Ale já jsem tu školu taky přežil!

15. 10. 2010 / Ondřej Hausenblas

Ale Češi se zlými zprávami vystrašit nenechají, protože vědí líp než nějací cizinci, že my máme školství tradičně na vysoké úrovni -- většina lidí u nás umí už dávno číst a psát! Koho by mělo zajímat, kolikrát víc je u nás mizerných čtenářů než třeba ve Finsku -- s tím se toho nějak moc nadělá, s tím Finskem. Zpráva praví:

"Česká republika má významné procento studentů s nízkými výsledky. Například 25 % českých studentů nemá základní čtenářské dovednosti, jak je definuje test OECD PISA2. To je zhruba pětkrát více než ve Finsku, kde do této kategorie spadá 5 % studentů. (s.13)

A tak si ani nedopřejeme prima horor v podobě odhadu hospodářské budoucnosti:

"Např. čtenářské dovednosti studentů základních škol do značné míry předurčují jejich budoucí akademické výsledky i příjmy, a tedy i dopad na ekonomiku země. I kdyby se dnes dosavadní pokles zastavil, zhoršení výsledků od r. 1995 by zemi do r. 2050 stálo v ekonomickém vyjádření odhadem až 11 % HDP ročně. To představuje v dnešní situaci cca 400 miliard Kč. Přesto je s českými základními a středními školami spokojeno 81 % rodičů a 71 % učitelů." (s.3)

Já si myslím, že nejde o národní slepotu - v tom, že je u nás tak nedomyšleně připravena a prováděna reforma osnov (kurikula) a že se u nás proti ní projevuje tak masivní odpor. Myslím, že jde o skupinovou stupiditu, jak ji definuje dr. Koukolík, a že jde o velkou skupinu -- tedy o stupiditu celonárodní. Zapíráme si realitu, riziko a nebezpečí jako nos mezi očima -- a to ve jménu "klídku" ve svém vědomí (u těch méně vzdělaných) a ve jménu pýchy na své vzdělání (u těch, kdo chodili do škol dost dlouho na to, aby věděli, že mají přemýšlet o důsledcích).

To, že ministerstva a vlády dosud nikdy neprosadily (nebo spíše se ani nepokusily prosadit) systém profesního rozvoje učitelstva, svědčí nejen o tom, že nahoře sedí lidé, kteří toho moc neumějí. Svědčí také o tom, že to po nich málokdo žádá. Kvůli tomu u nás ještě žádná vláda nepadla, že MŠMT už zase nezavedlo standard učitelské profese spojený se spravedlivým odměňováním a zlepšením výuky dětí.

Ať už má zanedbaná národní vzdělanost mít v budoucnu jakékoliv důsledky, věrný Čech si říká, spolu se žáčkem z neapolského předměstí, "Já to doufejme ňák zmáknu." (60 slohových prací neapolských dětí připravil na konci 90. let k vydání Marcello D'Orta a u nás je vydal Baobab, ale vy jste to jistě četli, je to velká legrace -- když jde o tamní děcka). Jenomže ten žáček to tvrdí o okamžiku apokalypsy, konce světa a posledního soudu, zatímco u nás půjde jen o státní bankrot nebo o sociální bouře řecké kvality...

Nás z toho totiž vždy vytáhne pár šikulů, a proto je třeba mít výběrové školy. K tomu si můžeme u McKinseye přečíst šťouchanec:

"Někteří respondenti při rozhovorech vyjádřili názor, že vysoké procento studentů s horšími výsledky představuje rozumnou cenu za rozvíjení nadaných studentů v institucích, jako jsou gymnázia. V této souvislosti stojí za zmínku, že podle testů PISA zaostává Česká republika za Finskem i v podílu studentů s nejvyšší, tedy 5. úrovní čtenářských schopností. Do této kategorie spadá v České republice jen 9 % studentů, zatímco ve Finsku 17 % studentů (obrázek 5)." (s.13)

Když si představím, že inteligentní a vzdělaní mladí absolventi patrně jak to jen půjde odejdou do zemí jako Finsko, spíš než by se mořili mezi nechápavými a zabedněnými spoluobčany českými, říkám si, že je docela fajn, že už jsem docela starý -- nejspíš se toho roku 2050 ani nedožiju. Ale možná, že ti absolventi přece jen svůj národ nezradí -- oni totiž zas tak dobří asi nebudou:

"České školství zaostává i v dovednostech a postojích studentů, což jsou obě důležité součásti výsledků, které jsou při hodnocení kvality často přehlíženy. Ačkoli jsou s obtížemi plně měřitelné, částečné údaje o dovednostech a postojích studentů existují. Podle přírodovědných testů PISA z roku 2006 umějí čeští studenti mnohem lépe získávat vědecké znalosti než identifikovat vědecké problémy nebo používat důkazy. To naznačuje nižší úroveň dovedností při řešení problémů. Navzdory průměrným výsledkům mají Češi v rámci OECD nejhorší postoj ke škole a jsou ve druhé polovině pomyslného žebříčku v zájmu o vědy (obrázek 4). Jde o nedostatky, které se v pozdějším studiu na vysoké škole pravděpodobně nedaří napravit." (s. 11)

Říkala tuhle jedna sousedka, že jejich kluk byl jeden rok na střední škole v USA, a že toho věděl daleko daleko víc než ti hloupí Američani. Rozdíl je jen v tom, že třebas Američani mají časy, kdy se o vzdělání pro všecky moc nestarali, už tak půl století za sebou, a my to máme před sebou. To už ale sousedka nevěděla.

Ale kdybychom přece jen chtěli dožít v pokoji, co máme dneska udělat? Myslím, že nesmíme nechávat nikoho vrtěti psem -- kdopak -- a pročpak asi! - to spustil uhozenou debatu o tom, že se úsporně zruší devátý ročník docházky? Nesmíme baštit ani náznak úvah o tom, že po desetiletí zkaňhaného, ale pěkně mastného vývoje státních maturit budeme své děti nechávat přeměřovat nějakými plošnými, zato však hodně neumětelskými testy v páté a deváté třídě. Těch pár vykradených dodávek nějakých vojenských krámů, nebo zaprodaných výběrových řízení, to vše nestojí za vážný hovor, proti tomu, jak nám mezi prsty protéká naděje na to, že národ zvládne svou budoucnost v tomhle světě inteligentně a v míru. Hlupství se totiž nehromadí a nešíří lineárně, nýbrž vždy kvadraticky, a důsledkem je, že na protějších březích propasti mezi spodinou a elitou nestojí zhovadilost proti ušlechtilosti, nýbrž zhovadilost jednoho typu (neschopnost a bezmocná závist) proti zhovadilosti jiného typu (všehoschopnost a mocná pýcha).

Vytisknout