Vyhošťování Romů z Francie očima romského advokáta Mariana Mandache

15. 10. 2010 / Petra Dobruská

V roce 2007 byly do Evropské unie přijaty dvě balkánské země -- Bulharsko a Rumunsko. Mnozí se obávali toho, jsou-li dostatečně připravené a schopné v evropském společenství obstát. Rumunsko vynaložilo velké úsilí, aby požadavky, které na něj byly kladeny, splnilo. Přestože zůstalo mnoho věcí nedořešených, dospěla Evropská komise k závěru, že přijetí Rumunska do EU přinese prosperitu a je správným krokem. Kromě zpochybňované soudní nezávislosti se tato země dodnes potýká s obrovskou mírou korupce snad ve všech odvětví života. Dalším z mnoha nedořešených problémů zůstává otázka integrace a přístupu k romské menšině, která je dle posledního sčítání lidu po Maďarech druhou nejpočetnější. Podle neziskových organizací se do vstupu Rumunska do EU v tomto ohledu udělalo mnoho pozitivních kroků, od roku 2007 zájem ze strany rumunských autorit začal opadat. Situace Romů se nadále zhoršuje, k čemuž přispívají i nové vlivy, zejména pak ekonomická krize. Mnozí tak využívají svobody pohybu, kterou jim členství v Unii zajišťuje, a hledají útočiště v jiných státech západní Evropy, především pak v jazykově blízké Itálii, Francii a Španělsku.

Díky tomuto pohybu osob se Rumunsku dostalo snad největší pozornosti ze strany světových medií od vstupu do EU. Jako čerstvý nováček se stalo velmi rychle účastníkem vážného sporu s Itálií. Ta po spáchání trestného činu rumunským občanem (dle medií Romem) začala s velkou razancí řešit problém "přistěhovalců" z Rumunska. Trestný čin spáchaný jednotlivcem byl povýšen na kolektivní vinu všech Romů, potažmo Rumunů, a začalo vyjednávání na vládní úrovni. Itálie přijala v demokratickém světě nevídaná opatření a celé její tehdejší jednání mělo do velké míry zajistit Berlusconimu a jeho straně hlasy v nadcházejících volbách.

Zrovna tak se letos pokusil francouzský prezident Nicolas Sarkozy využít letní okurkovou sezónu pro své zviditelnění a opětovné získání ztracených hlasů. Po představení nové bezpečnostní politiky o zájem medií i veřejnosti rozhodně neměl nouzi. Součástí těchto opatření je i rušení často nelegálně vybudovaných táborů a posílání jejich obyvatel -- především rumunských a bulharských Romů -- zpět do vlasti. Záminkou byl opět jeden konkrétní případ, a sice honička policie s romskými mladíky ve městě Saint-Aignan, při níž byl jeden z nich usmrcen. Paradoxem zůstává, že se nejednalo o Romy z východní Evropy, ale o občany Francie.

Více či méně dobrovolné repatriace rumunských a bulharských Romů se praktikují již od vstupu těchto zemí do EU. Výrazná medializace a razance tohoto kroku spolu se Sarkozyho výroky však zavdaly příčinu k tomu, aby se o problému začalo diskutovat ve vysokých politických kruzích. Negativní stanovisko zaujal Vatikán, světové nevládní organizace a z části i francouzská společnost při protestech v mnoha městech Francie. Zaktivizovaly se i některé neziskové organizace v Rumunsku. Jednou z nejvýznamnějších z nich je Romani Criss, organizace zaměřená na hájení práv rumunských Romů.

Koordinátorem lidskoprávního oddělení organizace Romani Criss je Marian Mandache. Advokát, pocházející z jedné z nejpočetnějších subetnických skupin Romů tzv. Ursarů neboli Medvědářů, který má za sebou několikaleté bohaté zkušenosti a situací rumunských Romů v členských státech Evropské unie se dlouhodobě zabývá. O "dobrovolných" repatriacích, více či méně diplomatických přestřelkách italských, francouzských, rumunských a dalších evropských politiků, Sarkozyho či Berlusconiho výrocích a v neposlední řadě Romech se již napsalo hodně. Možná právě pohled samotných Romů na celou situaci v českých médiích stále ještě chybí.

Už dlouhou dobu se zabýváte lidskými právy, předpokládám, že především v souvislosti s Romy. Jak se situace v Rumunsku za poslední roky změnila?
Do jaké míry se situace změnila, je těžké říct. Existuje určitý pokrok. Můžeme ukázat řadu případů, které jsme vyhráli na úrovni soudů rumunských, ale i na úrovni Evropského soudu pro lidská práva. V jednom případě bylo Rumunsko odsouzeno za porušení čl. 3 a čl. 14, respektive práva nebýt podroben mučení a nebýt diskriminován. Jednalo se o případ třináctiletého chlapce, který byl zbit při jedné policejní razii. Utrpěl celkem vážná zranění a musel podstoupit neurochirurgický zákrok v nemocnici v Jasech. V Rumunsku všechna soudní řízení prohrál. U Evropského soudu mu bylo přiznáno odškodné a rumunský stát byl odsouzen za porušení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V obecné rovině jsou tyto úspěchy nedostatečné a nelze hovořit o reálné proměně v každodenním životě Romů. Abychom o něčem takovém mohli mluvit, je nutné, aby se zapojily rumunské úřady a vláda. To se do dnešního dne nestalo.

Někdy mám pocit, že se nacházíme v bludném kruhu -- neměnící se špatná situace rumunských Romů, prázdné nebo provokativní výroky politiků, neochota místních úřadů spolupracovat, nemožnost neziskových organizací posunout věci dál atd.
Většinu problémů, na které poukazujeme, by v postatě mohly vyřešit místní úřady s podporou neziskových organizací a národních struktur. Poté, co se Rumunsko stalo součástí EU, Romové již nejsou pro rumunskou vládu ani Evropskou komisi prioritou. Po vstupu Rumunska do EU se monitorování ze strany Evropské komise zaměřilo pouze na oblast justice s přesahem na korupci. Usoudilo se, že romskou otázku již monitorovat není třeba a že je ve větší míře vyřešena. To je však daleko od pravdy.

Pomáhá ke zlepšení situace Romů to, že mají svého zástupce v parlamentu, poslance Nicolae Păuna? Jeden z externích poradců minstra zahraničních věcí byl až do posledních událostí ve Francii také Rom. Navíc probíhá Dekáda romské inkluze atd.
Do jaké míry to pomáhá, nevím. Posoudíme-li to, jakého úspěchu dosáhl tento politik v souvislosti s každodenním životem Romů, není výrazná změna patrná. Nelze hovořit o nějakém větším úspěchu. Rumunská vláda přijala Strategii pro zlepšení situace Romů a podnikla v tomto ohledu i další kroky. Hodnotíme-li efektivnost těchto programů a iniciativ neziskových organizací, zjistíme, že především na lokální úrovni pro ně neexistuje podpora. Na národní úrovni je situace téměř totožná.

Odhaduje se, že v Rumunsku žije 2 - 2,5 milionu Romů. Kolik z nich žije v chudobě? Na druhou stranu jsem přesvědčena, že existuje i velká část Romů do společnosti integrovaných, o kterých se nemluví.
Zde jste se dotkla dvou důležitých věcí. V Rumunsku žije oficálně 535 250 Romů, reálné číslo je však podstatně větší. Evropská komise v roce 2004 v jedné ze svých zpráv odhaduje počet rumunských občanů romské národnosti na 1,8 -- 2,5 milionů, tzn. 10 % celkové populace. Kolik z těchto Romů žije v chudobě nebo dokonce extrémní chudobě, je velmi těžké říct. Pokud se nemýlím, jedna ze statistik uvádí, že chudoba je desektkrát častější mezi Romy než ve většinové populaci. Druhá věc, kterou bych rovněž rád zdůraznil, jsou důvody tak nápadného rozdílu v počtu Romů deklarujících vlastní národnost a v počtu reálném. Především u starých lidí přetrvává strach z deportací do Transnistrie, které probíhaly za 2. sv války. Mnohem obecnějším a rozšířenějším důvodem nepřihlášení se k romské nádnorosti je strach z reakce společnosti, stigmatizace, diskriminace atd. Někteří Romové, především pokud mají lepší práci, dům, vzdělání apod., se brání tomu svou etnickou příslušnost přiznat.

V posledních měsících je velmi diskutovaná otázka migrace Romů z Rumunska na západ. Z jakých důvodů se Romové k odchodu ze země nejčastěji rozhodují?
Je zřejmé, že hlavní důvody jsou ekomonického charakteru. Některé nutí k odchodu z Rumunska extrémní chudoba. Jiní zas jednoduše odcházejí za lepším životem. Podobně jako jakýkoliv jiný občan Rumunska nebo Evropy, který si přeje lepší pracovní místo, a to i přesto, že je daleko od své rodiny. K odchodu do zahraničí ho podněcuje myšlenka, že může vydělávat víc a zajistit lepší život pro rodinu, děti nebo sám pro sebe. Myslíme si, že právě tato skutečnost je velkým úspěchem Evropské unie. Pokud EU přinesla nějakou změnu ve společnosti, které jsem součástí, tak právě díky svobodě pohybu. Každý člověk má mnohem více příležitostí získat lepší zaměstnání, zajistit si lepší život.

Četla jsem názor historika Viorela Achima, který přirovnal porevoluční migraci Romů k velkým migračním vlnám v historii, např. té po zrušení otroctví v Rumunsku.
Článek jsem nečetl, přesto bych rád zmínil, že migrace z východu na západ je mnohem komplexnějším problémem. Souvisí s pádem komunismu, což je odlišná situace od té, která nastala v případě zrušení otroctví. Tehdy byli hlavní migrační skupinou Romové. Nemyslím si, že tomu tak bylo i po roce 1989. Šlo o různé obyvatele Rumunska, kteří odcházeli na západ. Jedni odešli za rodinou, za lepším životem nebo proto, že ve vlastní zemi nenacházeli příležitosti, jiní z politických důvodů, další pak z etnických důvodů a z důvodu diskriminace.

V podstatě odešlo i velmi mnoho Rumunů.
Přesně to jsem chtěl říct. Je-li řeč o Rumunsku, odešlo mnoho Židů, Němců a nezapomínejme, že i velký počet Rumunů. Samozřejmě že odešlo i mnoho Romů. Tady bych však viděl rozdíl. Není tu již řeč o migraci jako takové, jako u lidí, kteří odešli z Rumunska definitivně. Přinejmenším v posledních letech je v případě Romů, ale i jiných obyvatel Rumunska, řeč o migraci dočasné. Odcházejí za lepším výdělkem, a i když jsou tam rok, dva nebo tři, mají stále v úmyslu se vrátit domů. Někdy se přijíždějí na svátky nebo i na delší období. Jde však spíše o pohyb než o migraci. V tom bych viděl rozdíl a nepovažoval bych to proto nutně za třetí nebo čtvrtou migrační vlnu Romů v Evropě.

Jak konkrétně se současná situace týkající se migrace a vyhošťování liší od té před rokem 2007, kdy vstoupilo Rumunsko do EU?
Fenomén repatriace není novinkou. Vyhošťování Romů začalo již v 90. letech, kdy Romové spolu s dalšími rumunskými občany začali migrovat na západ, především pak do Německa. Dnes mezi cílové země patří především Itálie, Španělsko, Francie, nebo dokonce Irsko. Nastala však zásadní právní změna. Po vstupu Rumunska a Bulharska do EU mohou obyvatelé Rumunska svobodně cestovat po jejím území. Samozřejmě že mohou rovněž svobodně cestovat i Romové a nemusejí již splňovat veškeré požadavky, stanovené pro neobčany EU. Tím ztratily západní země právní nástroje, které by mohly využít k vyhošťování Romů ze svého území. Před vstupem do EU mohly deportovat Romy zpět do Rumunska a zamezit jim v návratu mnohem snadněji.

I občan EU však musí respektovat nějaká pravidla daná zákonem. Pokud je porušuje, může být vyhoštěn.
Pro vyhoštění je třeba splnit jednu ze dvou podmínek zakotvených v Evropské směrnici týkající se volnosti pohybu. Zaprvé to znamená, že dotyčná osoba představuje příliš velkou zátěž pro sociální systém. Na to se lze dívat z hlediska příjmů, pomoci od státu, zdravotního pojištění atd. Osoba by tedy měla být aktivním občanem, který nebude zátěží pro sociální systém dané země, v tomto případě Francie. Druhá podmínka spočívá v ohrožení zásadního zájmu francouzské společnosti. Ohrožení musí být dostatečně vážné a zárověň aktuální. V obou případech je nutné provést individuální šetření. Jinými slovy nelze akceptovat obecná opatření nebo hodnocení, ale je nutné brát v potaz konkrétní okolnosti. Všechna tato opatření musí být individuálního charakteru s ohledem na situaci každého člověka nebo rodiny. To se nestalo ani v případě Itálie a neděje se to ani v součastné době ve Francii. Ve formulářích jsou používána obecná vyjádření, ve kterých je zmíněna pouze skutečnost, že nesplňují podmínky vyžadované zákonem. Nejsou však vyústěním analýzy situace konkrétního člověka, ze které by bylo zřejmé přinejmenším to, jaké tyto podmínky jsou. To vyplynulo z případů zdokumentovaných organizací Romani Criss. Po změně jména by bylo možné použít formuláře pro jakoukoliv jinou osobu. Některé neziskové organizace z Francie podpořily vyhoštěné osoby a poradily jim, aby se obrátily na soud. V Lille a Nantes dopadlo řízení v jejich prospěch.

Na součastné dění ve Francii, potažmo v Itálii, reagoval i George Soros, který ho přirovnal k období 2. světové války. Napsal: "Romové v Evropě byli po staletí perzekuováni. Přesto se dnes potýkají s formou diskriminace od 2. světové války nevídanou. Deportace a vyhoštování mužů, žen a dětí z několika evropských demokracií z toho důvodu, že představují nebezpečí pro veřejný pořádek." Objevili se i další významní lidé a politici, kteří veřejně deklarovali podobné myšlenky.
V historii EU neznám jinou situaci srovnatelnou s tím, co se dělo v roce 2007 v Itálii a nyní se děje ve Francii. Pokud nastala, já o ní nevím. Srovnání s obdobím 2. světové války bych tu nutně neviděl a považoval bych ho za předčasné. Byli bychom rádi, kdyby existovala hlubší analýza Evropské komise, která by byla zveřejněná. Nejsou nám známy konkrétní důvody nebo celková perspektiva, na jejíž bázi jsou kroky italských nebo francouzských úřadů prováděny. V případě francouzských úřadů lze konstatovat, že tyto kroky byly učiněny výhradně nebo převážne z etnických důvodů. 5. srpna byl vydán diskriminační oběžník, který jasně specifikuje, že se policie má zaměřit na Romy z východní Evropy s přesahem na "les gens du voyage". Zde jsou smíchány dohromady dvě absolutně rozdílné skupiny. "Les gens du voyage" jsou většinou francouzskými občany, kdežto Romové z východní Evropy mají cizí státní příslušnost. "Les gens du voyage" jsou lidé, kteří ve zmiňovaných táborech žijí dočasně, protože jsou kočovníky. Rumunští a bulharští Romové naopak bydlí v jediném táboře a kočování není jejich životním stylem.

Jak vnímáte z dlouhodobého hlediska politiku Francie vůči Romům? Nastaly nějaké změny během letošního léta? Objevily se názory, že se prakticky nic nezměnilo a že celá situace byla pouze medializována.
To je i není pravda. V roce 2005 byla založena vládní organizace pro imigranty ANAEM (pozn. Agence Nationale de l'Accueil des Etrangers et des Migrations), která v roce 2007 začala systematicky s programem dobrovolných repatriací. Tehdy bylo vyhoštěno 20 000 cizinců, cílem pro rok 2008 bylo 25 000 osob. V roce 2009 bylo mezi 27 000 dobrovolně repatriovanými asi deset nebo dvanáct tisíc občanů Rumunska, především Romů. Existoval v podstatě jen tento způsob represivního jednání. Nevíme o tom, že by Francie -- s výjimkou několika lokálních politiků - praktikovala nějaká pozitivní opatření, která by směřovala k řešení problémů v táborech. Pokud se nepletu, vzrostla částka poskytovaná repatriovaným osobám počátkem roku 2008 ze 150 na 300 euro pro dospělou osobu a 100 euro na každé dítě. Standardní postup byl takový, že policie přijela do tábora obývaného Romy, strhla příbytky, přívěsy nebo jiná obydlí a vydala příkaz k hromadnému vyhoštění bez jakýchkoliv šetření situace každého jednotlivce nebo rodiny. Romové pak měli 30 dní na opuštění francouzského území. V tomto období přišla ANAEM a nabídla jim možnost vrátit se do Rumunska zdarma a navíc dostat zmiňovanou finanční částku.

Byl jste někdy v takových táborech, ať už ve Francii nebo Itálii?
Naše organizace Romani Criss monitorizovala situaci již v 90. letech v Německu. V letech 2002, 2003 jsme navštívili Francii, kde jsme zdokumentovali situaci v táborech v oblati Paříže a Lyonu. V roce 2007 a 2008 jsme pak znovu sledovali situaci ve Francii se zaměřením na program dobrovolných návratů. To, co jsme tehdy zjistili, je platné i dnes. Na jedné straně existuje nátlak na Romy, především pak vyhrožování konfiskací dokladů a vyhoštěním, nebo dokonce vězením. Pokud se nezapíší do programu dobrovolných návratů, budou zatčeni, deportováni atd. Za takových podmínek již není možné hovořit o dobrovolných repatriacích. Na druhé straně mluvíme o pokrytectví francouzských autorit, které používají program humanitární podpory, který v podstatě zakrývá pravý důvod -- vyhoštění. Francouzské autority jsou popuzeny, že byl program neúspěšný. Je jasné, že byl neúspěšný, když byl od počátku špatně promyšlený.

Jak tábory vznikají? Jak v nich vypadá život?
Záleží na konkrétním táboře a podpoře místních úřadů. Některé mají elektrický proud, někde jsou v karavanech dobré podmínky, jinde jsou imrovizovaná přístřeší. Někteří Romové žíjí v opuštěných domech. Ve většině případů jsou zde životní podmínky horší než v Rumunsku, přesto mnoho Romů odchod do Francie upřednostňuje. Mohou si tam totiž zajistit prostředky pro vlastní existenci, což lze v Rumunsku jen těžko. Ne všichni Romové žijící v táborech se nacházejí ve stejné situaci, ne všichni jsou zločinci, jak zdůrazňují úřady. Naopak, hlavní činností většiny z nich je sběr starého železa, recyklace plastů a práce ve stavebnictví.

Znáte konkrétní rodinu, na které byste mohl celou situaci demonstrovat? Proč odešli, jak ve Francii žijí a jak vnímají návrat do vlasti?
Prozatím nemáme od rodin ke zveřejnění jejich příběhů souhlas, proto bych nerad zacházel do detailů. Některé rodiny nebo jednotlivci se začali do francouzské společnosti integrovat. Známe případy, kdy děti chodily do školy. V jednom z případů, který jsme zdokumentovali, chodilo dítě na střední školu, přesto byla jeho rodina vyhoštěna. Další z rodin byla ve Francii tři roky, děti rovněž chodily do školy a rodina podnikla mnoho pozitivních kroků v procesu integrace. Byli však deportováni s ostatními. Rozhodnutí má zjevně kolektivní charakter.

Je zřejmé, že to, co se děje ve Francii, je politickou záležitostí. Troufáte si odhadnout, do jaké míry? Zaznívají názory, že se Sarkozy pokouší zakrýt korupční skandály členů své vlády, zvýšit si popularitu, odvrátit pozornost od penzijní reformy apod. Zároveň je tu řeč i o Rumunsku, které má na jaře 2011 vstoupit do schengenského prostoru.
Ano, jsme přesvědčeni, že ve velké míře jsou události ve Francii použity k politickým účelům. Tak tomu bylo i v případě Itálie. Jedná se o stejný recept: migrace, Romové, kriminalita rovná se více hlasů pro Berlusconiho, jeho stranu a ministra vnitra Maroniho. V případě Francie se Sarkozy pokouší pomocí stejného receptu získat zpět hlasy, které ztrácí. To nás však nezajímá. Nezajímá nás politika nebo dokonce politické hry ve Francii. Naším cílem je, aby Romové takových politických her nebyli oběťmi. Aféra Bentacourt a další se netěšily takové pozornosti právě díky nadměrné medializaci romské otázky. Mluvíme-li v číslech, činí ve Francii celkový počet zločinů respektive obvinění ze zločinů (ne odsouzení) spáchaných rumunskými občany 1,2%. Tam spadají jak Rumuni, tak Romové a Maďaři s rumunským občanstvím. O čem tu pak mluvíme?

V rumunských mediích je často zmiňováno, že nikomu z repatriovaných během letošního léta nebylo prokázáno jakékoliv překročení zákona.
Vyhošťování Romů nesouvisí s pácháním trestné činnosti nebo s tím, že nemají dostatek prostředků na živobytí. Je fakticky namířeno na kolektivní vyhánění východoevropských Romů, kteří se nachází na území Franicie, aniž by byly posuzovány individulaní okolnosti. Ani to, že někdo spáchal trestný čin, jeho deportaci neopodstatňuje. Kriteria jsou dobře stanovená směrnicí. Nicméně podstané body směrnice týkající se individuální analýzy nejsou ve francouzské legislativě zakotveny, což je porušení evropského práva. Nebyly tam přeneseny nejspíš právě proto, aby mohla mít Francie volnou ruku a postupovat tak, jak postupuje.

Co říkáte na reakci rumunských politiků v souvislosti s událostmi ve Francii? Proč rumunské Ministerstvo zahraničních věcí okamžitě nezaujalo jasné stanovisko?
V roce 2007 existovaly určité dohody, výmněný obchod mezi italskými a rumunskými úřady. Tehdy premier Călin Popescu-Tǎriceanu přijal balíček Sigurezze - legislativní balíček přijatý italskými úřady, který je v jasném rozporu s evropským právem. Šlo o neuvěřitelné porušení evroské legislativy. Rumunská vláda to akceptovala v rámci bilaterálního jednání mezi Walterem Veltronim a Tăriceanem v roce 2007. Na oplátku požadovala, aby osoby, na něž se bude nařízení vztahovat, byli pouze Romové, a ne všichni občané Rumunska. To je bezpochyby nezákonné. V tomto období lze sledovat v podstatě nulovou reakci Ministerstva zahraničních věcí. Scénář se do velké míry opakuje i v případě Francie. Zákulisí podobného obchodu zatím neznáme. Deník Le Monde však například zmínil, že výměnou za posílání Romů do Rumunska slíbila francouzská vláda velké množství míst na univerzitách pro rumunské studenty. Je zapotřebí silné reakce rumunských úřadů na ochranu vlastních občanů, a to jakékoliv národnosti, což v případě Itálie zcela chybělo. Je pravda, že se objevily určité komentáře a podpůrné názory zejména ze stran zákonodárců z různých politických skupin, nicméně je důležité, aby výkonná moc a rumunské úřady reagovaly pevně a koherentně.

Ze strany rumunských reprezentantů dochází často ke snaze zbavit se zodpovědnosti za situaci, která nastala. Do jaké míry je dle vás za věci zodpovědná Francie a co naopak má v kompetenci Rumunsko?
Jsou to dvě rozdílné věci, které hodně lidí spojuje, čímž se vytváří zmatek. Na jedné straně mluvíme o kolektivním vyhošťování, za které nese hlavní vinu Francie a za které je zodpovědná. Jsme rádi, že Evropská komise v procesu potrestání Francie již učinila první kroky. Na druhé straně existuje problém mnohem závažnější a mnohem obtížněji vyřešitelný, a sice problém socio-ekonomické integrace. A opět tu máme integrační politiku a vládní strategii, která je neúčinná. Byli bychom rádi, kdyby byl tento okamžik využit k přehodnocení politiky, k účinějšímu se zamyšlení nad zapojením místních úřadů a monitorovacích mechanizmů ze strany Evropské komise. V současné chvíli jsme svědky přehazování si horkého bramboru. Někteří reprezentanti Rumunska zdůrazňují, že jde o evropský problém, čímž mají na mysli to, že se jím má zabývat Evropská komise a že má ho vyřešit ona, nikoli Rumunsko. To je samozřejmě liché. Komise oprávněně říká, že jde o národní problém a že má být řešen na této úrovni. Nástroje na řešení problému ve vzdělání, zdravotnictví a v souvislosti s pracovními příležitostmi má stát, a to včetně možností rozdělování evropských fondů. Francie s Itálií říkají, že Rumunsko musí integrovat své vlastní občany romské národnosti, a mají pravdu. Je nutné vymezit hranice odpovědnosti.

Ty vy vidíte kde?
Rumunsko nese a bude nést hlavní zodpovědnost za integraci Romů, a to jednak z toho důvodu, že disponuje nástroji na vládní úrovni, a jednak proto, že tito Romové jsou rumunskými občany. Francie a Evropská komise mohou Rumunsko podpořit, ale hlavní odpovědnost za integraci zůstává na úrovni rumunských úřadů. Doufáme, že dojde k rozumné shodě a že každá ze zúčatněných stran přijme svou odpovědnost. Byli bychom rádi, kdyby francouzská vláda zavedla nejen represviní, ale i pozitivnější opatření, která by více odpovídala 21. století.

Francouzská vláda chce spolu s  Rumunskem klást důraz především na posílení policejní spolupráce. Do jaké míry souvisí odchody Romů do Francie a Itálie s obchodem s lidmi?
To snad ví policie. Je nutné, aby tato policejní akce byla zaměřena na zločince a ne na celou komunitu. Bylo by užitečné, kdyby identifikovala osoby páchající trestné činy, ať už je řeč o krádežích nebo o organizovaných řetězcích zabývajících se obchodem s lidmi.

Máte pocit, že jednání na vládní úrovni, která proběhla, budou mít nějaký smysl do budoucna?
Současným problémem je to, že před sebou máme některé francouzské reprezentanty, kteří lžou. Je těžké říct, do jaké míry pak člověk může spoléhat na partnerství či spolupráci. Jaké výsledky lze čekat od lidí, kteří veřejně lžou? Lhali rumunské vládě i Evropské komisi, když říkali (v době, kdy už byl vydán oběžník!), že jejich politika není rasově motivována. Nelze však popřít to, že očekáváme přehodnocení.

Rasismus
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 15.10. 2010