O čekací době u lékaře: pseudoproblém

26. 9. 2010 / Petr Wagner

V poslední době se jako údajně nejdůležitější problém českého zdravotnictví objevily čekací doby. Např. ZDE.

Něco by se kolem těchto věcí mělo vysvětlit. Budu vycházet z vlastních zkušeností. Doba vyšetření, ošetření je různá. Nicméně, jistě lze z nějakého průměru vycházet. Stejně jako pojišťovna. Rutinní kontrola, specializovaná a vstupní vyšetření. Nejkratší jsou ta rutinní. Tam jde o 15 min.

Vstupní je násobně delší. To je první aspekt. Druhý jsou nečekané komplikace. Třeba žena s nějakým zaléčeným problémem řekne, že si nahmatala bulku v prsu. Tam na správně provedené pohmatové vyšetření je třeba pět, ale i deset minut. Další jsou akutní případy. Další v nemocnicích akutní konsilia.

Myslím, že většina kolegů nestojí o narvané, nervózní čekárny a snažíme se své nemocné objednávat na určitý čas. Ale ne vše naplánovat lze a ne každý v čekárně je rozezlen, když ví, proč se jeho termín posunul.

Stanovit maximální čekací dobu je jednak věcně nesmysl, a za druhé to skutečně není hlavní problém českého zdravotnictví. Je to stejná hloupost jako stanovit maximální dojezdovou dobu záchranky. 15 minut zní dobře, ale v zácpě na D1 je to nesplnitelné jakýmikoli dostupnými prostředky.

My lékaři svoje ordinace nezdržujeme. Také se snažíme jednat tak, abychom svou práci zvládli dobře a rychle. Ale! Ne vždy je možné oboje současně a ne vždy víme, co nás v ten den potká. Stanovení maximální čekací doby je nesmysl. Může být prosazen, ale nemůže být dodržen.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 24.9. 2010