Nenáhrada kapitalismu ?

29. 9. 2010 / Pavel Urban

Jenže majetek sám o sobě není zdrojem bohatství. Kdo nevěří, ať si koupí lopatu -- čím dražší, tím lépe, opře si ji na zahradě o strom a počká, jaké bohatství mu vytvoří. Kdo na to má, může zkusit totéž třeba s kamionem. Nejenže se žádné bohatství nezíská, ale naopak bude muset investovat do střežení a údržby. V případě lopaty postačí zamčený přístřešek, kde nářadí vydrží několik let bez zvláštní újmy; kamion bude žádat podstatně více.

Zkrátka a dobře, majetek sám o sobě bohatství nevytvoří. Je nutné jej spojit s prací. Ale ani to nestačí. Je také nutné najít někoho, kdo tu práci i další náklady zaplatí.

Liberálové tvrdí, že stát je druhým nejhorším vlastníkem (po vlastníkovi žádném). V praxi to tak jednoduché není. Zkušenosti ale ukazují, že u podniků, jejichž hlavním cílem je zisk a které jsou nebo mohou být vystaveny normální konkurenci, je z fiskálního hlediska výhodnější ponechat je v soukromých rukou a vybírat desátky. To, že polovinu čínského HDP tvoří státní podniky, je sice hezké, ale státní výdaje včetně neziskového sektoru mají původ v ziscích, ne v hrubém produktu. Nemám po ruce čerstvé statistiky, ale, pokud vím, jsou čínské státní podniky ziskové podstatně méně než soukromé. Ostatně kdyby tomu tak nebylo, nepostupovala by čínská vláda, byť pomalu, proti Klímou doporučovanému směru.

Čína má možná k udržování státních podniků pádné důvody, podobně jako vlády na Západě. Ale tyto důvody řadí státní podniky co do jejich smyslu spíše k neziskovému sektoru. Počítat s nimi jako s přímým zdrojem bohatství pro sociální a neziskovou sféru bychom raději moc neměli.

Přebírání podniků pod státní křídla je navíc v rozporu s požadavky "minimalizace, akčnosti, funkčnosti a efektivity". Čím větší je který podnik (ani nemusí být státní, nicméně i stát je podnikem), tím je těžkopádnější a obtížněji řiditelný. Tomášů Baťů mezi manažery zas tolik není. A když už se nějaký najde, ne každý je schopný a ochotný pod nimi pracovat. Baťa nabízel těm, kteří splňovali jeho požadavky, lepší podmínky než by měli jinde; ty ostatní prostě vyhodil. Stát, a tím spíše obce, to obvykle tak jednoduše řešit nemohou.

Dobrá. A ta výběrová řízení povede kdo ? A odvolávat bude kdo ? Kdo bude jmenovat NKÚ, kontrolující správu se státními prostředky ? Kdo by vyměňoval chybující soudce ? A kdo bude rozhodovat o pochybení soudců či neschopnosti ministrů ? Nemusím snad zdůrazňovat, že při "vhodném" obsazení těchto pozic je teoreticky sebelepší systém nanic.

Ostatně, pokud náš Parlament produkuje legislativní zmetky a i jinak chybuje, čí je to vina ? Proč si nezvolíme někoho jiného, kandidátek se nám přece v každých parlamentních volbách nabízí dost. A pokud to nestačí, můžeme do toho jít sami. Dát se dohromady s podobně smýšlejícími, přesvědčit voliče, nerozpadnout se kvůli vzájemným sporům po prvních úspěších ... a samozřejmě věnovat tomu dostatek času a energie. Teoreticky je to jednoduché a funkci očistného mechanismu snadno popíše každý začínající politolog.

Zdá se, že v praxi to tak jednoduché není. Ovšem, kdybychom neměli parlament a funkcionáři od hejtmanů po posledního člena rady by byli voleni přímo referendem, to by byla jiná. To by bylo vhodných kandidátů jistě dost. A voliči by neměli žádný problém rozeznat poctivého od podvodníka a odborníka od hochštaplera slibujícího třeba jistoty desetinásobku.

Decentralizace na obce není špatná myšlenka. Pro její úspěch ovšem bude také nutné omezit svobodu pohybu. Jinak nám bohatší města zavalí chudí odjinud. Tenhle jev existuje už nyní, ale jde řádově o desítky či stovky osob. To je málo na to, aby třeba pražské radní napadlo uvažovat o zvláštních lágrech pro místní a pro přespolní. Pokud by se ale decentralizovalo popsaným způsobem, pak by se přesun do velkých měst mohl pro nejchudší rodiny například ze severních Čech stát otázkou fyzického přežití. Ostatně některé z Klímou zmiňovaných megapolí mají tyhle problémy i bez decentralizace.

Naštěstí nežijeme ve středověku a není tudíž nutné řešit problém cizích chudých uřezáváním uší, cejchováním ani upalováním. Vzorem nám může být Čína, jejíž vnitřní hranice dávají chudým venkovanům postavení gastarbeitrů, kteří nejen neujídají z krajíce pro místní, ale naopak ho svoji (ne)přiměřeně placenou prací rozhojňují. A rodiny mohou, respektive musí zůstat doma. Čína sice až k minimálnímu státu nedospěla, ale to neznamená, že to není možné. Otázka je, zda označovat takovýto systém za "sociální stát" není samo o sobě protimluv či rovnou švindl -- vzhledem k tomu, že stát vlastně žádnou odpovědnost za sociální sféru nemá.

"Jako nástroj průběžné kontroly volených zástupců v městech a obcích se - v zahraničí - osvědčilo zejména právo občanů zamítnout v referendu jakékoliv rozhodnutí místních zastupitelů". Možná. Ale v Klímou zmíněné Kalifornii přivedl tento systém stát do pozice, kdy není schopen plnit své závazky a žije v permanentním bankrotu. Do takovéto situace by se námi projektované samosprávné obce mohly dostat velmi snadno. Když zkolabují a nikdo ze sousedů jim nebude ochoten pomoci, co s nimi ?

A konečně : co v popsané podobě skutečně alternuje kapitalismus ? Ten může klidně fungovat dál. Je naopak pravděpodobné, že decentralizace vydá chudší regiony na milost či nemilost investorům, pro něž nebudou mít místní žádnou jen trochu přijatelnou alternativu. Už dnes k tomu někteří nemají daleko. A popisovaná decentralizace jejich pozici ještě drasticky zhorší.

Aby bylo jasné, nejsem odpůrcem referenda ani přímých či osobně adresných voleb. Naopak. Ale aspoň pro začátek bych si od nich moc nesliboval. Skutečně využívat svých demokratických práv vyžaduje čas a energii. Mnoho lidí nevyužívá dostatečně ani ta práva, která už mají, protože mají pocit, že to nestojí za to. Dokud je někdo, třeba pánové Julínek a Rath, nepřesvědčí, že je to opravdu důležité.