Měli bychom se učit soucítit

1. 10. 2010 / Boris Cvek

Děkuji za podle mne správně uchopený výklad podobenství o milosrdném Samaritánovi. Ježíš reaguje na to, že kdosi se chtěl zabydlet v omezeném pojmu "bližní" a ukazuje, že milosrdenství nesmí znát hranic. Zároveň ale je v tom podobenství, jak je dobře ukázáno, vyvýšen heretik nad pravověrného, zavržený nad vyvoleného. A není to v evangeliu jedinkrát.

Vezměte si farizeje a celníka, řeč o "obílených hrobech" nebo ono slavné "první budou poslední a poslední první". Milosrdného Samaritána lze následovat v zásadě dvěma způsoby a oba jsou krásně ilustrovány v sovětské pohádce Mrazík. Ivan, který se z nepokory a povrchní neúcty stane za trest medvědem, má vykonat dobré skutky, aby se z prokletí vysvobodil. Když pochopí tuto nabídku jako byznys "já vykonám dobré skutky, a to mne osvobodí", zůstává egoistou a všechny "dobré skutky" (v křesťanství je takový přístup chápán jako zavrženíhodné "skutkaření") jsou mu k ničemu.

Když ale už přestane věřit, že by mu mohly nějaké dobré skutky pomoci, přestane myslet na sebe a zželí se mu stařenky, která ztratila cestou hůl, čili kvůli ní se rozhodne vrátit zpátky a hůl jí donést (co by si bez hole počala?). Zde pak přichází jeho vysvobození.

Proto bych neuzavíral výklad podobenství o milosrdném Samaritánovi výzvou k tomu, abychom šli dělat dobré skutky, nýbrž k tomu, abychom se učili soucítit (což by nás mimochodem mělo chránit i před "dobrými skutky" pro dobré skutky, které může kdokoli zneužívat podvodným způsobem a ještě se nám smát, jací jsme blbci - zásadní předpoklad celého Ježíšova podobenství je v tom, že zbitý pocestný byl skutečně zbitý, skutečně pomoc potřeboval a nepochybně za ni byl vděčný).

Rád bych zdůraznil jednu větu z Lukášova evangelia, která je podle mne cetrálním bodem celého příběhu o milosrdném Samaritánovi (překlad Nová Bible Kralická):

"Přišel k němu ale také jeden Samaritán, který tudy cestoval, a když ho spatřil, byl pohnut soucitem." (L 10,33)

Možná je "muslim" i "Rom" v našem celkem tolerantním světě příliš málo pobuřující, možná bychom mohli podobenství zformulovat tak, že slušní občané se vyhnuli zbitému pocestnému, leč

"Přišel k němu ale také jeden pedofil, který tudy cestoval, a když ho spatřil, byl pohnut soucitem."

(Upozorňuji, že "pedofil" není ten, kdo zneužívá děti, nýbrž ten, kdo má určitý sexuální sklon, který může různě transformovat v ušlechtilém smyslu, čili opravdu může cítit soucit a dost možná mnohem pravděpodobněji než "normální" člověk.)

A poslední poznámka: kdo vychází ve své víře ze čtení Písma, zejména Nového Zákona, ten nemůže být pomaten a spleten aristotelovskou metafyzikou, středověkem a teologickými poučkami (jako je mnoho katolíků, kteří de facto Písmem pohrdají ve prospěch kněží a tradic).

Ježíš i apoštol Pavel hovoří k obyčejným (nejspíše i negramotným) lidem a jejich slova (po doplnění určitých soudobých reálií, jako je např. pojem Samaritán) nepotřebují žádného filozofického výkladu. Křesťanství není náboženstvím učenců a kněží (kněží donutili Piláta, aby Boha nechal ukřižovat), ale náboženstvím rybářů a nevěstek.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.10. 2010