Otazníky reformních opatření

9. 8. 2010 / Jan Mertl

A to už je poněkud problematické. Především proto, že tyto entity nepatří k atributům, které by si člověk svobodně volil, jejich kvalita a kvantita je důležitá ze své podstaty. Ale také proto, že trh jako každé soutěžní kolbiště zná své vítěze, ale i své poražené. A to, že poražení nedostávají vavřínové věnce, je všeobecně známo. A ani to není možné, pokud by nebyla výhra, málokdo by hrál. Jenže současní čeští apologeti neoliberalismu zapomínají, že je to právě svobodný trh, který vede k tomu, že roztřídí lidi na úspěšné, méně úspěšně, a neúspěšné. Zde ovšem začínají problémy. Pokud připustíme existenci méně úspěšných a neúspěšných, kteří jsou v tomto statusu nikoli vlastní vinou, jak je dnes módní tvrdit, ale prostě proto, že v tržní soutěži dost neuspěli, vzniká otázka, jakým způsobem jim umožnit (a zda vůbec), aby mohli spotřebovávat ony komodifikované entity.

Ty entity jsou navíc poměrně drahé. Sociologické studie ukazují, jaké jsou náklady na jednoho vysokoškoláka, explicitní i implicitní, náklady na jednu operaci nebo léčebný pobyt. Je zřejmé, že trik s individuální odpovědností, tak často zmiňovaný v médiích, tu nefunguje -- většina lidí se může individuálně třeba rozkrájet, ale není schopna své odpovědnosti reálně dostát. To se ovšem již neřeší, spokojíme se s tím, že člověku řekneme, že tu odpovědnost prostě má.

Ohledně reálných možností uspokojit si své potřeby v oblasti základních životních entit je možno se také inspirovat mezinárodně. Vidíme, že v zemích, kde není funkční sociální stát (a sociálním státem nemyslíme stát sociálních dávek, ale především stát veřejných služeb), je spotřeba zdravotní péče či vzdělání luxusem, který je samozřejmý pro vysokopříjmové sociální skupiny, ale drahý až nedostupný pro občany s běžnými příjmy (kteří si často na tyto výdaje ještě půjčí, což jim je dále zdraží). Stejně tak sociální zabezpečení trpí syndromem toho, že sociálno prostě žádný tržní subjekt financovat nechce -- ono se mu to totiž ani nevyplatí. Jako přiklad můžeme uvést osud amerických automobilek, které poskytovaly důchodové a zdravotní zabezpečení svým zaměstnancům a tento fakt byl podstatným důvodem jejich nízké konkurenceschopnosti na světovém trhu.

Pokud akceptujeme komodifikaci základních životních entit, dochází k významnému motivačnímu efektu. Je totiž evidentní, že tváří v tvář riziku nedostupnosti vzdělání, zdravotní péče či pracovního uplatnění se část lidí -- vědoma si své individuální odpovědnosti -- začne intensivně snažit vydělat peníze, aby si mohla následně tyto komodifikované entity zakoupit. Tedy, zintenzivní se konkurence, zejména na trhu práce. Pomiňme nyní fakt, že zvýšená konkurence vede obvykle k nižším cenám -- v tomto případě práce. Tenhle efekt není tak jednoznačný, protože na druhé straně je zde onen požadavek vyšších výdajů vyvolený nutností financovat si "život" sám.

Daleko významnější je efekt v myšlení lidí, což dobře analyzuje behaviorální ekonomie. Z ekonomické aktivity a získávání peněz se totiž stane nikoli volitelný, ale povinný absolutní imperativ. Peníze jako společenský konstrukt (nic jiného to není, fyzicky neexistují a dnes jich vypouštíme tolik, kolik je makroekonomicky únosné) tak dosáhnou neuvěřitelné síly, která v rozhodovacích procesech převýší jakékoli další hodnoty. Skoro se chce říci, že dilemata, jimž takovýto systém lidi vystavuje, jsou kantovská a existenciální. Neboť pokud si při operacích s penězi představíme své zdraví, své vzdělání, svoji existenci v rámci společnosti, je to natolik drtivý faktor, že jakékoli racionální rozhodování je předem ohroženo. Anebo vede k tomu, že se peníze postaví až na první místo, což mění lidi jako takové.

Jinak řečeno, systém založený na komodifikaci základních životních entit a penězích jako hlasovacího nástroje je plutokracií. A bohužel, nic tomu nepomohou teorie o investicích do lidského kapitálu, jakkoli jsou zajímavé a teoreticky hodnotné. Je totiž zřejmé, že snaha zefektivnit fungování sektorů sociální politiky skrze reformy založené výhradně na individualizaci a privatizaci příslušných sektorových entit, jakkoli mohou mít příslušné modely dílčí ekonomickou racionalitu, narazí na věc, kterou není schopna překonat. Na nesouměřitelné rozdíly ve společnosti, které sama pomáhá prohlubovat a které v konečném důsledku znefunkční motivační strategie, které v nich budou obsaženy. Ve zdravotnictví, ve školství, v bytové politice, i na trhu práce. Je nutno si uvědomit, že na vysokopříjmové občany regulace prakticky nepůsobí, neboť veřejných služeb nevyužívají a pokud ano, tak vzhledem k univerzálnímu nastavení regulace je pro ně neúčinná. Na nízkopříjmové občany také působit nebude, protože ti vzhledem ke svému sociálnímu statusu trvale balancují na hraně exekuce a sociální katastrofy a v případě zvýšení tlaku se do ní prostě propadnou. A středněpříjmové občany jen ještě dále odradí a vezme jim poslední jistoty, které mají.

Není ovšem vhodné jen konstatovat nesprávný stav. Problémem je ovšem to, že česká společnost nedokázala zatím překonat své zakotvení v neoliberalismu, charakterizovaném tezemi o zbytečnosti státu, škodlivosti veřejného sektoru a glorifikaci individuální odpovědnosti. A to i přesto, že opuštění této ideologie by jí mohlo přinést neméně významné efekty, jako jí přineslo opuštění ideologie komunismu a glorifikace kolektivní akce. Nejde přece o to, jaká ideologie zvítězí, ale co a jak bude fungovat. Je tedy třeba doufat, že veřejná politika bude v ČR někdy zohledňovat a umožňovat taky jiné principy a cesty, než heroický individualismus a tance nad propastí.

Vytisknout