Železnice musí mít právo zakazovat cestujícím vystupovat dřív

1. 10. 2010

Nenapadá mě, co více by železnice měly udělat pro to, aby cestující pochopili, co si kupují, případně, co je na předchozím textu nepochopitelné. Pro příště to budu vědět...

Je jednání drah férové? (pomiňme na chvíli otázku toho, zda lze vůbec o férovosti mluvit v momentě, kdy není pochyb o tom, že rozhodnutí bylo zcela dobrovolné, relevantní informace jsou podány stručnou a výstižnou formou a kupující explicitně potvrdil, že si je přečetl a přijímá je). Běžný lístek, který si koupíte u okénka, stál pro danou cestu zřejmě kolem 180 liber.

Takový lístek nemá podobná omezení; můžete cestu nastoupit nebo přerušit na jakémkoliv místě. Stojí o 150 liber více. Nepodezřívám onoho profesora, že by si záměrně koupil levnější lístek a chtěl použít vlastnosti dražšího, ale věcně tak učinil a těžko dráhy z něčeho vinit; pokud si vlastní chybou v restauraci koupíte a sníte nějaké výrazně dražší jídlo, těžko budete přesvědčovat majitele restaurace, že by vám neměl naúčtovat plnou cenu.

Je sama podmínka omezení nástupní a výstupní stanice férová? Proč dráhy (nebo například mnohé aerolinky) provádí podobnou cenovou politiku? Projedete-li se v Madridu metrem, zjistíte, že lístek na letiště je o 1 euro dražší než kamkoliv jinam, byť letiště není konečná. Věcně se jedná o totéž - kratší cesta je dražší než delší cesta. Že by se snad jednalo o "nefér" podmínky si u státní MHD nikdo neodváží navrhnout. Jaký je tedy důvod pro podobné nabídky?

Cenová diskriminace. Zisk železnice je dán známou rovnicí výnosy minus náklady. Náklady na jeden vlak jsou však z velké části fixní; je jedno, zda je vlak plný či prázdný, železnici to stojí stejně. Stejně tak rozdíl v počtu připojených vlaků zřejmě není příliš výrazný. Spočítat něco jako "náklad na pasažéra" je prakticky nemožné. Železnice se tak dostává do situace, kdy nemá důvod odmítat pasažéra za jakkoliv nízkou cenu - vlak stejně vypraví, náklady musí zaplatit. Je jedno, jaká je cena jednoho konkrétního lístku, důležité je, aby celkové výnosy byly vyšší než náklady. Pro železnici by bylo ideální, kdyby jí každý pasažér zaplatil tolik, kolik jí je nejvíce ochoten zaplatit. Zákazníci mají tendenci na podobné otázky odpovídat poněkud nepravdivě, a tak si dopravci vymýšlejí různé způsoby, jak dosáhnout podobného výsledku.

Představme si například trasu A-B-C-D, kde A,B a D jsou velká města a C je zastávka poměrně daleko od malé vesnice. Železnice bude moci nastavit cenu dopravy mezi A-B, A-D a B-D na poměrně vysokou úroveň - lidé to budou ochotni zaplatit. Na trase A-C si to však nemůže dovolit, lidé jedoucí do vesnice C by si při vysoké ceně raději vzali auto. Železnice tedy na trase A-C sníží cenu - každá libra přispívá k zisku. Toto udělá jen tehdy, je-li schopna zakázat těmto cestujícím vystoupit v bodě B; lidé cestující mezi A-B by totiž jinak kupovali levnější trasu A-C a železnici by výrazně klesly výnosy.

Nakonec se můžeme zamyslet co by se stalo, pokud by úřad pro ochranu spotřebitele zakázal podobné cestovní podmínky. Odpověď je, že by železnice zrušila slevu mezi stanicemi A-C, protože prodej takto zlevněných lístků by při absenci zákazu vystoupit znamenal pro železnici výraznou ztrátu. Co na první pohled vypadá jako nelogická šikana železnic je nakonec jen jeden z mnoha způsobů určování ceny. Někteří zákazníci na tom vydělají, jiní prodělají. Ale tak to na světě chodí.