Iluze voleb

14. 10. 2010 / Milan Valach

Mohli bychom namítnout, že nyní máme pluralitní demokracii a konkurenci stran. Avšak toto tvrzení je pro nás významné jen v tzv. paradigmatických dobách, dobách normálních, kdy jde jen o posun akcentů v hranicích daného systému. Jste-li spokojeni s kapitalismem, vyhovuje-li vám jeho podstata, pak mohou být pro vás volby důležité. Jestliže však vidíte kapitalismus s jeho základním principem nadvlády finančních elit nad celou společností jako příčinu všeho současného společenského zla, pak jsou pro vás tyto volby jen hrou na demokracii. A samo slovo demokracie jen zástěrkou zakrývající kapitalistický parlamentarismus, politický to protějšek volného obchodu (Badiou).

Poltické strany jsou jen politickou formou kapitalistické firmy, které ve vzájemné konkurenci usilují o maximalizaci prospěchu pro své vedení. Jejich zákazníky jsou držitelé velkých majetků, kterým nabízejí různé modely správy veřejných záležitostí a snaží se je přesvědčit, že právě ten jejich bude pro ně nejvýhodnější. Tento systém poněkud komplikují občané, kteří si bohužel kdysi vybojovali všeobecné volební právo. A tak je nutno vytvářet pro ně přitažlivé iluze. Tu o bohatství, které prokapává od nejbohatších k nejchudším a nutnosti šetřit, kupodivu právě na straně těch chudších - pravice, tu zase o kapitalismu, který je hodný sluha, ale zlý pán, ale nakonec lze vše zařídit tak, aby majetky zůstaly jejich soukromým vlastníkům a všichni se měli dobře - tzv. levice, zvláště sociálně demokratická.

Tyto podvody na veřejnosti byly praktickými iluzemi po celé poválečné období a působily proto, že musela být respektována jistá rovnováha sil mezi kapitálem a prací, mezi kapitalisty a zaměstnanci. Tato rovnováha se nyní zhroutila. Nikoliv ovšem proto, že by kapitalisté ztratili sílu, ale proto, že tuto sílu ztratila strana protivná, zaměstnanecká. Nyní nastává kapitalistická ofenzíva, zahájena Reaganem a Thatcherovou a pokračující s narůstající silou až do dnešních dnů. Jejich úspěch je umožněn řadou změn, které v našem světě nastaly, a to změn v pravdě revolučních.

Především se rozpadl východní blok, který bez ohledu na svou skutečnou podstatu hrál po dlouhou dobu roli uskutečněné alternativy a výzvy, kterou nebylo možné ignorovat. Po jeho pádu převládá přesvědčení, že kapitalismus je skutečně tím nejlepším z možných světů a lepší alternativa k němu neexistuje. S touto praktickou změnou je spojen i zásadní kulturní zlom. Ztratili jsme naději, a to proto, že jsme ztratili víru. Evropská kultura, evropští intelektuálové se ve své většině stále cítí být elitou, nadřazenou zbytku společnosti. Již od středověku, resp. již od dob filosofa Platona sní o světě, v němž na základě svého vzdělání budou vládnout oni sami -- znalci toho, co je pro ostatní nejlepší. Takto je vychovali během jejich dlouholetých studií, takto se cítí i vlivem svého častého původu ve středních vrstvách. A z této směsi jsou schopni uvařit jen různé verze totalitní společnosti s osvíceným vůdcem na vrcholu. Jenže právě tato idea, tato vize byla totálně zdiskreditována, přesněji vyvrácena v praxi komunistických režimů. Sice se mnoho autorů snaží nám ji nabídnout v jiném reklamním obalu, ale zboží již netáhne. Ovšem nic jiného nemáme. To, co zůstalo, je prázdno. Těžko se bouřit proti systému, když nemáte představu o jiném, lepším světě, který musí nahradit ten současný. Pak je to již jen zoufalý boj za zachování stávajícího stavu. Boj o to zoufalejší, že to, co je nyní, je neudržitelné.

Je to neudržitelné proto, že svět se změnil. Je globalizovaný a konkurence, ona jiná forma rvačky o zisky, je nyní celosvětová. Je hodnotově vyprázdněný, tj. beznadějný, neboť staré iluze zemřely a nové naděje se ještě nezrodily. Je sociálně změněný, neboť starou dělnickou třídu, pracující manuálně v továrnách, nahradila dělnická třída nová, pracující ve službách a jiných činnostech, vyžadujících spíše intelektuální úsilí. Ale tento současný proletariát ještě žije v iluzi o sobě samé, jako třídě střední, která stojí nad zbytkem společnosti. Dosud si nevšimla, že tímto zbytkem je ona sama.

Na pozadí těchto skutečností nejsou dosavadní politické strany ničím jiným než ochotnými služkami kapitálu, které za jeho peníze vodí voliče za nos.

Politické strany, stejně jako kapitalistické firmy, jsou hierarchickými organizacemi, v nichž se vyděluje mocenská a "vlastnická" elita, vládnoucí všem ostatním členům. Tento tzv. železný zákon oligarchizace je ještě podtržen nutností opatřovat lukrativní posty pro lidi blízké vedení i pro jeho vlastní členy, bez čehož nelze zajistit jejich loajalitu k vůdci. Ale to je možné jen ve spolupráci s vlastnickými elitami a s jejich finanční podporou již během volební kampaně i před ní. Těmito a ještě dalšími vazbami jsou klasičtí politikové a jejich strany vpleteni do tkaniva kapitalistické společnosti, jsou jeho součástí a slouží jeho základnímu cíli.

A také proto nové strany, ať již to byla Strana zelených, nyní VV, které lákaly voliče na hesla o změně, o nové politice, větším zapojení občanů do rozhodování, boje proti korupci atd. atp., zapomněly na svá hesla, jakmile se dostaly k moci. Možná, že je nikdy ani vážně nemyslely. Na pražské komunální úrovni to na příkladu SZ ukázal Tomáš Tožička (http://www.denikreferendum.cz/clanek/6476-zelena-zaba-na-prameni) a možná si ještě všichni pamatujeme chování této strany ve vládní koalici s ODS, její roli v čunkiádě, kauze US radaru, zákona o obecném referendu a nakonec i její vnitřní frakční boje. Podobný obrázek poskytuje i strana VV a její halasná hesla o boji proti korupci, několikáté vážné varování ohledně nutnosti odchodu paní Vesecké atd. O ideové vyprázdněnosti ČSSD a její proměně ve stranu kariéristů zde bylo již řečeno dost.

Znovu a znovu jsme svědky pravdivosti starého poznatku, že každá moc korumpuje.

Avšak jak pravil jeden český klasik: Psi se rvou o kost. Vezmi jim ji a oni přestanou.

Jestliže chceme změnu, jestliže naléhavě potřebujeme změnu, můžeme ji přinést jen my sami. Jen aktivní občané mohou změnit svět, který počítá s jejich pasivitou a ovladatelností. Jen aktivní občané se mohou stát základem sociálního hnutí, které si nakonec vytvoří svou politickou reprezentaci nového typu. Tedy takovou politickou stranu, která bude již od svého samotného vzniku podřízená kolektivní vůli svých členů prostřednictvím nástrojů přímé demokracie ve svých vlastních stanovách. Takovou politickou stranu, která bude vždy a všude prosazovat a podporovat systémovou změnu především v podobě samosprávných firem a přímého rozhodování občanů o jejich obci i zemi. Jen takovou stranu je možné považovat za skutečně levicovou, tj. za stranu svobodných občanů pro svobodné občany.

Do té doby choďme k volbám, přejeme-li si to, ale buďme si vědomi, že tím nic podstatného nezměníme.

Vytisknout