Jak obtížné je vyrovnat se s historií Ruska

24. 9. 2010

Vzpomínali jsme na zločiny stalinismu při naší plavbě lodí po Bělomorském kanálu, který nechal Stalin postavit v třicátých letech politickými vězni, jichž tam zahynulo obrovské množství na zimu, hlad a tisíce jich bylo popraveno. Tato a další masová zvěrstva, která byla spáchána za Lenina a Stalina, jsou v dnešní době jen v omezené míře oficiálně připomínána, přestože většinou obětí byli Rusové.

Toto je téma, o němž nemají Nerusové morální právo hovořit, s výjimkou případů, kdy byli mezi tisícemi obětí jejich spoluobčané (jako například při Stalinových masových vraždách polských vězňů v Katynu) - a i v těch případech je nutno přiznat, že toto byl zločin komunistického a nikoliv ruského národního státu a že mezi množstvím obětí byl i bezpočet Rusů. V Rusku se ale nevzpomíná ani jiných obětí, i když obětí Stalinova režimu bylo přirozeně nejvíc. Tak například neexistuje žádný veřejný památník téměř dvou milionů Rusů, kteří zahynuli v první světové válce, i když v současném ruském filmu je nostalgie pro předrevoluční dobu velmi častá.

I pro mnoho silně antikomunistických Rusů - jejichž vlastní rodiny trpěly za Stalina - je komunistická minulost často velmi složité téma, a to hlavně ze dvou důvodů. Stalinovi se totiž podařilo zachránit Rusko a Evropu před nacisty. Je velmi obtížné oddělit toto vynikající vítězství od strašlivých domácích i mezinárodních zločinů stalinismu.

Druhým důvodem, proč mnozí Rusové nechtějí kritizovat komunismus, je čtyřicet let daleko mírnější sovětské vlády, která následovala po Stalinově smrti. Během těchto čtyřiceti let vyrostly téměř dvě generace lidí, uzavřely sňatky a měly děti. V této době existoval šedivý, ale mírný útlak Brežněvovy éry, i reformistická období Chruščeva a Gorbačova, v této době došlo ke konečnému zničení komunistického režimu rebelem Jelcinem a nakonec se dostal k moci bývalý sovětský výzvědný důstojník Vladimír Putin.

Jinými slovy, ono to vůbec nebylo jako jasný a rychlý konec nacismu v Německu, který byl způsobem porážkou a dobytím Německa r. 1945. Tato ruská historie vytvořila situaci, kde v městě Jaroslav stojí pečlivě a krásně zrestaurované kláštery, katedrály a paláce z carské éry v ulicích, které se stále nazývají "Sovětská" a "Andropovova".

Velkým nebezpečím pro ruské liberály tedy je, že jestliže odsoudí zločiny spáchané za Lenina a Stalina, může to lehce vypadat, jako že odsuzují celou sovětskou éru, vůči níž mnoho starších Rusů zastává nostalgický postoj; nikoliv z imperiálních důvodů, ale proto, že sovětská éra představovala bezpečný, stabilní život, anebo prostě proto, že to bylo období jejich dětství a mládí. To může liberály lehce vést k tomu, aby začali otevřeně vyjadřovat elitářské pohrdání obyčejnými Rusy a Ruskem celým jako zemí. Nenáleží mi, abych posuzoval, zda to je či není ospravedlnitelné. Jedna věc by však měla být zjevná, jak jsem se to snažil vysvětlit ruským liberálům na konferenci ve Stockholmu letos v létě: jestliže budete takto hovořit na veřejnosti o svých spoluobčanech, není to způsob jak vyhrát volby - a to ani v Rusku, ani ve Spojených státech.

Vzhledem k tomu, že postoj kritických ruských liberálů je plně ignorován v konzervativních i "státních" kruzích, je pokračováním katastrofální situace z devatenáctého a ze začátku dvacátého století, kdy byla obrovská propast mezi postoji liberální inteligence a státu, což přímo přispělo ke katastrofě r. 1917 a k likvidaci obojího revolucí. Prostě to byly dva morální absolutismy, které na sebe navzájem křičely, ale vůbec se neposlouchaly.

To, že liberálové nebyli součástí carského státu, ten stát silně oslabilo a způsobilo, že byl obskurantistický, reakční, zbytečně utlačitelský a prostě pitomý. Na druhé straně je nutno přiznat, že liberální rétorika často způsobila, že stát pohlížel na liberály jako na nezodpovědné a nevlastenecké jedince, kteří si nezaslouží být ve vládě.

Ruský historik, který hovořil na Valdajské konferenci, byl typickým příkladem tohoto rizika a také dokázal, že mnoho ruských liberálů má velmi daleko k jejich západním protějškům. Často mají ruští liberálové tendenci prosazovat vlastní duchovní absolutismus. Zmíněný ruský historik je editorem vysoce uznávané sbírky revizionistických esejů o ruské historii ve dvacátém století, avšak jeho přednáška na Valdajské konferenci vyvolala u profesionálních západních historiků, kteří byli přítomni, akutní křeče.

Ruský historik probral celou ruskou historii od středověku a identifikoval celou řadu klíčových "chyb", vytržených z historického kontextu a prezentovaných bez klíčových doprovodných faktů. Bylo to tak nehistorický postoj, jak si jen lze představit. Zároveň tento historik svou přednáškou zlikvidoval většinu ruské historie - což není zrovna způsob jak přimět vaše spoluobčany, aby vám naslouchali.

Co se týče ruské vlády, nejvíce povzbuzující skutečností týkající se jejího nedávného přístupu k ruské historii bylo plné a otevřené přiznání, že sovětská tajná policie zmasakrovala na Stalinův příkaz v Katyni polské důstojníky. Toto přiznání vedlo k radikálnímu zlepšení polsko-ruských vztahů. Bylo to možné mimo jiné i proto, že polská i ruská vláda uznaly, že v katynském lese jsou také pohřbeny tisíce ruských a jiných obětí sovětské tajné policie. Jinými slovy, Katyn se stal společným odsouzením stalinismu, nikoliv polským odsouzením Ruska.

Je jasné, že Medveděv chce jít rychleji a dál v odsouzení komunistických zločinů než Putin. Když jsme se setkali s Putinem, Putin odsekl docela agresivně, když se ho jeden přítomný zeptal, proč je Lenin pořád ještě v mauzoleu na Rudém náměstí. Putin reagoval otázkou, proč je před londýnským parlamentem pořád ještě Cromwellova socha. Jeden můj britský kolega na to odpověděl docela arogantně, ale já musím říci, vzhledem k tomu, že jsem napůl Ir, a vím o Cromwellových zločinech spáchaných v Irsku docela dost (podle dnešních měřítek to byla genocida), jsem s Putinem v podstatě souhlasil - až na to, že Cromwell vládl v Británii před 350 a ne 90 lety.

Na druhé straně odrážela Putinova reakce pochopitelnou, ale stále často kontraproduktivní ruskou tendenci reagovat vztekle na nepříjemné otázky, namísto toho, aby se jimi zabývali. V tomto ohledu je Medveděv daleko lepší diplomat. Avšak Putin dodal rozumně, že "až nastane čas, ruští lidé se sami rozhodnou, co s tím udělat. Historie není něco, co se dá uspěchat." Rozdíl mezi Putinem a Medveděvem je v tomto ohledu povzbuzující, protože to částečně odráží skutečnost, že je Medveděv o 13 let mladší než Putin.

V Jaroslavli hovořil Medveděv o obrovských změnách, jimiž prošlo Rusko od pádu komunismu, a mluvil o tom, jak nedokáže vysvětlit svému patnáctiletému synovi, který se narodil r. 1995, čtyři roky po rozkladu Sovětského svazu, jaké to bylo žít za komunismu: "fronty na všechno, nic v obchodech, nic v televizi jen nekonečné projevy stranických papalášů".

Nakonec bude postoj ruských teenagerů - a tedy budoucích dospělých - k jejich historii asi velmi podobný postoji většiny teenagerů na Západě. Na jedné straně je to velká a nebezpečná škoda, protože větší znalosti historie by mohly pomoci je naočkovat proti nebezpečným budoucím chybám a zločinům. Avšak mluvím jako profesor a nemám žádné iluze o našich schopnostech přimět většinu teenagerů - Rusů, Američanů, Britů či Marťanů - studovat podrobněji historii či cokoliv jiného.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout