Jak být optimistou v krizi

1. 6. 2010 / Štěpán Steiger

Nechci rozebírat všechny aspekty údajného zemětřesení politické "scény". "Zemětřesení" je pěkné přrovnání -- užívá je však zpravidla jenom ten, kdo skutečné nezažil. To opravdové je totiž vždycky katastrofa. A v Česku o posledním víkendu ke katastrofě nedošlo. Ovšem, nastávají změny -- horší (a hlubší) o to, že takové nikdo nečekal. Ale uvažte: je odchod (rezignace) předsedů stran zemětřesením? Je jím příchod "nepopsaných"? Jestli budou mít v ODS dosavadní "baroni" vliv, který měli až dosud, bude "směřování" této strany podstatně odlišné?

Pokud lze o "směřování" politických stran v daném systému vůbec hovořit, je přece naprosto pro všechny, od komunistů až po VV, dáno od okamžiku jejich vzniku: směřují k moci. Namítnete-li, že usilují -- podle svých programů -- o změny ve společnosti, je třeba říci: ano, uvnitř této společnosti. Žádná strana nechce změnit tuto společnost jako celek. Každá (připusťme, že podle slov nikoli KSČM) ji podle vlastních představ -- tj. podle představ těch, kdo ji skutečně ovládají -- hodlá pouze vylepšit. (Podle Drábka a Kalouska pro "podnikatele" -- a jim podobné -, podle ČSSD pro tzv. obyčejné lidi -- ať je to kdokoliv, VV -- možná -- "pro tuto zemi" atd.) Cynik bymohl říct, že je to kolotoč: většinou je v pohybu, přestávka je pro změnu zájemců, ale kolotoč jako takový zůstává.

Jinými slovy: předsedové odcházejí, dočasně se vymění část vedení, změní se i rétorika. Ale fungování a postavení politické strany v kapitalismu jsou dané veličiny, žádná strana nechce (ba ani chtít nemůže) změny převratné . Považují totiž - můžeme-li parafrázovat Churchilla - kapitalismus za nejlepší ze všech (horších) systémů. V tomto smyslu tedy nejsou výsledky voleb zemětřesením, kterým ani být nemohly.

Jinou věcí je všeobecné překvapení. Tyto výsledky doslova nikdo nečekal. Mýlili se všichni průzkumníci veřejného mínění, všichni "analytici" a (marketingoví) poradci -- dokonce i ti američtí, jak si trpce postěžoval Jarosav Tvrdík. Podle mého soudu plyne překvapení do značné míry z faktu, že vlastně českou společnost nikdo (spolehlivě) nezná.

Takže nikdo nedokázal předvídat. Nebo chcete předpovídat volební výsledky podle toho, kolik rozdáte koláčů a piv? Nebo kolik vajíček na vás hodí? Nebo kolik lidí vás - jako kandidáta - poplácá po rameni? Ve století, v němž je podívaná považována za realitu (a realitu lze velkoryse přehlédnout), můžete ovšem záběr ze svého mítinku promítnutý ve večerním televizním zpravodajství považovat za důkaz úspěchu -- leč tato víra nemusí přinášet hlasy.

Kakofonie vysvětlování, proč volby dopadly, jak dopadly, přehlušuje možné analýzy. S vysvětlením pro mne nejpozoruhodnějším přišel hlavní ekonom Raiffeisenbanky Pavel Mertlík (neklame-li mne paměť, býval to -- možná dokonce ještě je -- sociální demokrat!): podle něj "voliči vyslyšeli (!) přání finančních trhů (!) a vytvořili předpoklady pro vládu pravice se silným mandátem." (Ponechávám stranou své pochyby o tom, kolik voličů v Česku se zajímá o finanční trhy -- ještě víc totiž pochybuji, že dříve než vhodili do urny kandidátku své strany, nad přáním těchto trhů se zamysleli.) Analýzy "za tepla" asi příliš analytické být nemohou, co se dovídáme, jsou útržky spekulací -- sotvakterá strana je ochotna vidět dále než na svůj pupek. Zatím proto jenom konstatují nepopiratelná fakta, jimiž jsou např. -- u velkých stran -- statisíce hlasů ztracených ve srovnání s volbami minulými; propad menších (KDU-ČSL, Zelení) je podle mne trvalý.

(Píše-li Petr Uhl o zmrtvýchvstání Zelených, nelze mu brát jeho uhlířskou víru -- jenže připouští-li, že "jim to ale dá fušku", popírá sám sebe. Proč? Protože na tu fušku přece Zelení -- s velkým Z -- nemohou mít dost lidí, neřku-li voličů.) Předpovědi o tom, že rýsující se koalice -- v této chvíli se sice pouze rýsuje, ale nevím, kdo by mohl pochybovat, že se zformuje -- by se mohla rozpadnout (jak usutzuje třeba Jiří Pehe), považuji za zbožná přání. Všichni tři nastávající partneři, nejvíc as VV, jsou si naprosto vědomi, že mají ojedinělou šanci být ve vládě.

V tom se potřebují navzájem natolik, že na konci jejich jednání (ať trousí bonmoty jako Radek John) je shoda. Nikdo dnes neví, zda se taková příležitost po čtyřech letech vyskytne znovu. A že čtyři roky spolu musí vydržet, to je zřejmé. Nejenom jim. Vládní chléb je jediný chléb tlustě namazaný máslem. Všechny ostatní jsou tenké a málo chutné. Připravme se tedy na čtyři -- doufejme, že ne více -- roky vlády těchto stran. Přijde-li po ní změna, nebudou jí stačit čtyři roky na odklízení byť jenom části těch ruin, které po sobě ta nastávající zanechá. Dnes se totiž mimo jiné zdá, že sotva sice zemětřesení, nicméně značné změny -- a nikoliv k lepšímu -- čekají i ostatní svět, jehož částí je i tato republika (popírání tohoto faktu na něm nic nezmění). Optimistou v této krizi je ten, kdo sdílí závěry třeba Martina Hekrdly (v Právu). Hekrdla považuje nastávající vládu za "krizovou krátkodobou investici". A dovozuje: "Ale náš "překlad" ekonomické a sociální krize do "odstřelu" některých "dinosaurů", obou velkých zavedených stran (ČSSD, ODS) i dosavadních "jazýčků na vahách" (KDU-ČSL) je počínající revoltou české společnosti." (Podtrženo mnou.)

Rád bych tím optimistou byl. Rád bych se k takové revoltě -- kdybych ji viděl -- připojil. Ale k názvu svého textu musím dodat: nevím, jak být v této krizi optimistou. Současné hory nedokáže přenést žádná víra. Můžeme si přirozeně přát, aby po čtyřech letech se mnohé změnilo. A během čtyř let pro to musíme něco udělat. Přesně co, to zatím asi nevíme.

Vytisknout