Potřebujeme další revoluci? A bude tentokrát ještě sametová?

23. 9. 2010

Pražský zastupitel a jeden z komunálních lídrů ČSSD Miroslav Poche na svém blogu zveřejnil text s názvem "Místo opasku si Evropané utahují provaz kolem krku", v němž vyzývá společnost k mobilizaci proti brutálnímu a nelítostnému kapitalismu. Ten se podle jeho názoru doslova uhnízdil mezi lidmi jakožto jediný správný a fungující světořád a vyhrál boj s ostatními ideologiemi svojí neideologičností. Mnoho čtenářů v diskusi na Pocheho text reagovalo zcela v intencích současné společenské diskuse, protože cokoliv, co kritizuje řád založený pouze a jedině na penězích, je názorem bolševika a gottwaldovce, v nejlepším případě pak názorem komunisty.

Pocheho myšlenka není v žádném případě scestná, proto bych si ji dovolil doplnit a snad i trochu rozvést. Označení za bolševika a gottwaldovce přežiju, píše čtenář Radek Hlaváček.

K příležitosti blížícího se Evropského dne akce proti finančním škrtům, jenž se koná 29. září v Praze, by mohly právě tyto dva články vyvolat debatu o směřování současné společnosti.

Nejen květnové volby, ale i společenský vývoj posledních dvaceti ukázal, že svět plně přijal za svoji myšlenku kapitalismu, což je z definice společenský a ekonomický systém založený na maximálním využití zdrojů a tedy ideologie jako vyšitá. Anglický filozof Mark Fisher ve své knize Kapitalistický realismus - Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu (Rybka Publisher 2010, ISBN: 978-80-87067-69-7) doslova píše: „Po roce 1989 se kapitalismus prohlásil za jediný realistický politicko-ekonomický systém. [...] Nemohoucnost, neschopnost se soustředit, ztráta dlouhodobé perspektivy, kterou nahrazuje permanentní bezcílná 'bezprostřednost‘, totální konformismus maskovaný iluzí volby a volnosti, to jsou jen některé důsledky ideologie, která dnes triumfuje právě proto, že se tváří neideologicky a že vystupuje jako štít, který nás před veškerými 'nebezpečnými‘ ideologiemi a utopiemi údajně chrání.

Ačkoliv jsme za uplynulých sto padesát let dosáhli impozantního pokroku, jehož nejmarkantnějším důkazem je existence víceméně spravedlivého sociálního státu, umožnili jsme zcela nepochopitelně během minulých dvaceti let zvrácení tohoto procesu. Mnozí význační filozofové a myslitelé i dnes uznávají, že vývoj společnosti směrem k socialismu je přirozenou cestou lidstva, nezvratitelnou evolucí. Současný trend nástupu konzervativních pravicových sil, které na rozdíl od svých předchůdců v dvacátém století už ani necítí potřebu sociální stát udržovat, je tedy pouhou kapitolou, která však může mít nedozírné následky v podobě sociálních nepokojů a možná i krvavých revolucí.

Boj za práva nižších příjmových tříd, tedy onoho, bohužel, zprofanovaného proletariátu, stál v minulosti lidstvo mnoho sil, zmařených životů a promrhaných výrobních prostředků. Tento nerovný boj, kdy vládnoucí třída držela v rukou veškeré peněžní prostředky a represivní aparát, ovládala průmyslovou a zemědělskou výrobu a neštítila se všech těchto trumfů zneužít v boji proti nastupujícím změnám, jsme nakonec vyhráli.

Ne nadlouho a ne definitivně.

Příliš snadno jsme se však nechali oklamat vítězstvím, příliš snadno jsme nechali myšlenku socialismu zneužít bolševiky a v konečném důsledku i fašisty. Vytvořili jsme model sociálních států, který však někteří zneužili k ukojení vlastní touhy po moci. Ve snaze vybudovat spravedlivou společnost jsme pozapomněli na demokracii, pozapomněli jsme na základní cíl naší snahy – osvobodit člověka a učinit svět spravedlivým. Bolševická revoluce a vlastně i nedávný nástup totálního kapitalismu ukázal, že budoucnost stojí zejména na dvou pilířích – spravedlnosti a svobodě. Jestliže akcentujeme jeden z těchto pilířů, míříme ke zkáze. Sovětský model ukázal, že touha po spravedlnosti s sebou nese brutální omezení svobody člověka a jeho zotročení v jejím jménu, což v konečném důsledku vede k nespravedlnosti. Současný kapitalismus naopak akcentuje svobodu člověka, což však opět vede k nespravedlnosti a tudíž i nesvobodě některých jedinců. Krásnou myšlenku socialismu je tedy nechali zneužít bolševiky, čímž jsme ji zprofanovali, a nyní hledíme na restauraci onoho divokého kapitalismu 19. století s rukama v klíně.

Naskýtá se tedy ona zásadní otázka, zda skutečně potřebujeme další revoluci.

Miroslav Poche svůj text zakončuje slovy: „Je ještě čas se bránit, ještě máme možnost zachránit svět.“ Neodpovídá ovšem na zásadní otázku, jak toho můžeme dosáhnout, jakým způsobem můžeme zvrátit hegemonii kapitalismu a „zachránit svět“. Násilí už v minulosti bylo dost. Nepochybuji o tom, že se komunisté a radikálové pokusí znovu zneužít situace a vyvolávat ve společnosti násilné tendence, nepochybuji o tom, že se po stopadesátileté defenzívě radikální kapitalisté jen tak nevzdají své šance.

Na nás, socialistech a levicově smýšlejících občanech, ctících zásady svobody, solidarity a spravedlnosti, leží ještě stále odpovědnost za budoucí vývoj lidstva. Nesmíme v této těžké chvíli propadnout apatii, nesmíme se ale ani radikalizovat. Musíme nalézat alternativy, diskutovat a přesvědčovat občany o tom, že kapitalismus se historicky zprofanoval stejně tak, jako fašismus, či bolševismus. Musíme nalézat nová témata, akcentovat ekologii jakožto nejsilnější zbraň současné společnosti proti všežravému kapitalismu, poukazovat na zásadní nerovnosti ve společnosti, řešit problémy lidstva s vervou a chutí.

Puškou nic nezměníme, naší zbraní musejí být slova a hlavně aktivita.

Autor je členem ČSSD v Praze 2

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 23.9. 2010