Vyhýbavé zavádějící řeči bez podstaty a obsahu

1. 6. 2010 / Karel Dolejší

Je mi z duše jedno, jaký komplikovaný osobní problém si Golgo svým opakovaným psaním o (na latinskoamerické poměry) fešáckých kriminálech na Kubě a symetrickým mlčením o masovém vraždění opozice v Kolumbii vlastně řeší. Je mi úplně fuk, zda je Brazilec, homosexuál, antropolog, zda je člověkem v tísni a já nevím co ještě. Dobrým a odvážným novinářem však není. Dobrý a odvážný novinář neopakuje dvacet let mainstreamovými médii notoricky omílaná a politickými místy extrémně protěžovaná témata, aby současně soustavně přehlížel ta, která jsou vládní moci právě z duše nepohodlná a o nichž se proto v médiích produkovaných opatrnými majiteli obligátních pražských hypoték vůbec nepíše. A Češi se dnes nepřímo podílejí na svinstvech v Kolumbii, nikoliv na Kubě. Právě a jedině na tom by aktuálně mohli a měli něco změnit. Právě na tom by mohl Golgo prokázat svou odvahu, kterou se honosí. Namísto toho však zcela vyjímá některá témata z příslušné perspektivy, jednoduše se podbízí mediálnímu mainstreamu opakováním dávno etablovaného tématu opozice na Kubě - opozice, která sehrává v plánech Američanů centrální roli, pokud jde o jejich starostlivě připravované plány na změnu režimu. Někteří mí přátelé z českých nevládních organizací byli již před několika lety zcela vážně osloveni lidmi z okruhu Člověka v tísni s dotazem, zda by nejeli v rámci amerického projektu připravovat Kubánce na barevnou revoluci. Je mi nekonečně jedno, zda zrovna o tomhle plánu Golgo od svých přátel z této organizace ví; každopádně se však díky své servilitě vůči v Čechách zavedeným mediálním klišé, která je v naprosto očividném rozporu s jeho jinak obvyklou rebelskou stylizací, chová tak, že tomuto plánu nahrává. Nejsem žádným obdivovatelem kubánského režimu, ale ještě méně si přeji, aby kubánskou budoucnost po smrti obou Castrů namísto Kubánců samotných připravoval nějaký podúředník amerického State Departementu za pomoci obdivovatelů Jiřího Mádla.

Když administrativa George W. Bushe nenašla v dobytém Iráku údajné zbraně hromadného ničení, pokusila se místo toho ohánět nevládními organizacemi po léta shromažďovanými údaji o porušování lidských práv právě svrženým Husajnovým režimem. Amnesty International tehdy podobnou exploataci a účelové zneužívání svých materiálů jednoznačně odmítla. Navzdory pomluvám ze všech ideologických táborů jde totiž o organizaci hodnotící všechny země, lidi a životy stejným metrem. Ale to je přece přesně to, co Fabiano Golgo vůbec nedělá: Život zabitého kolumbijského bojovníka za lidská práva mu nikdy nestál ani za zlomek úsilí věnovaného opakovaně podrobným informacím o stížnostech Američany podporované kubánské bloggerky na zapáchající toaletu a podobné věci. Stejně jako George W. Bush, i Golgo se odvolává jen na ty materiály Amnesty International a jen tehdy, když se to právě hodí do jeho latinskoamerické agendy, která je vymezena (na rozdíl třeba od legračních článků o tom, že Češi smrdí) zcela fádně, s mainstreamem a pravdoláskovou propagandou konformně a nepředstavuje tedy pro něj sebemenší riziko konfliktu s českým prostředím (snad až na Dolejšího).

To je podstata problému - další řeči okolo představují jen nostalgickými vzpomínkami na idealistické mládí přislazované mlžení v zoufalém a marném pokusu o uchování nekonzistentního sebeobrazu jednoho příliš emfatického a údajně rebelujícího autora.

Vytisknout