Casus belli a Spojené státy americké versus Írán

6. 4. 2010 / Ivo Šebestík

Tahle propagandistická praxe měla ale své kritiky už ve starověku. Tak například řecký historik Thukydides v 5. století před naším letopočtem napsal ve svých Dějinách peloponneské války tato slova: "Nechceme vás zatěžovat zdánlivými záminkami... ani dlouhými řečmi, kterým by stejně nikdo nevěřil... Víte stejně dobře jako my, že co je svět světem, platí právo silnějšího. Silní konají, protože mohou, slabí trpí, protože musí."

K válce dochází ve chvíli, kdy útočník usoudí, že je dost silný na to, aby porazil soupeře a prosadil tak vůči němu a proti jeho vůli své záměry. Ve chvíli, kdy má útočník tuto jistotu, hledá se takový casus belli, který není skutečnou příčinou války, ale její záminkou.

Když se Spojené státy americké rozhodly vojensky napadnout Irák, záminkou k válce se stal údajný jaderný program tamního tyrana. Casus belli pro letecký útok proti Jugoslávii ze strany NATO připravily nesplnitelné podmínky předložené na zámku v Rambouillet bělehradské vládě. Casus belli pro chystané napadení Československa nacistickým Německem představovaly sudetskými Němci vyvolané nepokoje v jeho pohraničí. Casus belli pro napadení Polska byl zinscenovaný, údajně polský, útok na německou vysílačku. Casus belli pro vypuknutí první světové války představovaly atentát na rakouského následníka trůnu a taktéž nesplnitelné ultimátum Srbsku. A tak můžeme pokračovat do historie blízké i dávnější.

Tahle fakta je dobré mít na mysli i teď, kdy Spojené státy přišly na to, že Írán údajně financuje, vyzbrojuje a podporuje Taliban. Jako casus belli je to výborné a jednoduché zároveň. Nevíme ale, jestli je to také pravda. Zvláštní je, že ani naše vyspělá civilizace se nedokáže obejít bez záminek k válkám a nedokáže sdělit veřejnosti zcela otevřeně, oč jde, jak to žádal už před dvěma a půl tisíci lety Thukydides. Jsou skutečné příčiny války vždy tak otřesné a přízemní, že se s nimi útočník nemůže před světem pochlubit?

Je to tak, že válka potřebuje patos, aby se do ní dali jedni lidé lépe vehnat a druzí, aby s ní aspoň souhlasili? Přiznat veřejně, že útočník hodlá utratit zabíjením lidí a ničením cizí země bilión dolarů, aby vydělal pět biliónů na ropě, je asi málo patetické na to, aby si lidé sedli večer k televizi, chroustali sušenky a pozorovali netečně, jak v některé vzdálené zemi planou ohně nad jejími městy. Proto je třeba jako casus belli připravit něco vznešeného, filmově působivého. Válka musí být vždy představena jako souboj Dobra se Zlem, jako ochrana hodnot, jako sebeobětování útočníka. Prostě jako něco, čím útočná válka nikdy není.

Ozbrojené konflikty jsou asi lidstvu souzeny na věčné časy. Bylo by ale velikým pokrokem, kdyby se média dokázala konečně vzepřít alespoň propagaci jejich záminek a trvala na otevřeném publikování skutečných důvodů. Kdyby se prostě novináři mohli oprostit od optiky vyjádřené zájmeny MY a ONI, a dovolili si posoudit příčiny války nezaujatě. My a oni, to je logika generálů a politiků, ale neměla by být logikou novinářů. Jestliže generální štáb útočící armády vtlouká vojákům do hlav, že se jedou nechat zabít pro demokracii a svobodu, tak mu nic jiného ani nezbývá, neboť naposledy to byli asi Pizaro a Cortéz, kteří svým conquistadores řekli, že si jedou do Ameriky naplnit vaky zlatem. Ale ani tito dobrodruzi nevystačili s tak nemravnými důvody a své výpravy ospravedlňovali zájmy španělské koruny a boží vůlí. A dokonce tomu, možná, i sami věřili. I vlastní svědomí totiž potřebuje blaženou lež jako balzám.

S válkou je to prostě tak. Ani pohlavek nemůžete někomu vlepit úplně bez důvodu. Musíte mít připraven argument pro obhajobu. Přinejmenším se na vás postižený škaredě podíval. Nevím, jak je to s podporou Talibanu ze strany Íránu. Tamní režim rozhodně není sympatický, přesto by bylo velkým civilizačním pokrokem konečně předložit veřejnosti pravé důvody k válce, má-li k ní skutečně dojít.

Vyložit na stůl úplný seznam praktických nesentimentálních, finančních, hospodářských, vojenských, strategických a cynických důvodů a vypustit nesmysly, kterým -- jak píše Thukidydes -- "by stejně nikdo nevěřil". Poctivě uvést, že válka bude stát bilión dolarů, zahynou při ní čtyři tisíce "našich" vojáků, třicet tisíc nepřátel a tři sta tisíc civilistů. Bude půl miliónu raněných a zmrzačených. Vypukne hlad a budou se šířit nemoci. Dále vzniknou škody ve výši dva bilióny dolarů a zvýší se míra nenávisti mezi islámským světem a Západem. Na druhé straně ale vítěz a podnikatelské kruhy na něj zavěšené na tomto konfliktu vydělají, dejme tomu šest biliónů dolarů. A takto pěkně to celé předložit veřejnosti, jako na valné hromadě nějaké obří akciovky, ať si každý udělá obrázek. Možná jsme už tak zkažení, že řekneme: "Jo, chlapci, tohle se vyplatí, jdeme do toho."

Nemůžeme-li nic udělat s válkami, můžeme aspoň odmítnout jejich propagandu. Na druhé straně nutno ale přiznat, že tohle je neprobádané území. Co když je válka bez propagandy vlastně nemožná?

Vytisknout