ANALÝZA

USA: AIPAC u vesla

6. 4. 2010 / Vít Rossignol

V odbojném projevu před 8 000 aplaudujícími, rozjetými, nadšeně stranickými a neobjektivními posluchači – účastníky vyjímal izraelský premiér tento projekt z charakteristiky jiných staveb a osadnického kontextu proklamacemi o hlavním městě jako před 3 tisíci lety a jinými, podobně rozpalujícími výroky, šitými na míru specifické příležitosti.

Kdo situaci trochu zná, ví, že AIPAC je rozhodující lobby zdaleka nejen ve věci podpory Izraele politickými institucemi v USA, ale s vlivem na celou orientaci zahraniční politiky Spojených států. A nejen to, moc této lobby se rozšířila do všech aspektů amerického života, institucí jak státních/administrativních, privátních politických, universitních, dobročinných, ale i vlivových. Jedním ze specifických faktorů amerického politického života je úloha peněz v mediokracii tohoto typu a financování politických kampaní při volbách. Je známou skutečností, že AIPAC je již desetiletí dominantním sponzorem a přispívá na většinu individuálních kampaní do obou komor. Asi právem předpokládá pozdější loajalitu těch, kteří s podporou AIPAC uspěli... Když nesponzoruje kandidáta s názory, které jsou vyhovující, sponzoruje jeho protivníka. Páka na průběh rozhodování při legislativním procesu je nasnadě. Okamžitá výzva z Kongresu, adresovaná Bidenovi, s 300 podpisy k nevyhrocování sporu s izraelskou vládou, je toho posledním hmatatelným důkazem.

Samotná konference AIPAC je cirkus, jehož průběh není nepodobný prodejní náborové akci podomních dealerů-prodejců čistících prostředků, pyramidové struktuře firmy AMWAY nebo kosmetiky Oriflame. Konference s podporujícími projevy známých politiků a osobností končívá tzv. „roll call“, výčtem zúčastněných, při kterém, po jejich deklaratorních a sympatizujících projevech dostává mluvící hysterické ovace, jako když vstřelí gól. Je to známé divadlo moci a politické správnosti ve Washingtonu.

Za těchto okolností je výrok Hillary Clinton, že nová výstavba podminovává jak vzájemnou důvěru přímých stran konfliktu, tak pozici Spojených států jako nezávislého a relevantního participanta před světem, poměrné odvážný.

I když se Hillary snažila zůstat v linii shromáždění svými sliby věrnosti a podpory Izraeli, tvrdým postojem vůči Íránu a sdílením nebezpečí jeho jaderného programu (Izrael jaderné zbraně sice nedeklaruje, ale je známo, že je vlastní ve velmocenském měřítku; není však signatářem úmluvy o nerozšiřování, zatímco Írán ano a je tím i pochopitelně vázán...), nijak nezaujala výrokem, že „status quo“ není udržitelný ani pro jednu stranu a slibuje jen víc násilí a neuspokojených aspirací a nadějí.

V podtónu snahy americké administrativy jsou technické a demografické změny, které dělají současnou bezvýchodnou situaci nebezpečnou. Technologický vývoj malých a středních raket Kássam a jiných zbraní užití pro konflikty guerillového typu (a pro dosah izraelských měst), stejně jako demografický vývoj, kdy v dlouhodobém trendu může být v okupovaných oblastech víc Palestinců, než v Izraeli Židů, přináší nové volby alternativ. „Neúprosná demografická matematika a logika přibližuje hodinu, kdy Izraelci budou muset volit mezi udržením demokracie a uchování ideje židovské domoviny“, řekla Hillary Clinton. „Za této reality je řešení dvou sousedních států v oblasti, jediným životným pro zachování jak demokracie, tak židovského státu.“ Na tuto (podle mě chybnou) úvahu mohou slyšet umírnění. Nikoli však jestřábi. A těch byla v audienci většina.

Hillary Clinton na tuto audienci, která čeká jen oslavné ódy, v atmosféře fanoušků „domácích“ na fotbalovém stadiónu, nezapůsobila. Všeobecně se ví, že Obamova administrativa neznamená ohrožení, je plná členů Trilaterální komise, (včetně Obamy, kterého vytáhla z úplné obskurity a nakonec upřednostnila před Clintonovou v prezidentském klání). Jedenáct plus šest členů ministerstva zahraničí fakticky formující klíčová rozhodnutí v zahraniční politice a neučiní nic, co by narušilo symbiózu obou států v mezinárodním politice, pokud jde o porušování mezinárodních dohod a rezolucí OSN, lidských práv obecně a palestinských specificky, třeba na vlastnická práva Palestinců ve vlastní zemi... V tomto smyslu jde víc o styl a management americké zahraniční politiky, než o substanci – tedy jakoukoliv změnu cílů od 2. světové války dodnes. Změnu stylu vyvolal radikální propad víry ve správnost nevoleného amerického „vedení světa“, zvláště exponovaného za G. W. Bushe. Ale v Obamovi žádného spasitele Palestinci nenajdou.

Teorie dvou států má zcela fundamentální a neřešitelné teoretické i praktické problémy. Je snad přijatelná pro hodně Izraelců, hledajících teoretický modus vivendi ve schizofrenní situaci (a za americké finanční a politické podpory, pokud trvá a s demografickými trendy a v arabském moři...). Je snad přijatelná i pro dnešní (trilaterální) administrativu a Hillary Clinton, která stojí proti naprosté přesile AIPAC a hledá kompromis, který je v přímém a úplném rozporu s mravními a politickými idejemi, na kterých byly Spojené státy založeny. Teorie dvou států je ale tak, jak má a může být za současného apartheidního režimu a vztahu k Palestincům, aplikována, pro Palestince vyklešťující. Jaký „stát“ nabízí?

Podřadný. Řešeto nepřirozeně rozdrobených a zdí oddělených vesnic a území, zdrojů a distribuce vody a bez podmínek integrální politické, kulturní a hospodářské existence. Neřeší pro ně nic. Neřeší jejich ambice, otázky elementární spravedlnosti, včetně lidských práv na všech úrovních, ani civilizační budoucnosti. „Koncept národního státu je dědictvím 19. století, s Izraelem a ideologií sionismu jako posledním realizovaným“, říká Shlomo Sand, profesor na Universitě v Tel Avivu. Koncept rasově-náboženského státu je ještě starší relikvií. Historik Sand není první ani jediný, kdo zpochybňuje nejen mýty kontinuity národní existence, ale vazbu většinových aškenazim, původem slovansko-chazarských konvertitů, na původní biblické kmeny, které se s výjimkou některých lokálních diaspor (Bagdád, Damašek a j.) smísily s Araby s nástupem islámu. Semitští Palestinci jsou také potomci tohoto procesu. Sandovy práce se staly, mimochodem, v Izraeli bestsellery.

„Jsou zásadní důvody, proč nemůžeme žít s Palestinci v jednom státě“, říká Ehud Barack, razantní politik. Je to pohodlné řešení, které nebere odpovědnost za vyhnané a zanedbané. Podobně se mohl vyjádřit F. W. Botha v Jižní Africe, také zastánce apartheidu. Také mohl navrhnout dva sousedící státy: Zulu a ostatní kmeny do buše a na Kalahari a pro sebe Kapské Město, Johannesburg a krásné farmy. Ale jediné trvalé kompromisní řešení ať dřív, nebo později, je jeden stát – nezávislý, bez injekcí a ochrany ze zahraničí, se všemi právy pro všechny své obyvatele bez rozdílu, bez imaginárních práv a imaginárních vazeb a mýtů z doby romantismu, zato s odpovědností všech za všechny.

Sefardim žili s Araby a naopak, aniž by si bránili v odlišném životním stylu. Izraelská civilizační realita je již faktem a také je ji třeba plně respektovat. Dnes se takové řešení, za dnešních nepřirozených podmínek může zdát idealistické, může být vzdálené desítky let, ale spravedlivé, trvalé a bezpečné. Jen ne pro fanatiky všeho druhu.

Vytisknout