Z KANADY:

Ne všude se musí čekat u lékaře celé hodiny

29. 9. 2010 / Miloš Kaláb

Musí-li pacient čekat déle, než jaké čekání je v této zemi obvyklé, zubaři se za ně omlouvají. Rozdíl mezi zubaři a lékaři je ten, že ani praktický ani odborný lékař nevyžadují zaplacení, protože všichni ontárijští občané mají provinční zdravotní pojištění OHIP (Ontario Health Insurance Plan) kdežto mnoho občanů nemá zubní pojištění a u zubařů se platí. V tomto příspěvku se nezabývám velice dlouhým čekáním na lékařské pohotovosti (emergency room) v nemocnici - tam se jedná o několik hodin.

Zjistí-li naše nynější zubařka nějaký kaz a navrhne plombování, sdělí své sekretářce, kolik času bude potřebovat a podle toho sekretářka pacienty objednává. Navíc je u zubařů naprosto běžné, že den nebo dva před návštěvou připomínají pacientovi telefonem, že ho očekávají. Podobně se pacientům připomínají odborní lékaři, v mém případě oční lékařka i optometristka.

Chodíval jsem s manželkou a dětmi k několika různým zubařům. Nejdříve ke kanadskému zubaři, když si náš 10-letý syn zlomil řezák při hokeji. Pan doktor se pokaždé podíval a prohlásil, že se musí počkat, než s tím bude moci "něco udělat" - a vyinkasoval honorář. Chodili jsme dvakrát do měsíce po dobu několika měsíců, až jsme potkali nového slovenského přistěhovalce - zubního technika. Podivil se, proč jsme synovi nedali řezák opravit a nabídnul se, že by se podíval u sebe doma v kuchyni, co by se s ním dalo dělat - a dal mu korunku s tím, že ji bude nutné vyměnit, jak chlapec poroste. Laco nechtěl ale v Kanadě riskovat "práci na černo", když si dělal licenci, aby si mohl otevřít ordinaci, a tedy jsme přešli k "zavedené" zubařce československého původu. Pečovala o náš chrup až do svého odchodu do penze. Doporučila nás do péče svého mladšího kolegy zcela odlišného původu. Byli jsme u něho jen jednou. Za prohlídku spojenou z vyčištěním chrupu a zaplombováním 4 "docela malinkých kazů, kterých si zřejmě paní doktorka u manželky nevšimla" jsem za nás oba zaplatil 666 dolarů. Nevím proč, ale připadlo mi to jako "číslo Bestie" z letáků, které nám nějaká sekta dávala do poštovní schránky. Ty docela malinké kazy byly kosmetické vady, jichž si byla paní doktorka i manželka vědoma, ale panu zubaři přece nesešlo na rychlém zaplombování...

Ještě před odchodem z luxusní čekárny jsme zaslechli jinou dvojici mluvící česky, že je ten doktor "pořádně natáhnul". Takže jsme si našli zubní ordinaci s několika zubaři - kam bychom z domu došli pěšky a nemuseli navíc platit za parkování. Zubař s účtem jakoby od "Bestie" nám dal za vyučenou. Zatímco kolem 2 milionů kanadských občanů nemá svého praktického (rodinného) lékaře, zubařů je zde tolik, že inzerují svoje služby.

V nové zubní ordinaci jsme byli přiděleni mladé zubařce rumunského původu. Její způsob jednání byl skvělý a jejím cílem bylo opravovat chrup skutečně bezbolestně. Připomínala mi bratislavského zubního technika, k němuž jsem chodil po vysoké škole a na něhož jsem dlouho vděčně vzpomínal.

Naše paní doktorka se ale patrně nepohodla s vedením ordinace a najednou nebyla a nemohli jsme se dozvědět, co se s ní stalo. Do péče nás převzal sám majitel ordinace, ale nebylo to k naší spokojenosti. Když mi dal jednou injekci na umrtvení zubu a okamžitě do něho začal vrtat, svíjel jsem se jako žížala na rybářském háčku - než zastavil a povzdechl si, že jsem zřejmě moc citlivý. Namítnul jsem, že bývá zvykem počkat než začne injekce účinkovat - a byla to moje poslední návštěva. Nedobře dopadla i manželka, když jí pan šéf doporučoval, aby si dala vytrhnout zub a nahradit implantátem.

Zjistili jsme, že si "naše" zubařka otevřela svou vlastní ordinaci - bohužel půl hodiny jízdy autem, ale i tak jsme k ní přešli nebo lépe řečeno, jsme se vrátili. Provádí jen běžné zubařské úkony, ale zuby ani netrhá ani nezaplňuje zubní kořeny (anglicky root canal) - v takových případech posílá své pacienty k příslušným odborníkům - mě kvůli otázce, zdali by se dala určitá stolička se 3 kořeny zachránit. Netoužil jsem po drahém implantátu. Odborník si mě objednal a přesně na čas jsem seděl v jeho křesle. Usoudil, že by se zub zachránit dal, ovšem se spoustou výhrad, že se jedná o biologický objekt. Zaplatil jsem za 20-minutovou poradu 80 dolarů a byl jsem informován, že root canal mě přijde na 1050,00 dolarů. Příští týden jsem opět seděl v jeho křesle přesně v dobu, na kterou jsem byl objednán a platil jsem, jak jsem byl informován. Jenže jsem nevěděl, že odborník udělal přesně jen ten "root canal" a konečnou úpravu měla provést paní doktorka za další honorář. Všichni zubaři mě nazývali "Mr. Kalab".

U praktického lékaře to je jiné. Jedná se o zdravotní středisko, kde jich pracuje deset. Nikdo pacientům nepřipomíná, na kdy jsou objednáni, ale lékař má právo požadovat náhradu za ušlý zisk, když se pacient nedostaví, pokud se aspoň 48 hodin předem telefonicky neomluví.

Otevřou-li se dveře z chodby, na níž jsou ordinace, a někdo vstoupí do čekárny, nedá se na první pohled odhadnout, zdali se jedná o vyšetřeného pacienta nebo o lékaře. Někteří lékaři sice mají fonendoskop kolem krku, ale to není pravidlem. Nejsem si jist, zdali by všichni věděli, jak s ním zacházet. Mě s ním za několik roků lékař nikdy nevyšetřoval a krevní tlak si měřím sám doma...

Pacienty volají křestními jmény, v mém případě "Miloslav". Jenže já na to jméno neslyším, nikdo mi tak neříká s výjimkou praktického lékaře - a zdravotní sestry a zdravotního "bratra". Lékaře se mi nepodařilo přesvědčit, že jako 32-letý mladík by mohl 81-letého pacienta volat "Mr. Kalab". A to přes to, že ví, že se jako emeritní vědecký pracovník zabývám elektronovou mikroskopií mikroorganismů a někdy se o to zajímá. Nevím, zdali je už "starým psem, aby se naučil novým kouskům", jak se zde říká, protože se 22-letým zdravotním "bratrem" mám lepší zkušenost - zvyká si. Chci zjistit, kdo je původcem tohoto tykání, protože si na ně stěžuje i moje známá mého věku ve vzdáleném ontárijském městě.

V podstatě prý to u nás funguje tak, že se má pacient při návštěvě soustředit jen na jednu potíž a s tou druhou se má objednat na jiný den. Lékař prý má na pacienta 15 minut, kdežto při výroční prohlídce plných 30 minut. Zvykl jsem si při každé návštěvě předložit lékaři list papíru s několika odstavci textu, který bych mu chtěl sdělit. Moje známá v České republice mi napsala, že s něčím takovým by s ní její český lékař "vyběhl", ale myslím si, že to ještě nezkusila. Má to několik výhod - především se po návštěvě nemusím bít do hlavy, že jsem se zapomněl zeptat na něco velice důležitého. Na druhou stranu se nemůže lékař vymlouvat o měsíc později, že jsem mu zatajil nějakou důležitou zdravotní potíž.

Na pohotovosti v kanadských nemocnicích se však skutečně čeká, a často mnoho hodin. Nemocnice mají také problémy s tím, že dlouhodobě nemocní pacienti zabírají nemocniční lůžka, takže se odkládají "neurgentní" operace "pro nedostatek lůžek", Cílem je, aby se co nejvíce dlouhodobě nemocných lidí léčilo doma, pokud je to možné - v nemocnici prý je velké riziko, že chytí nákazu - a bohužel je to pravda.

Na rozdíl od nás Čechů, kteří jsme ke všemu velice kritičtí, si Kanaďani nestěžují a jsou přesvědčeni, že i při mnoha potížích, které zde opravdu existují a o nichž se v tomto příspěvku nezmiňuji, je kanadské zdravotnictví nejlepší na světě.

Vytisknout