Sociální smysl penzijní reformy

15. 10. 2010 / Pavel Urban

Vypadá to skutečně logicky. Jenže takhle to funguje na úrovni jednotlivce. V rámci celé ekonomiky znamená šetření totéž, co vytváření zásob. Jejich životnost je fyzicky omezená. Prakticky to znamená, že bez ohledu na formu vždy platí, že momentálně produktivní část populace živí ty momentálně neproduktivní. Přesně podle legendy o třech groších.

U průběžného penzijního systému je to jasné. U fondového systému se to projeví nedostatečným ziskem. Skrze penzijní fondy investujeme do podniků, ve kterých za dvacet let nebude mít kdo dělat. A pokud ano, pak si nadiktuje takové podmínky, že výsledný zisk nepokryje požadovanou potřebu. A penzijní fondy buď zkrachují, nebo budou přežívat díky podpoře státního rozpočtu. Což bude částečný návrat k průběžnému systému, aniž by se tím vyřešil základní problém. To znamená, že vyplácené penze budou citelně nižší, nebo celý systém zkrachuje.

Základní problém, kvůli kterému má být celá reforma provedena, tedy zůstává nevyřešen. Jaké jsou další důvody pro přechod k penzijním fondům ?

Privatizace jako cesta k větší efektivnosti. Představme si státní zdravotnictví tvořené stovkou nemocnic po padesáti zaměstnancích. V takovémto systému ministerstvo zdravotnictví jedná s 5 000 ekonomickými subjekty. Správně provedená privatizace zjednoduší tento počet na 100. Ministerstvo se tak může soustředit na dodržování zákonů a zdravotnických standardů a nemusí se zabývat hospodařením jednotlivých nemocnic. Nemusí kontrolovat například správnost výběrového řízení na dodavatele toaletního papíru v okresním špitále v XY.

Samozřejmě to vyžaduje zodpovědného a schopného privatizátora. Rozhodně to není práce pro vyznavače hesla "trh vyřeší všechno", protože zrovna v tomto sektoru je trh velmi formován. Ale možné to je.

Jenže zatímco řídit zdravotnictví je poměrně složité, systém výsluhových penzí naopak patří k nejjednodušším agendám, jaké ve státní správě existují. Mohl by ho řídit počítač s klasickým programem. Ani ostatní penzijní agenda není tak složitá, aby ji chaos trhu řešil efektivněji, než průměrná byrokracie.

Penzijní fondy také mají být zdrojem kapitálu k rozvoji ekonomiky pro budoucno. Ale ani tenhle argument už není tak sexy, jako byl před deseti či dvaceti lety. Pokud někdo věří vládou řízenému kapitalismu víc, než současným bankám, pak já ne.

Lze namítnout, že tento přístup ignoruje možnost investovat v zahraničí. To je pravda. Jenže takovéto investice jsou zcela mimo naši politickou kontrolu. Mohou být tudíž snadno znárodněny či "přiměřeně" zdaněny. Zvlášť pokud Evropa zchudne do té míry, že její trhy či nové investice už nebudou stát za to živit evropské důchodce.

Znamená to tedy, že smyslem penzijní reformy je jen zajištění lukrativní práce pro chudé finančníky ? Nikoli. Penzijní reforma umožní udělat to, co se udělat musí, ale sociálně.

Představme si nejprve společnost, která je natolik solidární, že současný sociální stát pouze tuto solidaritu vyjadřuje. V takovém případě by se skrze veřejnou diskusi hledala cesta, jak zhoršující se situaci rozdělit mezi zainteresované co nejméně špatným způsobem. (Hovořit o dobrém řešení tady asi nemá smysl.)

Ve skutečnosti naše společnost zdaleka tak solidární není a sociální stát tuto solidaritu do jisté míry supluje. Používá přitom různé triky, abychom placení příliš necítili. Například zvednout zdravotní pojištění o stovku je sociální. Mnoho lidí si toho vůbec nevšimne a ti ostatní si rychle zvyknou. Platit třicet korun za návštěvu lékaře je asociální. Tohle totiž cítí každý. A díky ponižující fyzické spoluúčasti na aktu placení si tak rychle nezvykne.

V takovémto prostředí je samozřejmě snižování penzí či naopak zvyšování plateb nad hranici necitlivosti asociální. Naopak penzijní reforma umožní vyřešit problém sociálně, a to hned dvakrát. Poprvé, když bude stát zachraňovat budoucí důchodce před krachem průběžného systému. Podruhé, když je bude zachraňovat po krachu systému penzijního.

Samozřejmě to bude něco stát. A to i v případě, že budou správci penzijních fondů až pohádkově poctiví. Navíc je pravděpodobné, že konečné penze budou ještě nižší, než u výše uvedeného postupu asociálního. Leč sociální politika je věc příliš důležitá, než abychom ji obětovali ekonomickým argumentům.

Vytisknout