České volby očima cizince

1. 6. 2010 / Jiří Jírovec

V malých českých poměrech je všechno na Václavu Moravcovi a ten se prostě neodváží cokoli zpochybnit, aby nebyl obviněn ze zaujatosti. Konec konců, i on se musí něčím živit. Jeho "opisování" západních zvyklostí tedy nejde dál než k výzvě, aby se tázaný držel otázky.

Předvolební propaganda (o nic jiného nešlo) se zaměřila na (údajnou) hospodárnost pravice, vyhrožování Řeckem, útoky na Paroubka a v globálu varováním před možným vítězstvím levice.

Středobodem kampaně byli snadno napadnutelný Paroubek a jeho knížecí jas(nost) zastiňující Kalouska čekajícího v pozadí. RaJ proti šlechtické cti, aby se tak řeklo. Paroubkovi byla vyčítána minulost, třebaže musel být prokádrován i posametově, aby mohl být šéfem státu, nicméně základní motivace k útokům byla v tom, že ze strany, rozhádané politickými hlupáky jménem Zeman, Špidla a Gross udělal silného oponenta pravici. Slovo hlupák je možná pro někoho příliš silné a tak nabízím variantu oportunista. Ani jednomu z jmenovaných nešlo o nic jiného než o jejich ego a stranu opustili, když už ji nepotřebovali.

Paroubek se již před několika lety dočkal výtky jeho knížecí jasnosti, která nebyla spokojena s tím, že nevede sociální demokracii správným směrem. Zřejmě podle známého Maul halten und weiter dienen.

Útoky na Paroubka ovšem začaly již před posledními volbami prostřednictvím "úniku" policejních zápisků a fabulací. Obvinění z (neprokázané) pedofilie a (neuskutečněného) výletu na jachtě zbohatlíka patrně stálo ČSSD dost hlasů na to, aby přivedlo -- s přispěním Klause -- k vládě Topolánkovu ODS.

Paroubek byl rovněž obviněn, že povalil Topolánkovu vládu v době, kdy jsme to chtěli osladit Evropě. V principu ale nešlo o nic jiného než o opakování procesu, který původně vládu nastolil. Vláda přeci padla, až když s ní nebyli spokojeni poslanci, kteří původně hlasovali s ODS.

Kníže si šlechtickou čestnost pozajistil dvěma způsoby. Auditem Čunka a zdánlivě okrajovým přiznáním, že dal obolus (už tak přeplacenému) ouřadovi, aby se jeho blíže neurčená záležitost pohnula vpřed. Audit Čunka byl k ničemu, protože kníže zametl celou věc pod koberec v době, kdy Čunek rozhodl, patrně zcela oprávněně, že knížeti do několika set zbývajících stránek jeho dokladů nic není. Publicita již byla zakoupena a kníže navíc pár zlatek ušetřil prohlášením, že mu to stačí.

Otázka šlechtického úplatku je zajímavá v tom, že třeba v Kanadě by politika diskreditovala k nepoužití. Knížecí přiznání nebylo pokáním ani slibem "už to nikdy neudělám". Kníže a jeho družina toliko vytrumfovali oponenty, a tak záležitost vyšuměla bez následků.

Nepřítelem číslo 2 byl Rath, ale pravice se nakonec soustředila jen na Paroubka. To se vyplatilo, protože někteří lidé začali říkat, že by volili ČSSD, kdyby tam Paroubek nebyl. S obměnou to říkali i politici. Nečas prohlásil, že ODS s ČSSD vedenou Paroubkem nebude jednat. Svoje prohlášení po volbách, kdy bylo zjevné, že dohodne-li se ODS s TOP 09 a VV, nebude s ČSSD potřeba jednat vůbec, pragmaticky upravil na to, že s ČSSD nebude jednat, dokud ta bude mít program, jaký má.

Tím se dostáváme k volebním programům. Možná se mýlím, ale nezachytil jsem žádný seriózní rozbor, co která strana navrhuje a s jakými důsledky. Nejčastěji zmiňovaný byl nesmysl zvaný třináctý důchod. Ten, k neprospěchu ČSSD, pěkně korespondoval s řeckými x-tými platy a krizí tamtéž. Idiocie volebních manažerů ČSSD zabránila tomu, aby se věci označily pravým jménem. Nešlo přece o víc než jednorázový příspěvek 2400 korun -- což je patrně méně než 2% ročního důchodu, tedy pod hranicí inflace.

Řecký faktor je zajímavý tím, že opět neexistuje žádný solidní rozbor, kdo může za co. Poukazování na odstupné státních zaměstnanců je samozřejmě zavádějící, protože se nezmiňuje o tom, že výše odstupného je především ochranou pracovníků před propuštěním. Lze říci, že tyto peníze ve valné většině ani nefigurují v rozpočtech, protože pokud možno nejsou vypláceny. Rovněž chyběly údaje o tom, kolik lidí tam odchází do důchodu v těch 55.

Stejně tak neexistuje rozbor možných reforem, tedy školství, zdravotnictví a důchodového zabezpečení. Sdělovací prostředky, snad kromě BL, se nesnaží vysvětlit, že složité problémy nemají jednoduchá řešení. Pravicovým stranám nejde o řešení jako taková, ale o zavedení pravidel, která by byla pokud možno nevratná. Zavedení poplatků ve zdravotnictví bylo původně vysvětleno jako jistá regulace-neregulace, protože těch pár korun přece nikoho nezatíží. Zrušit poplatky je možné, pokud budou tyto prostředky získány jinak, tedy buď omezením služeb a nebo zvýšením obecných daní. Stejné platí i pro školné. Napřed bude "přiměřené" a jakmile bude zavedeno, půjde nahoru, jako kdekoli jinde. A stejně tak nebude mít žádný vliv na kvalitu vzdělání.

Důchodová reforma je záludnější v tom, že přenáší odpovědnost na jednotlivce a současně zbavuje odpovědnosti stát. Finanční instituce nemají žádnou odpovědnost za prostředky jim svěřené a nic nezaručují. Padne-li důchodový fond, tak s ním padnou důchody, ledaže je doplní stát ze své pokladny. Privatizace důchodového systému je především krásným darem do několika kapes. Občan se ale nesmí ptát, co se stane, když ... Až příliš lehce nahozeným volebním tématem byla korupce. Všichni o ní mluví, ale nikdo nic nedělá. Pátrací žurnalistika v podstatě neexistuje a nejde dost daleko, aby přispěla k řešení. Typickým dokladem jsou třeba plzeňská práva. Zdánlivě podvod na podvod, ale to nevadí, aby třeba Řápková s Bendou nebyli zvoleni do sněmovny.

Ve slušném státu by taková universita okamžitě ztratila akreditaci a kšeftaři s tituly by šli k soudu za podvody.

Teď napíšu něco, o čem se zatím nezmínily ani BL -- o ostatních médiích ani nemluvě. Státní správa není jen o štemplování toho či onoho. V podstatě jde o formálně nenapadnutelný mechanismus dotování ekonomiky. 800 000 relativně dobře placených státních zaměstnanců představuje značnou nákupní sílu, která je navíc dlouhodobě stabilní. Z toho má užitek celé spektrum ekonomiky.

Pamatuji se, že když v místě, kde v Kanadě žiju, zrušili Výzkumný lesnický ústav (podle politiků stromy rostou i bez ústavů), přišli místní obchodníci rychle na to, že ubyde nějakých dvacet miliónů dolarů k utrácení. Vláda se tedy rozhodla přihodit pár vojáků na místní základnu, aby tu ztrátu vyrovnala. Stejné platí třeba o severoamerickém automobilovém průmyslu, který dlouhá léta zajišťoval velmi stabilní a dobře placená místa a svým způsobem rozkvět komunit kolem automobilek.

Smyslem této odbočky bylo naznačit, že neexistují jednoduchá řešení. Existuje ale pravidlo, že každá převratná myšlenka má současně nevýhody, které vyrovnávají nebo i převažují výhody myšlenkou nabízené. Česky se tomu říká, že nula od nuly pojde.

Volební kampaň se otřásala varováním před katastrofálními následky (známé před rokem 1989 jako nedozírné). Zde je nutné odkázat na vynikající analysu Naomi Kleinové, která v knize The Shock Doctrine uvádí přesvědčivé důkazy, že hrozba nedozírnými následky a pevná, či raději diktátorská ruka umožňuje provádět ekonomické a politické reformy, které by ve fungující demokracii nikdy neprošly.

Z pohledu obyvatele z kanadského bushe, byť rodilého Pražáka, se volební česká kampaň jeví stejně prázdná, jako jakákoli kanadská. Nikde ani stopy po diskusi o tom, jaký život by občanstvo chtělo mít a kolik a jak je ochotno zaplatit. V globálu ale není mezi voliči oddělenými Atlantikem podstatný rozdíl ve stupiditě, s níž přijímají hesla podvodných politiků strategicky rozmístěných ve vhodných politických stranách.

Vytisknout