KONFUCIUS I MARX

Mohlo jít Československo před 21 lety čínskou cestou?

19. 11. 2010 / Oskar Krejčí

„Světová hospodářská krize“ a změny HDP v roce 2009

Pramen: Eurostat; National Bureau of Statistics of China

Roztržka a rozchod

Přestože začátek ideově-politické roztržky mezi Sovětským svazem a Čínou je datován už do počátku 60. let minulého století, vnitřní uspořádání v obou zemích však zůstalo v zásadě stejné ještě dvě dekády. Skutečné počátky rozchodu jsou až na konci 70. let. Podle dnes dostupných informací prošel generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv roku 1976 stadiem klinické smrti, přičemž těžký mrtvičný záchvat měl již v roce 1972. Ve funkci zůstal, ale dokázal pracovat nejvýše dvě hodiny denně. Začalo tzv. období stagnace. Přesněji řečeno, vyčerpání industrializačního potenciálu byrokratického pojetí socialismu, ale i uvědomění stranického aktivu, pokročilo do fáze rozkladu. Následovala přestavba a konec východoevropského pokusu o socialismus.

Přibližně v téže době, kdy začala v Moskvě ona stagnace, se v Pekingu do vrcholných funkcí vrátil TengSiao-ping. Bylo odstartováno období reforem, které udělalo z Číny ekonomicky nejdynamičtější stát světa. Tengovy reformy ovšem směřovaly jinam, než Gorbačovova přestavba či transformace postsocialistických zemí.

Ekonomické reformy

Především vedoucí role komunistické strany zůstala, přestala však být vnímána jako kontrola všech rozměrů osobního a společenského života. V zásadě se jedná o držení kontrolního balíku sociálních „akcií“ – plánování se stalo indikativní, státní vlastnictví se zúžilo na strategické podniky, soukromé vlastnictví je propojeno se stáním vlastnictvím, přičemž tržní stimuly jsou kombinovány se státními. Kontrola „zlaté akcie“ se týká i politiky – ústřední mocenské složky jsou pod stranickou kontrolou, demokracie je uvolňována tam, kde neohrožuje strategické směřování ekonomiky a sociálního života.

Tento přístup má jednu velkou výhodu: umožňuje rozvržení postupových kroků na desetiletí dopředu, a to i při pravidelné obměně stranického a státního vedení. Kontinuita při formování a plnění strategických rozhodnutí umožnila, že současná  11. pětiletka, která mimo jiné počítá s růstem HDP na hlavu na dvojnásobek, je asi největší sociálně-ekonomický projekt dějin. Vedle něho vypadá unijní strategie Evropa 2020 jako pouhé literární cvičení. Ona výhoda v možnosti formulovat a uskutečňovat odvážné koncepce obsahuje ale i riziko: každá chyba je velkou chybou.

Druhou specifikou čínské cesty je, že ani v oblasti zahraničního obchodu nepostupovaly Tengovy reformy podle receptu liberálních dogmatiků. Daleko více připomínají neomerkantelismus: vývoz převyšuje dovoz a pomáhá k akumulaci bohatství státu. V roce 1978 byly čínské zlaté a devizové rezervy 1,6 miliardy dolarů, letos v září 2648,5 miliard. Zahraniční investice do výroby zboží jsou upřednostňovány před dovozem tohoto zboží.

Nahromaděné bohatství je užíváno nejen k domácím, ale i k cílevědomým zahraničním investicím. Ty jakoby naznačovaly, že se čínští komunisté nechystají západní kapitalismus zničit, ale koupit. Také pozoruhodná prognóza zpravodajských služeb USA Globální trendy 2025 uvádí, že čínské státní investiční fondy v kombinaci se zahraniční pomocí často triumfují v rozvojových zemích nad projekty Světové banky.

Jak napodobit reformy

Výsledkem Tengových reforem je něco, co se výrazně liší jak od byrokratického socialismu, tak i od liberálního kapitalismu. Není jasné, zda kolektivismus v Číně navazuje na Marxovo učení, nebo na Konfucia. Pravděpodobně je směsicí obojího. Postupovat takto před dvěma desetiletími v Praze ale nebylo možné.

Především reformní síly v Komunistické straně Československa nebyly zformované, a to ani organizačně, ani ideově. Konsolidace po 21. srpnu umrtvila jakoukoliv tvořivost a obranářská ideologie obsahovala i kritiku Číny tu za dogmatismus, onde za revizionismus. I proto život nepostavil před vedení státu otázku, jak zaměřit reformy, ale jak předat moc. A nelze zapomínat, že rok 1989 byl nejhorším rokem pro Tengovu Čínu – i když se názory na tehdejší události na ústředním pekingském náměstí liší, všichni se shodnou, že v centru hlavního města nevytvářely oázu nebeského klidu.

Čínská cesta je možná jen ve velkém státě či ekonomickém celku. Napodobit by ji musela celá východní Evropa, což vyžadovalo především ucelenou vizi v Kremlu. Jenže tam se moc vytrácel z kontroly centra. Při zpětném pohledu lze říci, že moskevské reformy posupoval rychle v politické oblasti a pomalu v ekonomické; čínské naopak rychle ve sféře ekonomiky a pomalu v politické sféře. Výsledkem bylo, že v Sovětském svazu s obrovskými problémy se zajištěním spotřebního zboží se nejen prohlubovala masová nedůvěra k vedení, ale i jeho rostoucí veřejná kritika.

Čína jako vzor

Čína stále zůstává rozvojovou zemí – byť vysílá kosmonauty do vesmíru, staví nejrychlejší počítače na světě, publikuje více studií o nanotechnologiích než USA či Japonsko a má druhou nejsilnější ekonomikou. Nepříliš seriózní kritika ze Západu často míří proti těm velkým čínským nešvarům, které ale kopírují Západ minulých století.

Všechno je však relativní: nikdy v dějinách nebylo v Číně tolik blahobytu a tolik svobody, jako je tomu nyní. Čínu nelze měřit podle kvality života ve Švédsku, ale podle zemí se srovnatelnými východiska. Například podle Zprávy o lidském rozvoji, kterou vydává OSN, zaujímá Čína z hlediska indexu lidského rozvoje – ten při hodnocení vývoje kombinuje příjmy, vzdělanost a zajištění zdraví –89. místo ve světě, zatímco Indie je na 119. místě.

Není však jasné, kam by mohlo přivést Čínu napodobování životního způsobu amerických středních vrstev. Takováto cesta by mohla nejen rozložit kolektivismus, ale i vyčerpat planetární zdroje. I proto se zdá, že Čína nemůže být modelem rozvoje Evropské unie nebo Česka. Její fascinující vývoj by ale měl být inspirací při hledání nedogmatických cest z evropských i globálních problémů.

Článek byl psán pro Reflex 2010/45, kde vyšel na str. 24-25

Vytisknout