Kapitalismus, nebo socialismus? pro Evropu v 21. století zbytečná otázka

6. 4. 2010 / Milan Sova

Protože systém, ve kterém jsme poměrně nedávno žili, nesplňoval všechny představy o dosažení tohoto ideálu, pomohl si autor tvrzením, že minulý režim ve východní Evropě žádný skutečný socialismus nebyl, a zařadil ho jako přechodný vývojový stupeň mezi feudalismem a kapitalismem. Aparáty komunistických stran tak klasifikoval jako "soukromé centralizované vlastníky", kteří se ve vhodné době vrátili k normálnímu kapitalismu s osobním soukromým vlastnictvím. Ten skutečný socialismus má vycházet z ekonomiky založené na podnicích, vlastněných zaměstnanci, a zastupitelskou demokracii by měla nahradit přímá demokracie -- čekal jsem na pokračování článků autora, zda k této změně bude nutná revoluční cesta, nebo zda soukromí vlastníci při viditelném narůstání defektů kapitalismu sami předají podniky k záchraně veřejnosti. Doufám, že brzy napíše.

Zatím bych se pokusil o jiný úhel pohledu. Nevidím až tak ostré protiklady společenských systémů: samozřejmě že raný feudalismus byl jiný než ve vrcholné fázi, a stejně tak se měnil kapitalismus. Jenže už ve feudalismu (založeném na majetnictví půdy vázaném na lenní vojenské závazky) existoval samosprávný kapitalistický systém měst -- a existovala i sociální sféra společnosti, zprvu dostatečně zastupovaná církví. Čas vše mění, i časy: role feudálů klesala s vytvářením žoldnéřských vojsk, města bohatla obchodem a domáhala se politických práv, církev degenerovala a její služba společnosti ustupovala daleko do pozadí za osobní prospěch prelátů. Společnost reagovala reformací, ale nebyl to ten správný směr -- houfy svárlivých vykladačů Bible nepřispěly k zlepšování sociálního stavu společnosti, a tak od dob Luthera až k císaři Josefovi II. majetek církve spolu s péčí o školství a celou sociální sféru ve velké míře přebíral stát. Zpětně viděno, zesílení státu v 18. a 19. století přineslo daleko více kladných než záporných prvků do vývoje společnosti -- rizikem byl jen extrémní nacionalismus, a ten byl často zneužíván právě v zájmu kapitalistické vrstvy společnosti. Šlechta už v těch dobách, a až do dneška, plnila jen dekorativní funkci, zatímco dravý kapitalismus hledal levnou pracovní sílu (až k otrokářství) a nové zdroje surovin (kolonie), až dospěl ke světové válce na počátku 20. století. Právě v reakci na tyto excesy vznikl nový společenský systém kombinací teorií Marxe a praxe ruské revoluce, a byl nepochybně pokusem o uskutečnění vize šťastné budoucnosti odstraněním soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Ano, byl to pokus o uskutečnění vize a dal si jméno socialismus, respektujme to. Je zbytečné spekulovat, jak by se dále vyvíjel při vítězství revoluce současně v některém státě Evropy s delší demokratickou tradicí: takto převzal dost prvků ruského carismu a systém trvalého dohledu nad celou společností od ekonomiky až ke kultuře (včetně censury) značně podlomil tvůrčí možnosti společnosti a vedl k poklesu atraktivity. Měli bychom přijmout fakt, že první pokus o spravedlivou společnost byl veden levicí, ale selhal -- a nevydávat ho za jakýsi produkt zdivočelého přechodu od feudalismu ke kapitalismu; jen tak si uvědomíme jeho chyby a nebudeme vytvářet mlhavé vize šťastné budoucnosti, ale konkrétní reálné návrhy. Bohužel, zde selhává v současnosti levice podruhé.

Sociální kapitalistický systém byl účinný jako protiklad k totalitnímu socialistickému formování společnosti. Klesající ochota bohatých vrstev k jeho udržování a současně sociální diferenciace s rostoucím počtem chudých opravdu vede k "neufinancovatelnosti systému" a deficitům rozpočtů. Pravice plačtivým líčením katastrofy našich dětí a vnuků získává částečně hlasy - přitom svými návrhy jen spirálu sestupu roztáčí. Evropa ovládaná dalších dvacet let pravicí by vypadala takto: manažeři, spekulanti a celebrity pro bavení společnosti žijí v satelitních obcích chráněných soukromými ochrankami, ostatní vytvoří ideální pracovní sílu: přijmou jakoukoliv práci, budou platit trhové nájemné za bydlení, uživí se, ale nic neušetří, a proto budou také plně mobilní. Dočasně se vyrovnají deficity rozpočtů -- dokud budou podniky moci vyvážet do Číny a jiných sfér světa s rostoucí kupní silou. Pravice ale bude obtížně zápolit se značně sníženou domácí kupní silou -- která bude zase příjmy rozpočtů oslabovat. Pokud bude těch dvacet let vládnout současná levice? Bude usilovat o udržení sociálního státu, ale stejně při nedostatku odvahy změnit systém bude muset utahovat opasky zase těm zaměstnancům a tak dojde do stejného katastrofického bodu -- jen s jinými hesly.

Nová evropská levice by tento systém změnit mohla: není žádoucí revoluce, není uskutečnitelné vlastnictví podniků zaměstnanci, ale je možné v prostředí zastupitelské demokracie výrazně celou společnost reformovat. Jestliže měla levice na počátku 20. století odvahu usilovat o všeobecné hlasovací právo (páni se děsili, že kmáni tím zcela rozvrátí společnost -- ve skutečnosti to fungovalo pro zmírnění třecích ploch), musí ve 21. století také přijít s novými programy -- nejenom sbírat drobky, které utrousili bohatí v době, kdy se ještě obávali prvního pokusu o socialismus. A ty programy jsou vcelku jasné:

1. Každý občan má právo na bydlení úměrné svému dosahovanému příjmu

2. Každý zaměstnanec má právo na podíl ze zisku podniku úměrný svému postavení v podniku

3. Každý občan má právo na práci ve prospěch společnosti, pokud nezíská práci podle svých schopností

Levice už musí začít neprodleně o těchto programech diskutovat -- a začít je uskutečňovat. Jsou použitelné v současné volební kampani, první dva jsou proveditelné brzy po vítězství levice. Ve společnosti musí být přitom zachováno právo na vlastní názor, svobodu slova i iniciativu ziskového podnikání (to je něco zcela jiného než český vynález Švarc-systému). Připadá mi nadbytečné, zda tento společenský systém budeme nazývat demokratický socialismus, nebo sociální kapitalismus, nebo třeba postmoderní směska. I šlechta a církev by měly v této společnosti své místo -- jako živoucí připomínky chyb minulosti.

Vytisknout