Česká současnost z dostatečného časového odstupu

30. 9. 2010 / Ivo Šebestík

Svět jejich rodičů byl zase prostorem úpadku starého habsburského mocnářství a jejich rodiče pamatovali prusko-rakouskou válku včetně proslulé bitvy u Sadové. A tak mohu pokračovat proti proudu věků až ke Švédům pod Brnem a Olomoucí a odtud se vrhnout do mlhavých a ponurých časů dávno minulých, ve kterých vládla, lomozila zbraněmi, křičela, rozčilovala se, soudila a vyhrožovala, vychloubala se a žvanila, lhala a škodila jiná strašidla.

Dávno zapomenutá. Strach z nich se s odstupem staletí jeví jako dokonale absurdní. Historie se pokusila je uchopit, vysvětlit a v četných dějepisných knihách předložit ke strávení budoucím generacím. Většinou nepřesně, často zcela chybně.

Je to nesporně banální poznatek, ke kterému jsem takto dospěl, že čas plyne a jeho tok s sebou bere vše. Dobré i zlé. Když si to ale člověk uvědomí, může se v podstatě těšit, že čas s sebou neúprosně vezme i strašidla jeho vlastní přítomnosti. Byť bude mít možná tu smůlu, že se té požehnané chvíle ani nedožije.

Lidský život je v zásadě právě tak dlouhý, aby jím proběhly dvě tři historické změny. Pokud možno od špatného k opět špatnému, ale jinak a nově, což je třeba kvitovat s povděkem, neboť každá změna vede k zamyšlení a rozvíjí intelektuální schopnosti. Dále průměrný lidský život vstřebá aspoň jednu válku (v některých oblastech světa je to mnohem více), neboť lidstvo, jak se zdá, bohužel, potřebuje zažívat katastrofy, aby je příliš dlouhá doba klidu a míru zcela neodnaučila solidaritě, empatii a dalším projevům obtížně nabyté humanity.

A konečně, každý člověk za život potká družinu přízraků, které se mu jej snaží znepříjemnit. Někdy nepřímo a zdálky, jindy v těsném kontaktu. Budiž útěchou, že jistý počet upírů, hejkalů, vlkodlaků, bludiček a ježibab odejde do důchodu nebo propadne ve volbách, nebo se ztratí jiným způsobem, a zbude po nich jen pára nad hrncem a podivný pocit, že vůbec kdy existovali a byli bráni vážně.

Dějiny tedy plní záslužnou roli uklízecí čety. Co se nehodí, co už dohrálo roli, co příliš zesláblo, to všechno je odklízeno pryč, do obrovského kontejneru, ze kterého si aktuální přítomnost posléze vybere, co se jí hodí, a přisoudí tomu jméno podle potřeby. Jedna a táž dějinná událost tak může být pro jednoho bílá jako alabastr a pro jiného černá jako antracit.

Zejména politika zachází s historií velmi ráda a často a vždy (patrně bez výjimky) způsobem neodpovídajícím posuzované realitě. Zatímco většina historiků se katastrofálně mýlí, jaksi kvůli chybným dedukcím ignorujícím nahodilost a psychologické motivy jednajících postav, politika se mýlí úmyslně a ve stylu přímo grandiózním. Proto politický výklad historie ponechme raději stranou coby bezcenný.

Naproti tomu může být docela zábavné představit si, jak jednou, dejme tomu za sto let, naloží právě s naší přítomností historik. Na rozdíl od kolegy, který se zabývá Velkou Moravou a má k dispozici jen pár koster, základy nějakých kostelů v Mikulčicích a životopisy obou věrozvěstů (poněkud zjednodušuji), náš historik se doslova topí v informacích. Milióny krvavých filmů a romantických telenovel, noviny a časopisy, jejichž hromada hravě převýší himálajské pohoří, nekonečné zvukové záznamy a televizní archivy doslova bez hranic. K tomu soudní dokumentace a takové množství papírové agendy, že by se jím dal zasypat Atlantický oceán.

Poctivý historik "naší žhavé přítomnosti" by měl většinu z toho hezky prostudovat a ještě krátce před spěšným transportem na psychiatrickou kliniku vydat o celé záležitosti smysluplné résumé. Méně bývá někdy více. Nepochybuji o tom, že sepsat dějiny Říma "Od založení města" bylo pro Tita Livia úplnou hračkou ve srovnání s tím, co čeká jeho kolegu, obtíženého zájmem o "Restauraci kapitalismu v českých zemích po roce 1989". Nehledě na to, že potyčka Romula s Remem, únos Sabinek, vyhnání etruských králů a Hanibal před branami Věčného města nepředstavují ani zdaleka tak výbušné téma, jako například nevyhnutelné dopady fungování "vlády fatální rozpočtové odpovědnosti" na samou existenci českého národa.

Je docela možné, že historik budoucnosti bude též svědkem nějakého hezkého státního, kontinentálního, civilizačního, kulturního či přímo globálního kolapsu, jehož popis mu dovolí zpestřit vesměs nudné faktografické záznamy. Každý, i ten nejsuchopárnější historik, se rád zastaví u defenestrace konšelů nebo u popisu zajímavé popravy, tedy událostí, jaké provázejí nejrůznější dějinné maléry. Dá-li bůh -- a do roku 2100 máme přece jenom ještě chvíli času -- bude jistě o čem psát.

Každopádně budoucím historiografům "naší žhavé současnosti" nezávidím ani trochu. Záplava navzájem se vyvracejících dokumentů o naší době bude zcela jistě kontraproduktivní. Například sociální demokrat tvrdí opak toho, o čem je přesvědčen demokrat občanský a historik je bude muset rozsoudit. Nejlépe konstatováním, že pravda leží uprostřed nebo je zcela vzdálena jich obou. Ovšem názor historika nebude relevantní pro politiky budoucnosti, kteří budou, stejně jako ti současní, vytahovat události z dějin jako králíky z klobouku kouzelníka a dávat jim zcela nesmyslná vysvětlení.

A na závěr to nejobtížnější. K jakému soudu o naší době se asi dopracuje nezaujatý dějepisec? Řekl bych, že proseje miliardy informací, zavrtí hlavou a napíše. "Byla to zvláštní doba, během které se spojili bohatí, aby přesvědčili chudé, že jejich třídním nepřítelem jsou ostatní chudí a ti ještě chudší. Doba, v níž lidé přijali status zboží a jako zboží se nechávají opatřovat atraktivními obaly, certifikáty a návody k použití, přičemž základním heslem je: před použitím zatřepat a po něm zahodit. Též to byla doba ohromného zdětinštění, s nímž se v obdivuhodné, leč logické symbióze druží tendence k sobectví a ke krutosti. Jen střelba vzduchovkou po vrabcích zde byla nahrazena jinými způsoby nebezpečného infantilního vyžití. A konečně se jednalo o epochu se vskutku mimořádnou úrodou politické slabomyslnosti, jejíž popis klade na historika větší nároky, než jaké musel zvládnout slavný letopisec kocourkovský."

Možná náš historik napíše něco jiného. Nebo nenapíše nic, neboť v průběhu oněch devadesáti let, jež teprve uplynou, už bude marností nad marnost psát o čemkoliv.

Vytisknout