Iluze radikality "liberálního" manifestu

23. 9. 2010 / Milan Valach

V ještě abstraktnější a v této souvislosti i odcizenější podobě se postava jediného vládce, monarchy, stává všemocnou -- božskou. Víra ve vyšší, božský řád je tak "jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů" napsal kdysi mladý Marx. Skutečné osvobození člověka proto předpokládá odhalení pozemských kořenů této víry a pozemských příčin tohoto utrpení. Žádné praktické jednání člověka nemůže být totiž úspěšné, dosáhnout svých cílů, pokud není zbaveno všech iluzí a mylných předpokladů. A právě to se autorům "Manifestu radikálního liberalismu" nepodařilo. Tyto iluze zůstávají obsaženy jak v odvolávce na jakýsi vyšší řád, pod nímž si každý může představit cokoliv, třebas i božské ospravedlnění rasové nerovnosti, boží vyvolenosti bohatých, stejně jako hříšnost demokracie, která je vzpourou proti božskému řádu jedinovlády atd., tak v iluzi o jakémsi hodném kapitalismu.

Při praktickém použití iluzí o existenci vyššího řádu, při jejich přetavení v program politické akce, jsou individuální a vzájemné odlišné sny a přání jednotlivců eliminovány v procesu vytváření společného jmenovatele skupiny. A tím je pozemský základ této víry -- absolutní moc jednoho. Právě proto je "Každý monoteismus totalitní". Troufám si dokonce říci, že platí nepřímá úměra mezi religiozitou dané společnosti a jejím humanismem, tj. toleranci k odlišnostem, úctě ke každému člověku a odmítáním vší krutosti. Tedy: čím je společnost více pod vlivem náboženské víry, tím je krutější.

Ono jednoznačné spojení liberalismu s vírou v boha, které provádějí autoři manifestu, není-li iluzí, je jistě zkratem myšlení. Liberalismus byl a je velmi různorodý proud. Avšak vážnější chybou je skrytá obhajoba kapitalismu, údajně dobrého sluhy. Byl snad takovým v období svého zrodu? Byl takovým po celé 19. století s jeho strašlivou bídou a útlakem všech chudých a byl takovým po celou první polovinu století dvacátého? Nikoliv! Jediná změna oproti minulosti je dnes ta, že krutost kapitalistického vykořisťování a slepé honby za maximalizací zisku, byla přenesena z jádrových zemí do periférií. Jedním z důležitých faktorů této změny v jádrových zemích byl boj vykořisťovaných dělníků a zaměstnanců za jejich sociální, občanská a lidská práva, za uznání toho, že jsou také lidmi a nikoliv jen hands - ruce, jak jim říkali britští kapitalisté. Nikoliv tedy kapitalismus sám, ale účinný odpor vůči němu proměnil chování kapitalistů vůči jejich zaměstnancům. A právě tento účinný odpor, ve skutečnosti boj, je i jedním z motorů současného čínského zázraku, jak jsem o něm psal v článku Čína v globalizujícím se světě (zde: http://www.blisty.cz/art/54356.html). Vezmeme si příklad z naší vlastní minulosti i z tohoto současného a velmi úspěšného čínského modelu, nebo budeme dále žít v iluzi o hodném kapitalismu?

Co má společného s lidskou svobodou moc vlastníka výrobních prostředků nad jeho zaměstnanci? Avšak právě toto je základem kapitalismu, to je obsah onoho posvátného soukromého vlastnictví, které je ovšem jen pro někoho.

Chcete odstranit nešvary kapitalismu: koloniální války, korupci, proměnu politických stran na agenty kapitálu, bezohledné ničení životního prostředí?

Pak musíte odstranit kapitalismus!

Přirozené základy morálních hodnot

Manifest radikálního liberalismu autorů Peheho a Šterna ve snaze ospravedlnit své požadavky a stanoviska se odvolává na vyšší, jak je z kontextu patrné, božský řád. Domnívají se zřejmě, že původ morálních hodnot je právě zde, v nějakém božím příkazu (což je již samo o sobě rozporné) a reprodukují tak v podstatě pouze tradiční, rozuměj autoritářské zdůvodnění existence a původu morálních hodnot a norem. Přijímají tento základní předpoklad, aniž by se nad ním hlouběji zamysleli, což je v textu, který chce postihnout kořeny dnešní krize, dost zásadním nedostatkem.

Výchozí skutečností při zkoumání lidského společenství musí být právě toto společenství samotné. Avšak je nutné se vyvarovat té chyby, že bychom fixovali abstrakci "společnost" proti konkrétním živým lidem. Termín společenství zde proto nevyjadřuje nic jiného než právě společenství lidských individuí. Aby toto společenství zůstalo zachováno, musejí lidé, stejně jako každý jiný živočišný druh, splňovat tři úkoly: 1) opatřit si potravu, 2) ochránit se před predátory, 3) zajistit vlastní reprodukci, což konkrétně znamená nejen zplození potomků, ale i jejich zajištění až po okamžik, kdy jsou schopni vlastní reprodukce. Neschopnost splnit kteroukoliv z těchto podmínek je nemilosrdně trestána vyhynutím druhu. Zvláštnostmi lidí, vytvořenými v jejich biologické evoluci je dáno, že tyto podmínky jsme schopni splnit jen ve vzájemné spolupráci, při vzájemné pomoci. A to se týká nejen zajištění potravy (a ostatních materiálních potřeb) a ochrany před šelmami, ale velmi výrazně i péče o potomky, která je ve srovnání s ostatními živočišnými druhy extrémně náročná jak co do své délky, tak co do své energetické nákladnosti.

Vzhledem ke své tělesné konstituci, nedostatečně vyvinutým smyslům, musejí si lidé, i naši vývojoví předkové, při úsilí o splnění všech těchto tří cílů vzájemně pomáhat. Ale tato spolupráce není možná bez určitých pravidel vznikajících v jejím procesu. V tomto smyslu nejsou původně určujícími lidské jednání, ale jím generované. Zpětně, ve své lidmi reflektované podobě pak vystupují jako morální normy, tedy vyžadovaná pravidla našeho jednání a takto se jeví jako určující lidské chování.

Proto vše jsou jednak:

a) Rozporné, čímž vyjadřují jednotu v různosti společenství, tvořeného jednotlivci. Tento rozpor se nachází i uvnitř každého jedince tak, jak je jednak sám sebou jako jednotlivec, jednak a nutně je součástí širšího společenství. Na jedné straně tak usiluje o svůj osobní prospěch i ve sporu s ostatními, ale současně je jeho základním zájmem zachování tohoto společenství, neboť je na něm závislé jeho osobní přežití.

b) Strukturovány stejně, jako je strukturována samotná lidská společnost. S historicky poměrně nedávným vznikem hierarchické struktury tak vznikají i rozdílné morální normy pro lidi nacházející se na různých úrovních společenské hierarchie. Ovšem v přirozeném, původním stavu prvobytně pospolného lidského společenství jsou silně rovnostářské, stejně jako lidé samotní, kteří jsou na této úrovni vývoje "obsesivně rovnostářští" (Ridley). Tato evoluční minulost byla fixována v celé řadě vrozených vzorců chování, především ve vrozené snaze trestat všechny porušovatele této rovnosti v tzv. "altruistickém trestání prvního a druhé stupně" (Koukolík). c) Časovány v tom smyslu, že částečně odrážejí minulou podobu této struktury, její současnou formu i již vznikající zárodky formy budoucí, takto vyjadřují přechodnost, dynamičnost, vývoj lidské společnosti

Proto, že lidské společenství je, přes všechny rozdíly formy, vždy společenstvím, existuje stálé, v čase neměnné jádro tohoto normativního systému. Odtud vzniká iluze o neměnných morálních hodnotách, které však proti zažité tradici evropského myšlení platí, i když v modifikované podobě, i v hranicích zvířecích společenství (viz podrobněji ZDE ).

Tradičně je v naší kultuře formulováno šest základních pravidel lidského soužití:

1) Cti svého otce i matku

2) Nezabiješ

3) Nesesmilníš

4) Nepokradeš

5) Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví

6) Nebudeš dychtit po domě svého bližního ..ženě .. otroku ... otrokyni ... býku

Vzhledem k výše uvedenému je ovšem nutno přidat ještě hodnotu rovnosti, z níž je odvozen pojem spravedlnosti, zvláště sociální, hodnoty svobody a lidské solidarity - vzájemné pomoci.

Tento základ pak slouží jako normativní základ pro kritiku všeho, co je s ním v rozporu. S nutným upřesněním, že přikázání nezabiješ má přesný smysl jako nezavraždíš, tj. nezabiješ nepovoleným způsobem. Již v následujících pasážích Bible je totiž uvedena celá řada činů, za něž je trestem trest smrti a bůh sám na mnoha místech Starého zákona přikazuje masové zabíjení, jak zdůrazňuje naposledy Dawkins ve své knize Boží blud. S tímto upřesněním lze oprávněně předpokládat, že bychom nenašli žádné lidské společenství, v žádné době, žádnou kulturu, která by se těmito normami neřídila. Nejedná se tedy o žádný vyšší řád, ale o podstatně lidský řád, vytvářenými lidmi samotnými v procesu jejich praktické činnosti. A to nezávisle na jakékoliv existující či vymyšlené autoritě, ať již božské či světské.

Avšak toto současně znamená, že je oprávněna morální kritika politiků a politických systémů pro jejich nespravedlnost, korupci a omezování lidské svobody. Tato kritika je kritikou, která je obranou proti narušení základních pravidel lidského společenství. Nejedná se tedy o plané moralizátorství těch, kteří nejsou dostatečně "schopní", aby se sami obohacovali na úkor jiných, ale o obranu základní podmínky lidského přežití: spolupracujícího a spravedlivého lidského společenství.

A z druhé strany, nakolik přestává kapitalismus přispívat k zachování a rozvoji této lidské spolupráce, nakolik již jeho současná podoba ohrožuje přežití lidstva na této planetě, natolik se současně stává nemorálním a nespravedlivým systémem, který z důvodů prosté sebezáchovy musí být lidmi nahrazen systémem jiným.

Vytisknout