Prohlášení ProAlt - Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ

Mluví o "vládě rozpočtové odpovědnosti". Nastolují však vládu neodpovědnosti vůči společnosti i přírodě. Je proto třeba, abychom se ke své odpovědnosti přihlásili my, občané a občanky. Chceme jasně vyjádřit nesouhlas, přispět k zastavení vládních návrhů, povzbudit aktivitu veřejnosti a zahájit diskusi o alternativách. Chceme ukázat, že společnost se z ekonomických rovnic a politických strategií škrtnout nedá.

Škrty jsou problém, nikoli řešení

Vláda chce provést zásadní změny -- ve školství, ve zdravotnictví, v penzijním systému, v pracovním právu, v sociálních službách, ve vědě a výzkumu. Neblahé dopady však můžeme očekávat i v dalších oblastech, od ekologické politiky přes politiku kulturní až po zahraniční.

Mnohé změny mohou být nevratné. Hrozí nám zavedení dvojích standardů ve zdravotnictví a s tím podstatné omezení všeobecně dostupné zdravotní péče, rozsáhlé škrty v sociální politice a posílení vlivu soukromých firem na dosud nezávislé univerzity, na systémy důchodového pojištění a dokonce i na Ministerstvo vnitra. Můžeme očekávat vystupňované ničení přírody, omezování práv občanů i další opouštění solidárních přístupů v rozvojové spolupráci. Chystaným změnám přitom nepředchází široká odborná ani občanská diskuse.

Reformy přilétají na křídlech strachu. Neodůvodněné, účelově vyvolané obavy ze státního bankrotu, šířené bez hlubších znalostí pod heslem "řecké hrozby", umožňují ospravedlnit cokoli. Slouží převedení hodnot jako zdraví, vzdělání, příroda, práce či solidarita na účetní položky. Navíc dvacet let neaktuální, vypočítavě zveličovaný strach z "návratu komunismu" má preventivně zneškodnit jakoukoli opozici.

Mezinárodní finanční a hospodářská krize se využívá k vyvolání pocitu naléhavosti a ohrožení. Mlčí se o tom, že navrhovaná řešení vycházejí z téže neoliberální ideologie, jež nás ke krizi dovedla. Ta vznikla v důsledku deregulace trhů a nekontrolovaných finančních spekulací, dlouhodobého omezování veřejných statků a zvyšování sociálních nerovností, tedy vinou uplatňování politicko-ekonomických přístupů podobných těm, kterými chce současná vláda krizi řešit. Zapomíná se na historickou zkušenost, která ukazuje, že ke zvládnutí ekonomických krizí v moderních společnostech nikdy nevedlo snižování veřejných výdajů a ústup od veřejných služeb, ale spíše jejich posílení.

S odkazem na minulý režim u nás zdomácnělo klišé, že soukromé je vždy lepší než veřejné. Pod tímto heslem vláda chystá útok na veřejný sektor. Privatizace přitom v mnoha oblastech zásadním způsobem omezuje veřejný prostor, v němž se lidé stýkají jako rovný s rovným, a směruje veřejné prostředky do rukou soukromých firem, často spojených s rozsáhlou korupcí a dalšími nelegálními praktikami. Poučení z probíhající finanční krize, které se shoduje s poučením z krize ekologické, naopak zní: neodpovědné a nekontrolované sledování soukromých zájmů se může změnit ve společenskou katastrofu.

Přerozdělování naruby

Tvrdí se, že "v dnešní době může obstát jen společnost s flexibilními lidskými zdroji". Zdůvodňuje se tak plán na změnu zákoníku práce, která má zjednodušit a zlevnit propouštění. Jsme tu stavěni do pozice konkurenta s ostatními lidmi a společnostmi. Soutěžíme přitom v míře vlastního znevýhodňování, v omezování sociálních práv, ve snižování mezd, v uvolňování ekologických a zdravotních norem, zkrátka ve zhoršování celkové kvality života. Tato logika redukuje náš život na ekonomický výkon a nás samé na lidské suroviny, obráběné vzděláním a praktickými zkušenostmi pouze v zájmu tržní využitelnosti.

Další klišé zní, že přerozdělování je "trestem za úspěch". Často se ozývá otázka, proč máme platit na různé skupiny obyvatel nálepkované jako "líné", "zneužívající systém" či "nepřizpůsobivé". Právě odbourávání přerozdělujících prvků je jedním z podstatných východisek i cílů vládního programu. Přitom už nyní na veřejné a sociální služby vynakládáme jen 18,6 % hrubého domácího produktu, zatímco průměr evropské sedmadvacítky činí 26,2 %.

Výdaje na podpory v nezaměstnanosti, líčené před volbami jako základní problém státního rozpočtu, činí 0,6 % oproti evropskému průměru 1,3 %. Ta samá vláda, která chce v zájmu "rozpočtové odpovědnosti" škrtat v tomto výdaji, zároveň podporuje investici v řádu mnohonásobku této částky, až půl bilionu korun, do dostavby dalších dvou bloků jaderné elektrárny Temelín, ačkoliv se z ČR už teď mnoho elektřiny vyváží (vloni 13 643 gigawatthodin, což představuje asi 18% celé produkce).

Už Topolánkova vláda prosadila omezení plateb na sociální pojištění z vyšších příjmů a systém zdanění, který zvýhodňuje bohaté a dopadá na střední třídy a chudé, tzv. "rovnou daň". Nyní se uvažuje o dalším navýšení nepřímých daní, které opět dopadne nejtíživěji na střední a nižší příjmové skupiny. Připravované reformy se přitom mají ještě více než ty minulé dotknout právě těch nejzranitelnějších -- handicapovaných, nemocných, nezaměstnaných, důchodců a dětí. Přerozdělování pokračuje -- probíhá však od chudých k bohatým.

Přitom třeba zkušenost ze skandinávských zemí ukazuje, že skutečné přerozdělování není neefektivním plýtváním, ani pouhým prostředkem k zajištění potřebných a nevede ani k nárůstu nezaměstnanosti. Slouží rozvoji každého člověka bez ohledu na podmínky, do nichž se narodil. Tím nejen omezuje nespravedlnost a pro řadu lidí rozšiřuje svobodu. Napomáhá také rozvíjení společnosti jako celku.

Jaký dluh? A vůči komu?

Mluví se o "dluhu", který je třeba snížit, abychom nežili "na úkor příštích generací". Cílem plánovaných reforem však není dluhy splatit, nýbrž přesunout je z veřejných rozpočtů na účty domácností. Lidé budou nuceni zadlužovat se na školném, na zdravotní péči a mnozí z nich i na zaplacení základních potřeb.

Útok na ekologické zákony, který připravují reformátoři ve jménu oživení ekonomiky, by vedl nejen k dalšímu snížení kvality života pro občany ČR, nýbrž také k navýšení dluhu v podobě znečištěné a zplanýrované krajiny a přírody. Česká republika má se svými dvanácti tunami exhalací oxidu uhličitého na osobu, svým neúsporným hospodařením s přírodními zdroji i energiemi a neuváženou dopravní politikou již dnes velký dluh vůči budoucnosti. Průměrný Čech potřebuje pro svůj život zdroje z dvojnásobného kusu Země než průměrný obyvatel planety.

Vážně míněné splácení ekonomických i ekologických dluhů nevyžaduje, abychom upozadili sociální a ekologické ohledy. Vyžaduje osvobození společnosti z diktátu růstu.

Žijeme ve světě, kde deset procent nejbohatších vlastní osmdesát pět procent světového bohatství; majetek tří nejbohatších mužů světa přesahuje roční hrubý domácí produkt osmačtyřiceti nejchudších států dohromady. Žijeme ve světě hlubokých sociálních rozdílů, které se projevují v kvalitě života, v životních možnostech a horizontech.

V České republice se zatím těšíme určité míře ochrany zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům, solidárně financovanému zdravotnictví a bezplatnému veřejnému vysokému školství a zatím i relativně nízkým sociálním nerovnostem, které se ovšem již nyní prohlubují. Ve Spojených státech plyne dnes jednomu procentu nejbohatších téměř čtvrtina veškerých příjmů. Podíl příjmů pro tuto úzkou vrstvu Američanů vzrostl trojnásobně od sedmdesátých let minulého století, kdy se v zemi začala uplatňovat neoliberální politika. Je to skutečně směr, kterým se chceme vydat?

Protest má smysl

Proti vládě nejsme bezmocní. Politici jsou závislí na veřejném mínění. Vyjádří-li se veřejnost dostatečně nahlas, vytváří tlak, který politici pocítí. Protesty mají smysl a mohou hodně změnit. K pádu britské premiérky Margaret Thatcherové, vzoru neoliberálů po celém světě, podstatně přispěly demonstrace proti dani z hlavy. Na přelomu století protesty proti ekonomické globalizaci vehnaly její stoupence alespoň na čas do defenzivy. Generální stávky dokázaly otřást řadou režimů. Budeme-li aktivní, můžeme vládní plány odvrátit.

Řada sociálních, ekologických a občanských výdobytků, jež dnes v České republice považujeme za samozřejmé, byla výsledkem domácích občanských iniciativ a hnutí. Mnohé ovšem byly vybojovány jinde a my jsme je během posledních dvaceti let dostávali ze zahraničí téměř bez politického zápasu. Nyní nejde jen o nás. Je čas přispět aktivně k protestům a bojům, které se celosvětově vedou o zvýšení sociální spravedlnosti a za záchranu planety.

Zakládáme tuto iniciativu, abychom sdružovali občany, podporovali a případně propojovali iniciativy, které se snaží působit naznačeným směrem. Chceme zahrnout široké spektrum nesouhlasících. Chceme být prostorem pro sebevyjádření občanů, aniž by se museli připojit k některé z politických stran. Na těch budeme nezávislí.

Budeme vytvářet a zveřejňovat odborné analýzy, vstupovat do veřejné diskuse, pořádat a podporovat demonstrace a jiné formy veřejného protestu. V určitých případech se oproti navrhovaným reformám nebojíme hájit současný stav i s vědomím jeho chyb. Tyto chyby blednou tváří v tvář hrozbám, které přinášejí vládní návrhy. Právě tak nám ale v řadě případů půjde o hledání alternativ jak vůči navrhovaným opatřením, tak vůči současnému stavu.

Stejně jako jinde ve světě ani u nás není řešením současných ekonomických, sociálních a ekologických problémů rychlé zavedení údajně zázračných receptů, založených na zjednodušujících formulkách a odrážejících zájmy bohatší části společnosti. Nepotřebujeme další reformní "léčbu šokem", ale především otevřenou diskusi o současném stavu a různých možnostech řešení a budoucího vývoje.

Skutečné řešení problémů nemůže přinést pokračování politiky, která je přivodila. Je třeba prosazovat alternativy založené na demokratické účasti všech, na sociální spravedlnosti a na ekologické ohleduplnosti. Cesta k nim vede přes porážku stávajících návrhů vlády. Klíčová bude mobilizace veřejnosti. Je v našem společném zájmu vyjádřit se co nejhlasitěji: protestovat a formulovat alternativy.

Toto prohlášení můžete podpořit svým podpisem na adrese www.proalt.cz. Zde se také o iniciativě ProAlt dovíte více. Budeme rádi, pokud se zapojíte do její činnosti.

Kontaktní adresa: info@proalt.cz.

Signatáři iniciativy k 8. 8. 2010:

Yasar Abu Ghosh, sociální antropolog

Milena Bartlová, historička umění

Michal Bartoš, ekolog

Václav Bělohradský, publicista a univerzitní učitel

Jan Beránek, ekolog

Adam Borzič, básník a překladatel

Kamil Bouška, básník

Jan Černý, doktorand filosofie

Vlasta Čiháková Noshiro, historička umění

Pavel Čižinský, advokát

Jiří David, umělec

Vratislav Dostál, novinář

Patrik Eichler, novinář

Táňa Fischerová, herečka

Karel Floss, filosof

Jana Glivická, studentka

Iveta Hajdáková, doktorandka antropologie

Marta Slačálková Harasimowicz, informační pracovnice

Ludvík Hlaváček, historik umění

Hanka Holcnerová, redaktorka

Karel Holomek, strojní inženýr, nyní předseda nevládní romské organizace, publicista

Stanislav Holubec, sociolog

Dita Horová, advokátka

Antonín Horčica, správce systému managementu

Marek Hrubec, filosof

Martin Hříbek, vysokoškolský pedagog

Jakub Hutera, student

Jana Jetmarová, antropoložka

Naďa Johanisová, ekologická ekonomka

Eva Kaličinská, lektorka Organizace pro pomoc uprchlíkům

Eva Kantůrková, spisovatelka

Lubor Kasal, básník

Jan Keller, sociolog

Václav Klusák, astronom

Roman Kocek, student

Erazim Kohák, filosof

Martin Kopecký, vysokoškolský pedagog

Jan Krajhanzl, psycholog a pedagog

Miluše Kubíčková, pedagožka

Zuzana Kubišová, socioložka

Petr Kužvart, environmentální právník

Vítězslav Lamač, student

Ondřej Lánský, sociolog

Lenka Lindaurová, teoretička umění

Marcela Linková, socioložka

Kateřina Lišková, socioložka

Miloslav Lomič, pracovník v kultuře

Olga Lomová, vysokoškolská učitelka

Václav Magid, teoretik umění

Jan Májíček, student

David Miler, zdravotník

Jiří Musil, sociolog

Lukáš Nádvorník, student

Jiří Nečas, vysokoškolský učitel

Lukáš Němec, student, asistent pedagoga na ZŠ

Karel A. Novák, sociální pracovník

Marianna Otterová, knihkupec

Jakub Patočka, novinář

Miroslav Patrik, občanský aktivista

Roman Petrenko, student

Miloš Pick, ekonom

Karel Piorecký, literární kritik

Michal Polák, filozof a ekonom

Martin Potůček, analytik veřejné politiky

Jan Prokeš, poradce

Libor Prudký, sociolog

Dušan Radovanovič, historik

Miroslav Rendl, psycholog

Jaroslava Richterová, sociální pracovnice v důchodu

Petr Rohel, důchodce, historik

Karel Růžička, novinář

Jakub Řehák, básník a literární kritik

Tomáš Samek, lingvistický antropolog

Jiří Silný, ředitel Ekumenické akademie

Ondřej Slačálek, vysokoškolský pedagog

Linda Sokačová, pracovnice v nevládní neziskové organizaci

Miloslava Srbová, výchova a vzdělávání dospělých, v důchodu

Štěpán Steiger, publicista

Tereza Stöckelová, socioložka

Vít Strobach, historik

Alice Szczepaniková, socioložka

Jaroslav Šabata, politolog

Martin Šaffek, knihovník

Libuše Šilhánová, socioložka

Martin Škabraha, filozof a publicista

Ivan Štampach, religionista a teolog

Milan Štefanec, ekologický aktivista

Jiří Šteg, poradce

Stanislav Štech, psycholog, vysokoškolský pedagog

Ilona Švihlíková, ekonomka

Jaroslav Terkovič, dělník

Tomáš Tichák, redaktor

Toy-Box, komiksová kreslířka

Tomáš Tožička, projektový manager

Saša Uhlová, redaktorka

Milan Valach, filosof

Jan Vaňo, překladatel

Rudolf Vévoda, historik

Tereza Virtová, studentka

Libor Vodička, teatrolog a vysokoškolský pedagog

Sandra Zálabová, farářka

Jana Zoubková, překladatelka a kritička