ANALÝZA

Vize České republiky: mzdově deflační přívěsek Německa

9. 8. 2010 / Ilona Švihlíková

Nechybí ani výhrůžka: buď zvýšíme konkurenceschopnost, nebo se propadneme mezi země, o kterých se ví, že nejsou samy schopny řešit své problémy a jimž hrozí bolestivá nápravná opatření, která již nemají plně ve svých rukou. – čti: přijde MMF a to bude „jinej sekáč.“

Zmínila jsem již např., jak je Mezinárodní měnový fond s oblibou používán jako mezinárodní finanční strašidlo. Plní tím vlastně v mezinárodním systému další pro pravici užitečnou roli, jak stůj co stůj udržet neoliberální politiku.

V úvodu se rovněž dočteme, že bohatství tvoří podnikatelský sektor.

Již z tohoto úvodu je na první pohled jasné, že Nečasova vláda nejenže přijímá ve světě plně zdiskreditovaný Washingtonský konsenzus, ale i ekonomii strany nabídky a la Margaret Thatcherová. V prohlášení chybí jakákoliv reflexe této politiky, kterou v mezinárodní měřítku nelze nazvat jinak než jako katastrofickou s dlouhodobými negativními dopady.

Nutnost dosahovat vyrovnaných rozpočtů je zmíněna v souvislosti s nutnými reformami veřejných sektorů, které doposud odolávaly nadnárodnímu kapitálu, představují pro něj ovšem jednu z posledních míst, kam se ještě neprobouraly: zdravotnictví, penzijní systém a školství. Nejvážnější jsou právě úvahy o změnách v oblasti důchodů a zdravotnictví. Vyvedení velké části prostředků k soukromým fondům (zvýšit diverzifikaci příjmů) - za situace, kdy „výnosy“ penzijních fondů často ani nepokryjí inflaci, a kdy zkušenosti z jiných zemí (Chile, např.) jsou minimálně varující - je děsivá představa.

Posílení soukromých zdrojů ve financování zdravotnictví pak hrozí vytvoření dvojích standardů péče: pro movité klienty a pak pro „socky.“ Vláda navíc zdůrazňuje, že změny budou mít dlouhodobý charakter.

Racionalizace vysokého školství má za účel redukci soukromých vysokých škol, resp. jejich redukci na bakalářské programy. Důraz na spolupráci s komerční sférou, od níž se bude odvíjet odměňování pedagogických i vědeckých pracovníků, nepotřebuje komentář.

Celou touto úvahu se prolíná to, čemu Joseph Stiglitz říká „tržní fundamentalismus.“ Tj. „víra“ (a ona to je opravdu doslova a do písmene víra), že trh vyřeší všechny problémy lidské společnosti a je tedy nejenom nástrojem efektivity, ale především i sociální disciplíny. Vracíme se tím vlastně ke Klausově trhu bez přívlastků.

Ústavní zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti je německá inspirace, o které jsem již psala podobně i Národní rozpočtová rada, která poskytne vládě štít v podobě „nezávislých“ odborníků.

Celým textem se táhne důraz kladený na podnikatelský sektor a na konkurenceschopnost. Obce mají zajistit příznivé podnikatelské prostředí (a zřejmě na to budou nějak vázány finanční prostředky), ČR na sebe nemá přibírat žádné další environmentální závazky, aby nezhoršila svou konkurenceschopnost, důraz na další liberalizaci v EU pro zvyšování konkurenceschopnosti ....

Motivem konkurenceschopnosti a jejího zneužívání k prosazování „nutných“ reforem se zabývá kniha, která by měla být povinnou četbou pro kritiky vládní politiky: Eva Klvačová a kol.: Dobývání renty prostřednictvím reforem veřejných financí, Professional Publishing, 2007, ISBN 978-80-86946-56-6, která ve světovém kontextu analyzuje první vlnu Topolánkových reforem.

Kniha mimo reforem analyzuje „doporučení“ Světové banky k dosažení vhodného podnikatelského prostřední za účelem zlepšení konkurenceschopnosti.

„Výchozím bodem naší publikace je analýza reforem podnikatelského prostředí provedená Světovou bankou, podle níž jsou – jen zdánlivě paradoxně – vzorem reforem země nepříliš ekonomiky vyspělé, jejichž institucionální a zejména právní rámec má poměrně daleko k rámci evropského typu.“

K indexům konkurenceschopnosti a snadnosti podnikání pak: „Žádná deregulace není v duchu indexu snadnosti podnikání dost velká, žádná flexibilita pracovní síly dostatečná. Index snadnosti podnikání je konstrukcí podobného charakteru jako například Den daňové svobody. Vychází ze zjednodušených a mylných předpokladů o zásadní škodlivosti státu a stejně zjednodušených předpokladů o zásadní prospěšnosti svobody podnikání v jakékoli podobě.“

Při analýze první vlny Topolánkových reforem pak konstatuje: „Statistická data dokazují, že v porovnání s jinými evropskými státy je český stát velmi štědrý vůči stavebním spořitelnám, bankám domácím i zahraničním i vůči penzijním fondům. Značnou míru štědrosti osvědčuje i vůči zahraničním investorům či exportérům. A rozhodně nechrání slabší subjekty, nýbrž je sám slabým subjektem vůči tlaku subjektů nejsilnějších.“

V případě, že se hovoří o „rozpočtové“ kázni je pozoruhodné, že v textu najdeme de facto rezignaci na možnost navýšit příjmy. Progresivní zdanění je odmítnuto, růst DPH explicitně není zmíněn a vláda jasně odmítala daňovou harmonizaci v rámci EU, což může značit, že chce pokračovat cestou konkurenceschopnosti cenou: tj. sociálního a daňového dumpingu, což je ovšem cesta, kterou obvykle volí rozvojové země.

Závažné změny, kterým se již Britské listy důkladně věnovaly, se mají týkat Zákoníku práce. Opatření, které mají za cíl zvýšit „flexibilitu“ trhu práce zahrnují mimo jiné opakované uzavírání smluv na dobu určitou, pružnější používání kont pracovní doby, či „po dohodě“ mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem možnou delší zkušební lhůtu. Opatření vycházejí (alespoň na první pohled) z toho, že obě strany mají stejnou vyjednávací pozici, což ovšem dosti odporuje realitě. Konta pracovní doby zase ukazují, že panuje přesvědčení, že člověk se má přizpůsobovat ekonomickému cyklu. Jedná se vlastně o degradaci lidské bytosti na pracovní faktor, na něco, co vždy musí být „k dispozici“.

Je zde patrná inspirace americkou politikou „hire and fire.“ Signifikantní je, že ministr Drábek (příznačné jméno) v neděli v OVM hovořil o tom, že „flexibilita pracovního trhu vytvoří nová pracovní místa.“ I kdyby to snad byla pravda, je potřeba zmínit, jaká pracovní místa to budou. Ve Spojených státech už několik dekád můžeme pozorovat, kam tato „flexibilní“ politika vede: k hromadění částečných neuspokojivých úvazků (které ovšem vládě slouží k tomu, že opticky snižují míru nezaměstnanosti), k pracující chudobě a nakonec samozřejmě k poklesu kupní síly, která může být kompenzována jen: dluhem.

Závažné je především zjištění Financial Times o podobě amerického trhu práce. 40% rodin, které pobírají poukázky na jídlo, totiž mají příjem (earned income) a nejsou tedy nezaměstnaní! „Jsem velmi překvapená, zdá se to být naléhavé varování, že ani ta pracovní místa, která si lidé udržují v krizi, nemají tu mzdovou a hodinovou úroveň, kterou potřebují, aby zajistili své rodiny“, říká ekonomka Heidi Shierholzová z Ekonomicko politického institutu.

Fenomén pracující chudoby se rozšířil k našemu sousedu – do Německa prakticky ihned poté, co začalo praktikovat určité podobné kroky jako v USA a odbourávat svůj sociální stát.

Podrobnější analýza českého pracovního trhu (dopadů snižování nákladů práce)

Proexportní politika a její zaměření bylo téměř okamžitě degradováno plány vlády na „šetření“ a tedy zavírání našich zastupitelských úřadů – jak již kritizoval L. Zaorálek. Z hlediska toho, že ČR je opravdu velmi silně otevřená ekonomika, je toto opatření vrcholem stupidity. Opět zde není žádná reflexe z poloviny 90. let. I tehdy se „šetřilo“ tak chytře, že jsme se de facto stáhli z perspektivních trhů např. Latinské Ameriky, kam jsme se pak pokoušeli vyjmenováváním „strategických prioritních zemí“ zpátky dostat. Ušetřili jsme několik milionů, abychom přišli o potenciální miliardy, protože naše investiční celky měly v zemích Jižní Ameriky velmi dobrý zvuk. Tato politika připomíná sedláka, který kvůli „úspoře“ prodá pole, které ho živí, a pak se hrozně diví, že z něj bude žebrák.

V současné době je náš export téměř celý vázán na EU, převážně na Německo. Jak konstatuje Ročenka konkurenceschopnosti 2007/2008 je možno vidět pozitivní korelaci mezi naším exportem a německou průmyslovou výrobou. Opatření vlády do určité míry kopírují německou hospodářskou politiku v posledních letech: strategii mzdové deflace (utlumení domácí spotřeby, aby se zajistila „konkurenceschopnost“) a cesta růstu vnějškem: tj. exportem. V našem případě pak v závislosti na výkonu německé ekonomiky. Zarážející je, že vláda nejenže nereflektuje současnou krizi, ale ani se nijak nezaobírá vývojem světové ekonomiky, přestože tato „vnějšková“ cesta (export-led growth) je na stavu světové ekonomiky kriticky závislá. Působí to dojmem, jako by na funkci tvůrce skutečné hospodářské politiky zcela rezignovala, protože ji tak jako tak předá do rukou subjektů finanční oligarchie.

Shrneme-li opatření vlády, pak zjistíme, že skutečně nejde (a nikdy ve skutečnosti nešlo) o boj proti deficitům a zadlužení, protože to by se pak od roku 2007 nemohla provádět tak velkorysá politika snižování přímých daní.

Opět je možno citovat Klvačovou a kol.: „První fáze reformy tedy sice poměrně výrazně mění oblast rozpočtových příjmů i sociálních výdajů, avšak její schopnost řešit hlavní problém veřejných financí ČR, tj. rozpočtový deficit, se postupně v čase (do roku 2010) snižuje k nule. Je otázka, jestli tak hubený výsledek za tak velké manévry kolem daňového a sociálního systému skutečně stojí.“

Je možné, že se jedná o mix trvající ideologické zaslepenosti, že nižší náklady práce, nižší daně apod. vedou k dlouhodobě udržitelnému ekonomickému růstu – pokud by to tomu tak bylo, tak nejvyspělejší zemí světa bude Bangladéš. Druhý důvod je prostě posloužit své klientele: nechat tedy zprivatizovat vše, co ještě zprivatizovat jde: veřejné systémy od penzijního až po bezpečnost.

„Vláda je přesvědčena, že nástroje, které ke splnění těchto cílů hodlá použít a se kterými budete nyní seznámeni, jsou přiměřené a správné a že povedou k dalšímu rozvoji země. Věřím, že se s těmito návrhy ztotožníte a podpoříte vládu rozpočtové odpovědnosti, vládu práva a boje proti korupci a dáte jí mandát k zahájení prací na těchto úkolech.“

Dokážeme této vládě, že je přesvědčena mylně a že se s návrhy neztotožníme?

Vytisknout