Stýská se Klausovi po krvi a barikádách?

23. 9. 2010 / Radek Batelka

Pomiňme nyní trapnost toho, když se milionáři s drinkem v ruce dívají ze své věže a pohrdlivě se smějí tomu, že lidé v podhradí ustaraně koukají do svých peněženek. Zajímavé je však to, co o sobě Klaus tímto výrokem bezelstně odhalil.

Především Klaus nechápe rozdíl mezi demonstrací a stávkou. Demonstrace je přece obyčejné vyjádření názoru viditelnou formou. Je to v podstatě jediná možnost veřejného vyjádření názoru pro ty, kdo nevlastní média, nebo do nich nemají tak privilegovaný přístup jako třeba právě Klaus. Proč by u toho měli chtít někoho naštvat? Co je karikaturního či pejorativně českého na tom, že jedu vyjádřit svůj názor na demonstraci bez toho, že bych chtěl nutně někoho naštvat? Naopak tím, že tak činím ve svém volném čase, dokazuji, že mi na věci opravdu záleží.

Stávka je mnohem vyhrocenější nástroj, při ní se už asi i leckdo naštve. Třeba pokud v důsledku stávky neodletí letadlo na světové ekonomické fórum do Davosu. Ale ani při stávce nejde primárně o to někoho naštvat. Stávkující prostě jen dávají zákonným způsobem najevo, že jisté jejich požadavky byly dlouho ignorovány a pohár přetekl. Již prostě dál takhle nemohou.

V tomto případě se však nejednalo o stávku, ale docela obyčejnou demonstraci, vyjádření názoru mnoha lidí z té vrstvy společnosti, která se cítí být chystanými vládními opatřeními příliš ohrožena na životních jistotách. Vláda je dosud ignorovala, manipuluje s nimi ve svých plánech jako by to byly bedny s hnojem, tak se rozhodli dát o sobě vědět. Přestali být pasivní, poslušná, mlčící spodina, o kterou se vrchnost zajímá jen při předvolebních guláších. A to je to, co Václav Klaus nemá rád a spolu s ním mnoho dalších lidí, považujících se za politickou elitu, bez ohledu na politickou příslušnost. Klaus i celá jeho ODS se vždy stavěli proti tomu, aby občané zasahovali do veřejného dění jindy a jinak, než vhozením volebního lístku do urny jednou za čtyři roky. Na tom nic nezměnil ani formální Klausův odchod z ODS. Celou svou kariéru Klaus znevažoval občanskou angažovanost, především pak pokud se mu zdála zelená, nikoli modrá.

Většinou však svoje protidemokratické postoje dovedl dobře maskovat za použití své nadprůměrné rétoriky. Nyní ho však už i ona zradila a sestoupil do intelektuálního suterénu, kde do teď kraloval především jeho nástupce v ODS Mirek Topolánek. Ten kromě jiného udělil svoji osobní medaili bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi, údajně za to, že se zbraní v ruce postavili komunistickému režimu. Že při tom neumírali vlivní prominenti tohoto režimu, ale byli zákeřně zabíjeni obyčejní a nevinní lidé bez společenského vlivu a že cílem mašínovců bylo rozpoutání třetí světové války, to ví i Topolánek. Jeho ocenění se tak dá chápat jako jasná výzva i pro dnešek. Nesouhlasíš s režimem, nesouhlasíš s dnešní vládou? Jdi a zabíjej! Dost bylo neúčinných politických řešení, teď válku do ulic! Tolik premiér Topolánek.

Dnes je tu prezident Klaus, který je zase nespokojen s tím, že vyjádření názoru na demonstraci proběhlo příliš nekonfliktně a nikoho nenaštvalo. Asi chtěl vidět podniky a úřady týden mimo provoz kvůli stávce, hospodářské škody, převrácené tramvaje a hořící barikády. Lidé si místo toho vzali dovolené a náhradní volna a ve svém volném čase přijeli spořádaně říct svůj názor. Jak trapné, jak odporně české. Je to jako koupit si lístek na Ramba a pak se místo toho dívat na konverzační drama.

I premiér Petr Nečas, další Klausův nástupce, se nechal slyšet, že odborům neustoupí a chce, ať ten střet s nimi "stojí za to". Zdá se, že myšlenka násilného třídního boje je blízká i těm rádoby nejpravicovějším ideologům.

Klaus neopomněl zdůraznit, že demonstrace je zbytečná a nic nezmění. Je až příliš zjevné, že v tomto případě nejde ani tak o skutečnost, jako spíš o zbožné přání. Pánové z Hradu a pánové z vlády by velice rádi viděli, aby mohli pohodlně realizovat svoje plány a nikdo jim do nich nemluvil. Především aby jim do toho nemluvily ty bedny hnoje, jichž a jejichž peněz se ty plány týkají. Bohužel však už i ta nejzabedněnější bedna začíná procitat z letargie, protože je zřejmé, že ty plány nejsou podloženy seriozními analýzami a že vláda nedělá ani žádné analýzy dopadu jejich opatření. Čísla jsou prostě střílena od boku a celá struktura úsporných opatření budí čím dál větší rozpaky.

Snad každý má výhrady k fungování státní správy. Že jsou místa, kde se dá ušetřit, je nepochybné. Postavit však šetření na plošném snižování platů a zároveň snižovat příjmy státního rozpočtu a privatizovat jeho části, to je postup, který nemůže brát vážně nikdo, kdo má doma kalkulačku. V tomhle případě to musí vzbudit solidaritu se státními zaměstnanci i u těch nestátních, byť se třeba právě vrátili naštvaní z nějakého úřadu. Nejde totiž o to zachovat klid a pohodu těch úředníků, kteří "nic nedělají a mají teplé místo", jak budeme slýchat. Jde o to, aby reformy byly provedeny seriózně a s ohledem na všechny vrstvy společnosti, nejen ve prospěch akcionářů penzijních fondů a dalších vládních spojenců.

Vytisknout