věříte). Další srovnání nabízí pak objektivní data o prodaném nákladu či sledovanosti a podílu na trhu. Nicméně zde je stručný výběr.

Barevně ANO (celkem Ano = Ano alespoň jednou + Ano vícekrát + Ano denně); šedě – NE; dopočet do 100% nevím, nechci odpovědět

Poslouchali jste v právě uplynulém týdnu zpravodajství Českého rozhlasu - Radiožurnál?
Ano - alespoň jednou	15.5%
Ano - vícekrát	14.2%
Ano - denně	8.7%
Ano – celkem	38,4%
Ne - ani jednou	56.8%
Nevím	3.8%
Nechci odpovědět	1%
Důvěřujete informacím ze zpravodajství Českého rozhlasu - Radiožurnálu?
Ano	31.1%
Ano i ne	26.2%
Ne	5.9%
Nevím	33.4%
Nechci odpovědět	3.4%
Důvěřujete v médiích informacím kladným (pochvale, ocenění)?
Ano	24.9%
Ano i ne	58.5%
Ne	7.7%
Nevím	7.6%
Nechci odpovědět	1.3%
Důvěřujete v médiích informacím záporným (kritice)?
Ano	10.9%
Ano i ne	72.3%
Ne	8.7%
Nevím	6.6%
Nechci odpovědět	1.5%
Důvěřujete v médiích redakčním komentářům?
Ano	13.3%
Ano i ne	59.5%
Ne	14.2%
Nevím	11%
Nechci odpovědět	2%

Převaha ambivalentního vztahu k mediálním informacím (převažující odpověď "ano i ne") se projevuje prakticky u všech médií, výjimkou je komunistický deník Haló noviny, bulvární Blesk a informace sociálních sítí, kde "ne" má vysoké hodnoty.

Důvěřujete informacím a komentářům na sociálních sítích (facebook, diskuzní fóra)?
Ano	2.5%
Ano i ne	41%
Ne	41%
Nevím	13%
Nechci odpovědět	2.5%
Důvěřujete informacím ze zpravodajství tištěného deníku "Haló noviny"?
Ano	5.1%
Ano i ne	16.5%
Ne	29.8%
Nevím	43.7%
Nechci odpovědět	4.9%
Důvěřujete informacím ze zpravodajství tištěného deníku "Blesk"?
Ano	2.3%
Ano i ne	22.7%
Ne	61.9%
Nevím	10.2%
Nechci odpovědět	2.9%
Blesk je přitom objektivně nejprodávanější deník v České republice...
Četli jste v právě uplynulém týdnu tištěný deník "Blesk"?
Ano - alespoň jednou	18.1%
Ano - vícekrát	9.4%
Ano - denně	4.3%
Ano – celkem	31,8%
Ne - ani jednou	65.7%
Nevím	1.3%
Nechci odpovědět	1.2%

Třetina občanů ho četla. Čtvrtina občanů mu věří. Není to absurdní...? Proč ho lidé kupují a čtou? Na tuto otázku žádný výzkum odpověď nedá.

Můj výzkum, jehož první výsledky SANEP zveřejní v nejbližší době, nicméně potvrzuje prvotní zjištění CVVM – vysokou míru akceptace mediálních sdělení. Naučil ty respondetny, kteří jsou ve skupině „nedůvěřuji“ někdo nedůvěřovat? Patrně nikoliv, snad jen vlastní zkušenost. Je nevíra zkušeností stejně iracionální, jako víra, nebo je v ní poznání příčin a následků mediálního působení?

Nehodlám se nyní pitvat v tom, jestli je těch procent moc nebo málo. Faktem zůstává, že dle CVVM je to více než polovina populace. Mezi občany se jako mem udržuje a stále platí pořekadlo o autoritě biblického Slova: „co je psáno, to je dáno“.

Potýkáme se zde s termíny rozum, víra a se souvisejícími pojmy autorita a moc. Jestliže Jean Paul Sartre poznamenal před necelým půl stoletím, že Marx vzal lidem Boha a jeho neštěstím bylo, že jim za něj nedal náhradu, pak dnes už náhrada je. Média vládnou světu namísto církví. Rozdělují si společnost, rozněcují selektivně obraznost a ovládají individuální i kolektivní touhy.

Informační chudoba potulného žebráka

Když žil člověk uprostřed přírody a v souladu s přírodou, získával 80% informací jejím pozorováním a pouze 20% vyprávěním příběhů jako tou nejprimitivnější mediální zkušeností. Většinu těchto příběhů tvořila díky církvi dva tisíce let trvající tradice Písma, určující hodnotový rámec a vzorce chování. Dnes je tomu naopak. Písmo už neurčuje vítězství dobra nad zlem ani není oním světlem na cestě temnotou života.

Sociální svět člověka středověku zahrnoval okruh několika kilometrů čtverečních a řádově stovky, maximálně tisíce osob většinou shodného sociálního statusu a vzdělání.

Diferenciace sociálního světa v dnešní době zasahuje nejen svět reálných lokálních skupin, ale i globální společenství, svět imaginárních idejí, představ a hodnot. Jako stále důležitější se ukazuje svět abstraktních kódových systémů rozhraní digitálního a reálného světa (počítač a jeho „desktop“, funkce programů, dálkové ovládání televize, ovládání mobilního telefonu) Většina našeho poznávání se už dlouho děje bez kontaktu s realitou, zprostředkovaně, v symbolické rovině. A většina zprostředkování se děje mediálně. Většina mediálního zprostředkování přitom postrádá autenticitu popisu reality. Je účelově filtrovaná s cílem formování názorů, postojů a změny chování.

My ale potřebujeme rozumět svému okolí, potřebujeme patřit do reálného společenství. Levá ruka musí vědět, co dělá ta pravá. A to nejen v politice...

Kdo z vás ví, co znamená slovo loskuták?

A kdo ví, jak se vyrábí hořčice?

Co je to mediální gramotnost?

• Je to schopnost porozumět významům slov, obrazů a jejich propojení v multimediálním obsahu?

• Je to schopnost rozšifrovat posuny významů – spin, či odhadnout jiné typy manipulace?

• je to schopnost porozumět tomu, jak se média technicky „dělají“, jaké informace preferují a jaké naopak zatajují?
• je to schopnost porozumět tomu, na jakých principech média fungují a jak přenášejí obsahy?
• je to schopnost porozumět tomu, jakou mají roli ve společnosti? Jaké možnosti a nebezpečí s sebou nesou?

Mediální gramotnost je většinou intuitivně strukturovanou kombinací všeho.

Nejdříve si ukážeme, jak jazyk působí jako meč

Nejdůležitější je pravděpodobně porozumět jazyku a tomu, jak slovo-které-bylo-už-na-počátku, ovládá naše vnímání reality. Nejen evangelium sv. Jana, které deklaratorně pro celý křesťanský svět přikazuje, jak máme vnímat to, že na počátku bylo Slovo, („Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“ (Jan 1,1-3)), ale i George Orwell v románu 1984 termínem newspeak určuje moc slov na svět reality.

Vyprázdněním významů lze z ministerstva nenávisti vytvořit ministerstvo lásky a vymazáním slova vražda zamezit zabíjení. Jaký je slovník médií? Současná média trvale, dlouhodobě nastolují agendu řešení názorových rozporů a postojových konfliktů nikoliv převahou argumentů, ale silou, násilím, mocí.

Je známý Seneca? Ne. Daleko známější je Swarzenegrova role Terminátora.

Trvale se vnucuje společnosti důležitost divoké konkurence pro pokrok, namísto systémové kooperace.

Tak se vnucuje společnosti, že mít je víc než být. To jsou základní hodnotové manipulace, jichž se média účastní.

Potištěný papír je jako prodejná děvka. Dá každému, co si přeje...

Znalost významů mnoha slov se vytratila a nebo proměnila. U větší části mladé i vysokoškolsky vzdělané generace zmizela schopnost rozpoznávat archetypální symboliku. Symbolům dnes rozumí málokdo. Stejně jako se tím pádem vytratil jazyk básníků, vytratil se jazyk novinářského fejetonu, sloupku, glosy. Už nevnímáme žánry. Nejsme schopni ve valné většině rozlišit zprávu od komentáře. Vše splývá v infotainmentovém komentovaném zpravodajství, ve kterém se v rozporu s etickými kodexy mísí informace s hodnocením do přežvýkaného, snadno stravitelného tvaru. Média už nevnímáme, ale konzumujeme.

Namísto významové a emoční bohatosti češtiny jsme do jazyka přejali prvoplánové technicistní anglicismy. Slovní zásobu jsme oproti jazyku pohádek Boženy Němcové zredukovali na nezbytné minimum nutné pro odeslání SMS. Národně obrozenecká psaná Karkulka se změnila na postmoderní animovanou Carcoolku a brutálně osamělé slovo kůl (například z plotu, případně vražený do těla upíra) se proměnilo na internacionálně chladně instantní cool. Co je dnes mediálně frekventovanější? Kůl a nebo cool?

Povšimněme si rozdílu mezi slovníkem profesora a slovníkem porna:

Příruční slovník jazyka českého (z roku 2009) obsahuje 250 000 slov.

Slovník spisovného jazyka českého zpracovaný kolektivem Akademie věd (1. vydání 1960–1971, 2. vydání 1989) obsahuje přibližně 192 000 slov.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1. vydání 1978, poslední 7. vydání 2009) obsahuje 48 000 slov.

Nových slov v češtině od roku 1985 do roku 2005 přibylo podle dvou dílů specializovaného slovníku AV ČR 12000.

Aktivní slovní zásobu přitom u dospělého člověka tvoří asi 3 až 10 000 slov. Běžná slovní zásoba čítá 5 000 slov. Základní slovní zásobu přitom tvoří pouhých 1 000 slov.

Pasivní slovník středoškolsky vzdělaného uživatele češtiny, tzn. množství slov, jejichž význam zná, kterým rozumí, ale sám je nepoužívá, zahrnuje asi 50 000 slov.

Běžná pasivní slovní zásoba téhož člověka, se kterou se setkává v komunikaci častěji, čítá pouze 15 000 slov.

Všechny tyto hodnoty – díky nivelizaci dané mediální komunikací masových médií – klesají.

Média usilují o co největší náklad či sledovanost. Sjednocují proto jazyk na nejmenší společný jmenovatel společného kulturního kódu dané cílové skupiny.

Čím větší náklad a čím i větší cílová skupina, tím větší obsazené teritorium trhu. A tím menší počet slov, tím menší slovník. Tím menší množství informací.

Extrémem už není pantomima, ale všem srozumitelné pornofilmy...

S imaginací či vzděláváním diváků se nepočítá. Přesto, že Charta BBC formulovala tři principy médií veřejné služby: informovat - vzdělávat - bavit. O manipulaci ani slovo.

Za půlstoletí ale všichni chtějí víc . Naše lhostejnost vůči příliš „slabým“ mediálním podnětům vyžaduje podněty stále silnější. Je to dáno podle stejného principu, jako psychologii prahová intenzita reakce na podněty tak, jak je známe dle Weber-Fechnerova zákona: Intenzita počitku je úměrná logaritmu intenzity podnětu.

Profesionální malíř rozliší i 30 odstínů černé, laik jen 3...

Kolik odstínů slova pravda odliší volič a kolik politik?

A kolik rozlišíme díky masmédiím významů slova láska? Víc nebo míň než malíř?

Politici by si měli přát, aby jejich voliči neprošli žádnou mediální výchovou...

V psychologii lidí rozdělujeme podle vnímání:

1) analytický typ – všimne si naprosto přesně detailů, unikají mu souvislosti celku

2) syntetický typ – všímá si spíše celku, detaily pomíjí

Málokdo mediálně neškolený a tudíž negramotný dokáže vnímat jak detaily, tak i celek a nebo dokonce i širší kontext mediálně prezentovaných informací. Z toho těží především cíleně manipulativní mediální komunikace – reklama a public relations. Autenticitu sdělení nahrazuje psychologickými emočními triky a pojmovými prefabrikáty.

Plně chápu zděšení učitele Kolíska z filmu Martina Friče Škola základ života z roku 1938 při recitaci básně od Adolfa Hejduka studentem Čuřilem: „Štěstí... Co je štěstí? Muška jenom zlatá ...“

„Dyť vy ste cynik! Muška jenom zlatá! Dnešní mládež nemá kouska citu v sobě. Studenti? Vy nejste žádní studenti! Vy jste barbaři! Muška jenom zlatá!“

Učitel Kolísko nepochopil, že prvoplánový mediální kód rodokapsu určený masovému spotřebiteli ve studentu Čuřilovi cíleně zničil schopnost vnímat symboliku poezie.

Nyní se budeme blíže věnovat termínu gramotnost

„Media literacy is the ability to access, analyze, evaluate and create messages in all media forms.“ – Aspen Institute, 1992

Mediální gramotnost je definována jako schopnost hledat, analyzovat, hodnotit a vytvářet informace ve všech formátech médií. Všimněme si pořadí těchto činností, z nichž většinu, jsme-li gramotní, musíme dělat takřka podvědomě, stokrát či tisíckrát denně. Hledat v psaném textu je nejlehčí.

Čtení a vnímání řeči se od sebe systémově liší. Při čtení vidíme každé slovo vcelku či dokonce vnímáme celé skupiny slov na řádku. Oblast, ze které je extrahována užitečná informace, je poměrně velká: tři až čtyři písmena doleva od slova, které právě čteme, a patnáct písmen doprava. Cvičení čtenáři vnímají i celé řádky nebo bloky textu. Rychlost čtení si určujeme sami.

Mluvené slovo je oproti psanému rozloženo v čase a vnímání souvislostí je omezeno pamětí. Bance významů, s kterou porovnáváme řeč, se říká sémantická paměť. A ta má omezenou rychlost procesingu i omezenou kapacitu. To vše mediální mágové vědí. Řeč poskytuje méně jednoznačný a méně jasný signál než psaný text. Řeč obsahuje navíc řadu vodítek k porozumění struktuře věty a zamýšlenému významu – melodii, intonaci, přízvuk a proměnlivé tempo, zdůrazňující důležitost vyřčeného.

Daleko horší, ne-li skoro nemožné je hledat komplexnější či skryté významy, případně manipulace v mluveném slově současných médií.

Lidé hovoří rychlostí až 12 hlásek za sekundu. Teoreticky dokážeme porozumět i řeči uměle zrychlené až na 50–60 hlásek za sekundu (Werker & Tees, 1992). Problematická je při takové rychlosti kvalita porozumění a intenzita zapamatování.

Rychlost mluvy i rychlost analytického kontextuálního vnímání neškoleného člověka je daleko menší, než rychlost prostého vnímání mluveného slova bez kontextu nebo s kontextem několika slov předcházejících a několika slov navazujících.

Rychlost mluveného slova v rozhlasovém či televizním zpravodajství je v současných médiích tak vysoká, že nejsme schopni zapamatovat si ani třetinu obsahu.

Dostáváme informace. Jsme prý proto svobodní. Dostáváme je ale v tak vysokém tempu a tak fragmentované, že jsme prakticky bez možnosti zařadit je do kontextu.

Nejsme schopni je analyzovat a utvořit si z nich souvislý názor.

Ani nemáme být schopni.

Abychom stačili tempu, nahrazujeme nedostatek času k analýze významů či nedostatečnou kapacitu sémantické paměti, zaplněnou balastními významy stále složitěji strukturovaného světa, vírou ve správnost předkládané informace.

Nepřemýšlíme, věříme. Chceme přece žít stále rychleji... dynamičtěji. Ale náš mozek se nevyvíjí tak rychle, jak svět okolo nás...

Tento kognitivní neurolingvistický proces je jedním z podprahových faktorů, které se nejvíce podepisují na tom, že médiím věříme.

A jelikož si všechna profesionální masmédia dávají pozor, aby nepůsobila nesoulad mezi viděným a slyšeným (například pohled kamery na muže, když mluví žena, desynchronizaci zvuku a obrazu, rušivé zvuky pozadí), otupují naši ostražitost a tuto víru posilují. Vírou v autoritu média a ve správnost předkládané informace nahrazujeme i senzorickou chudobu. „Na vlastní oči“ a „na vlastní uši“ se přesvědčíme ani ne o desetině informací ze svého sociálního světa. O všem ostatním máme představu pouze díky médiím.

Jak pravil bez zaváhání student Krhounek: „Básník ve formě trpaslíka si lehne ráno na louku.“

Ještě horší je naše schopnost analyzovat obrazovou manipulaci. Stovky let jsme rozeznávali divadlo jako předstírání skutečnosti. Hru na skutečnost. Celé století jsme věřili, že fotografie a film zachycují skutečnost. Mnohdy to tak bylo. U fotoreportáží magazínu Life z My Lai asi naposledy. O té chvíle se obrazu chopili profesionálové manipulace.

Digitální technologie znásobily možnosti montáží a úpravy zvuku, fotografií i filmu. Vrcholem jsou hyperrealistické kinetické počítačové iluze, jaké známe ze scifi filmů. Nic už nemusí být reálné, i když to jako realita vypadá. A plnou parou směřujeme k 3D iluzím.

Měli bychom si neustále uvědomovat nebezpečí, která moderní média s sebou nesou:

• Prolomení hranic mezi realitou a fantazií.
• Prolomení hranic soukromí u sociálních síťových médií.
• Virální marketing inscenovaných situací. Vzpomeňme jen na rozhlasovou inscenaci Války světů od Orsona Wellse.
• Nebezpečím je i kulturní či jazykové ghetto s posunutými významy a filtrací informací.

To vše rozeznáme jen tehdy, máme-li povědomost o tom, jak média fungují a jak lze zaměnit realitu za iluzi.

Jak ale proniknout do logiky médií, na jejichž poznání nefunguje žádný jednoduchý vzorec, srozumitelný dětem ve škole? Když učitel je stejně, ne li více negramotný, jako žák?

Kdo má lidi naučit média znát, analyzovat a přitom brát s rezervou ve světě, který už nesdílí společné hodnoty, ve kterém už žádné Písmo není měřítkem? To je otázka, na kterou nelze odpovědět. Je to začarovaný kruh.

Mají to být učitelé mediální výchovy? Ale kde je vzít? Učitelé občanské nauky, od nichž se na mnoha školách očekává, že „tak nějak“ budou mediální výchovu učit, jsou sami pouhými naivními konzumenty médií. Jsou to většinou lidé, kteří uvěřili iluzím o světě, ve kterém vládne moudrost a právo, který funguje spravedlivě, demokraticky. O vládě a fungování moci neví nic. Mnohdy si krutou pravdu i oškliví. Mnohdy nečetli Machiavelliho protože zakrněli u Čapka a Masaryka. Má smysl je učit, jak fungují média?

Pouhá teoretická znalost fungování médií je totéž, jako kdyby člověk byl teoretickým veterinářem. Teoreticky nelze naučit, jak se rozhodují gatekeepeři, tedy editoři a spol. o tom co se bude vysílat či co se dá na první stranu novin. Vytváření každodenního zpravodajství je do značné míry instinktivní, nepřenositelný proces, zpětně sice analyzovatelný, ale s velkou mírou nepřesnosti interpretace. Asi tak, jako průzkumy veřejného mínění – vždy, když se dostaneme k jejich analýze, už je pozdě a realita je jiná.

Média nejsou odrazem reality. Tak velké noviny nikdo nevymyslel. Jsou její součástí. Spolutvoří ji. Po krachu nadvlády absolutismu světského i církevního, po emancipaci jednotlivce a uvolnění prostoru pro hédonismus jsou média to jediné, co ještě spojuje společnost, co vytváří společný kulturní kód. Noviny, televize a rádio jsou jedinými svorníky společnosti.

Každý se učí nejen z vlastní zkušenosti ale i od svých učitelů. Jejich obzor vytváří rámec autority a ta formuje žákovu osobnost. Každý vnímá zprávy v médiích tak, jak jej život a učitelé naučili. Mezi těmi, kteří média tvoří a těmi, kteří je "konzumují", je spousta šumu, zastírající pravý stav.

Jak tedy učit učitele? Jak učit učitele mediální výchovy? Učit je mediální výchově? Vhodit je do redakcí na praxi? To by někteří z nich nemuseli psychicky unést stejně, jako neunesli v minulosti církevní otcové, že Země není středem Bohem stvořeného vesmíru, ale že se točí.

S médii mají mnohem větší problém ti, kteří od médií něco očekávají. Ti trpí ideou, že média by měla mít pravdu – zejména "tu jejich" pravdu. Neschopnost rozlišit zprávu a komentář a vyžadování objektivity po subjektivních žánrech typu fejeton či glosa je zmatením, odvíjejícím se od nedostatku nadhledu. Od očekávání přehnaně ambiciózních, že média okouzlí a podmaní si je. Od očekávaní slabých, že jejich názor bude potvrzen. Amen.

Není-li, dochází k „vinění médií“ z vlastních neúspěchů. Naposledy jsme toho byli svědkem po politickém krachu Topolánka, Bobošíkové, Zemana či Paroubka. A to i v případě, že média vysílala pouze to, co se odehrávalo. „Kočky instinktivně vědí, co je pro ně dobré“, ale čtenáři ani politici tak instinktivně nejednají.

Autorita médií vychází z porozumění médií sobě sama, ze schopnosti reflektovat sama sebe a sama sebe si vážit.

Mají média ještě autoritu? Alespoň ta klasická?

Pokud jsme přijali filosofii infotainmentu, kdy se novináři ocitají v roli vyhrabávačů senzací, pak mohou hledat média postavení autorit jen těžko. Nadějí pak zůstává veřejná služba. Pro tu je třeba vychovávat novináře důvěryhodné a takové, kteří étos veřejné služby pochopí.

Jsou tedy média důvěryhodná? Proč by měla být? Média jsou jen zdeformovaným zlomkem nejatraktivnějších událostí dne. O tom, co je atraktivní rozhodují „gatekeepeři“ (za mne se říkalo editoři). Existují sice tak zvané zpravodajské hodnoty, které jsou každému studentu žurnalistiky vtloukány do hlavy, ale ve skutečnosti se v žurnalistice stále točí několik témat. Politika, peníze, HLP, sport a sex, někdy umění, pokud to není zrovna nějaký pěkný komerční film, který se vzhledem k přítomnosti sexy filmových hvězd dá taky zařadit do kolonky sex, v nějž počítám i showbusiness. Už nám to nepřipadá divné, prostě si nic jiného neumím představit. A tak, když se mne někdo ptá, proč nezveřejníme to či ono, neumím odpovědět. Prostě se to do těch novin nehodí, to ksakru nevidíte nebo co?

Vadí to lidem? Patrně ano. A proto jsou tak úspěšné sociální sítě. Možná, že zprávy, kolující po nich jsou ty důležité a my, klasičtí novináři zhyneme jako dinosauři.

Vždyť od té doby, co existují facebook či twitter žurnalisté často opisují to, co je na nich. Kontroverzní politický názor na facebooku? Šup s tím do novin. Filmové hvězdy své soukromí přetřásají na twitteru zcela bez zábran. Víme o jejich táboření s dětmi v buši, nač se zrovna koukají na videu či co nového si koupily. Výprodej soukromí, po kterém tolik touží. A bulvární plátky to radostně opisují. Je pravda, to co tam píší a píší to vůbec oni? Inu, kdo ví, ale noviny tím nepochybně ušetří. Místo toho, aby reportéři vyrazili ven, sedí u internetu. Paráda. Jsou to ale důvěryhodné informace? Dá se fakt ze dvou zdrojů ověřit, že se XY kouká na televizi s dětmi?

Pravda někdy bolí. A tak přes opakované zkušenosti s manipulacemi dál médiím věří a dál kupují noviny či zapínají každý večer televizi. I když v koutku duše ví, že to, co uvidí, je jen iluze.

Žijí v iluzi, protože chtějí žít v iluzi.

Vytisknout