A nejhlouběji vidím nenávist

6. 4. 2010 / Ladislav Žák

„Ne nadarmo páteří listopadového puče nebyl kulisák Havel s odérem největší pražské kolaborantské rodiny, ale mravenčí práce nomenklaturních kádrů KSČ a šéfa StB. Rádoby kritické noviny pana Čulíka mistrně zakrývají svoji úlohu, spočívající v neustálé snaze předstírat, že v kapitalismu bestiálně vraždícím po celém světě, existuje platforma pro svobodný názor vykořisťovaných a zneužívaných vrstev občanů. V tzv. demokratických státech se buržoazním médiím a potažmo jejich posluhům podařilo vyvést 40% voličů mimo volební systém, protože jim namluvili, že pokud by volby mohly něco změnit, tak by je buržoazie zakázala.“

Nechtěl jsem reagovat, protože jsem měl pocit, že autor názoru četl úplně jiný příspěvek, než jsem napsal, ale pak jsem si uvědomil, že podobný styl uvažování a vyjadřování jsem zaznamenal i příspěvku Františka Nevařila "Zaujatá obžaloba: Jak bylo, je a nejspíš i bude", a proto si myslím, že si právě tento styl uvažování a vyjadřování zaslouží několik řádků. Vždy, když si něco takového přečtu, musím se sám sebe ptát, kde se v některých lidech bere taková nenávist vůči prostředí, které je obklopuje, a kterou dříve nebo později napřou vůči nějakému pojmu nebo jménu a poté, když k tomu dostanou možnost, udělají všechno proto, aby tyto pojmy odstranili, stejně jako objekty a osoby, které jsou jejich nositeli. Nakonec zjistí, že odstraňovat a ničit je vlastně to, po čem doopravdy ve své nenávisti toužili, a začnou dávat ta jména osobám a objektům, které s nimi neměli nikdy nic společného jen proto, aby je mohli zničit.

Rád bych zdůraznil, že znám podobné texty i slovní výlevy vůči spoustě jiných pojmů, věcí dějů a osob, než jsou pojmy a jména jako kapitalismus, demokracie, privatizace, buržoasie nebo Havel. Rád bych obrátil pozornost čtenářů Britských listů k tomu, že v naší společnosti lavinovitě narůstá lidská nenávist a ta rozkládá úspěšně jakékoliv pokusy o konstruktivní řešení současných obtíží.

Vzpomínám si, jak se mi při poslechu recitací Wolkrovy básně U rentgenu dělalo zle, nedobře, když jsem slyšel to nadšení v hlase recitujících při verši: „...a nejhlouběji, chudý (popř. dělníku), vidím nenávist“ Jejich neskrývaná představa, kterou na nás chtěli recitací přenést, že to byla právě tolik potřebná dělníkova, nejlépe pak třídní, nenávist, která nám přinesla úspěchy v budování socialismu, rohlík za třicetník, auto na pořadník, Vladimíra Remka ve vesmíru a devizový příslib v nedohlednu, mne vždy děsila, stejně jako poučení, že je třeba vyvolávat nenávist lidových mas a potom ji obrátit proti komukoliv nebo čemukoliv, co zrovna nebylo v souladu s linií nějakého toho sjezdu nebo zájmy nějakého papaláše...

Stejně tak je mi ovšem špatně dnes, když slyším, jak se před volbami z jedné strany štve proti nezaměstnaným, kteří jsou označováni za parazity a na druhé straně proti podnikatelům a živnostníkům, kteří jsou označováni zcela obdobně, jen trochu z jiných pozic.

Jsem možná naivní, ale vzbuzování nenávisti jako politický program prostě zásadně odmítám už proto, že se tomu, kdo nenávist vyvolává, jen málokdy podaří ji také udržet v patřičných mezích a nenávist se musí posléze na něčem nebo na někom vybít, zničit a vyvolat tak ještě horší nenávist. Důsledkem takové eskalace musí dříve nebo později nutně být destrukce společnosti jako takové a v lepším případě naděje, že příště snad už pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Musím konstatovat, že v tomto ohledu se nám opravdu dlouhodobě nedaří a spíše se nám pořád vrací to, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Zaseto máme letos opravdu důkladně a nemusí jít vždycky jenom o Molotovovy koktejly vrhané z nenávisti do lidských obydlí...

Vytisknout