Kauza Paumer a Mašínovi: Lidé nevědí, jaká byla atmosféra v padesátých letech

9. 8. 2010 / Jan Čulík

K debatě o protikomunistickém odboji, která se otevřela po pohřbu M. Paumera chybí ve společnosti informovanost o atmosféře 50.let, o způsobech jakými se nastupující komunistická moc vypořádávala se svými "nepřáteli". V současné době vysílá ČT 2 vždy v úterý po 21. hod cyklus Děti 50. let.Ve vzpomínkách dětí, dnes dospělých, jejichž jeden někdy i oba rodiče byli zavřeni, se ukazuje obraz té doby. Cyklus byl natočen studenty FAMU a chce přispět touto formou k poznání doby, která protagonistky příběhů poznamenala na celý život. Další díl bude na ČT 2 10.8. v 21,35, píše Ludmila Voříšková, která je protagonistkou nadcházejícího dílu. Je to sestra Vojtěcha Voříška, invalidy, oběti stalinské zvůle, jehož odvolání a žádost o poskytnutí sociálního příspěvku na základě nouze "lidumilný" Petr Nečas jako ministr práce a sociálních věcí odmítl ZDE ZDE Ludmilu Voříškovou, v dětství také oběť stalinské zvůle, vyhodilo před nedávnem pražské nakladatelství Vyšehrad ze zaměstnání, protože mu kazila "věkový profil".

Poznámka JČ: Období stalinské zvůle raných padesátých let je od dnešní doby už nesmírně vzdáleno:

Jak oběti, tak pachatelé zločinů jsou buď mrtví nebo nesmírně staří. Ludmila Voříšková i Vojtěch Voříšek byli malými dětmi, když stalinský režim zatkl jejich otce, katolického intelektuála Rudolfa Voříška a odsoudil ho do uranových dolů, kde za krátkou dobu zemřel. O obě malé děti se hrdinsky starala jejich matka, Marie Voříšková, v liberálnějších letech pak dlouholetá redaktorka katolického nakladatelství Vyšehrad, kde vydala, zejména v šedesátých letech, celou řadu důležitých literárních děl.

Film studentů FAMU by neprošel přísnějšími mezinárodními měřítky: není to ani tak dokumentární film jako spíš rozhlasový pořad. Obávám se, že ho Česká televize uvádí spíš z ideologických nebo z protekčních důvodů. (Taky je pro ni vysílání studentských filmů nesmírně levné.) Principem filmového dokumentu je, že vůdčí v něm musejí být vizuální prvky. Tento film je nesmírně verbální - páteří filmu je monolog Ludmily Voříškové, jemuž je podřízena vizuální stránka filmu, pokus o portrét "jednoho dne" paní Voříškové dnes. Když byla v dubnu v Praze novinářská předpremiéra, Novinky film kritizovaly, že není historickým rozborem padesátých let, že v něm neuvidíte dobové záběry ze stalinského útlaku, atd. Film si ovšem tuto roli nekladl. Spíš - a to z jeho anotací není jasné - jde záměrně o portrét osoby, tvrdě postižené v útlém dětském věku, v dnešní době. Ludmila Voříšková navzdory nedokonalosti studentského filmu a všem životním protivenstvím, z minula i z dneška, působí na obrazovce nesmírně charismaticky a sympaticky.

Na Novinkách na jaře také čtenáři na fórech nadávali, "proč nás obtěžujete touto protikomunistickou propagandou dnes, jsou daleko důležitější věci". To je, myslím, hodně neférové. I oběti komunistického režimu jsou členy dnešní společnosti a mají právo na to, aby byl jejich hlas slyšen. Že to v důsledku neustálé jednostranné antikomunistické propagandy dvacet let po pádu komunismu lidi irituje, to je jiná věc, ale ty oběti za to nemohou.

Paradoxně film směšuje komunismus v padesátých letech s dnešní, poněkud senilní a archaizující, směšnou stranou KSČM, když Ludmila Voříšková navštíví v městě Neveklov své příbuzné, včetně tamějšího bývalého starosty. Ti jsou naprosto otráveni postkomunistickým politikařením dnešní doby a zcela otevřeně zdůrazňují, že budou ve volbách 2010 volit komunisty.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 9.8. 2010