Zadluženost, ale na co?

9. 8. 2010 / Petr Wagner

Český stát je bezpochyby zadlužený. Ostatně jako všechny státy na této planetě. Nicméně pokud budeme mluvit o dluhu, je potřeba kromě kolik uvažovat i na co a k čemu dlužím.

Jiný je dluh na večer s automaty v herně a jiný na dům nebo vzdělání. Časté srovnávání ministra Kalouska státu s rodinou je manipulativní v tom, že mluví jen o tom aspektu "kolik", ne o tom "na co". I rodina žije běžně na dluh. Reálný nebo tím, že odkládá některé své spotřeby. Třeba proto aby mohla jet na dovolenou, třeba proto aby udržela dítě na studiích v zahraničí/cizím městě, třeba proto, že si pořídila na hypotéku nové bydlení nebo auto. Těm dluhům se většinou moderně říká investice. Ale jsou to dluhy. Tedy u lidí žijících z práce. Nic špatného na nich být nemusí a většinou ani není, píše Petr Wagner.

Problém českého státu skutečně není výše dluhu. Nebudu citovat renomované ekonomy, to učinil již Jan Čulík. Problém našeho dluhu je právě to "na co". Pokud si půjčím na dům či auto nebo roční studia dětí třeba v těch Spojených státech, nemám problém si ukrojit ze mzdy a uskromnit se. A rozhodně nebudu mít pocit, že mně někdo zneužívá nebo snad okrádá.

Pokud si budu odkrajovat daně ze mzdy a neuvidím žádný dům nebo kvalitní vzdělávání dětí, ten pocit mít budu. A to je přesně situace Česka. Ano dlužíme.

Možná i hodně. Ale za co? Oblíbený refrén, že za sociální pomoc nemakačenkům, je hloupost. Stačí se podívat na výši sociálních dávek v absolutním objemu vyplacených za existenci státu. Tam to prostě není.

Ty peníze skončily jinde. Kde? Já to nevím. Takže až mi pan ministr řekne, za co dlužím, rád ten dluh budu splácet. O pár dírek na pásku více doleva mi jenom prospěje. I zdravotně či sociálně potřebné rád zaplatím. Ale zloděje, šíbry, multimiliardáře a vily a jachty po světě, to se mi nechce. K tomu se hlásit nehodlám.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 9.8. 2010