Za co může (nemůže) kapitalismus

12. 2. 2010 / Michael Kroh

Jendrišákovou chybou je, že ačkoli je evidentně vzdělaný a erudovaný, neumí dialekticky myslet a proto odtrhává subjekt od objektivních podmínek a upadá do jednostrannosti subjektivismu. Ve skutečnosti se subjekt, který je nadán vědomím, schopností uvažovat, plánovat svoji budoucí činnost, pohybuje v určitém prostředí představujícím pro něj objektivní danost. Objektivní jsou i vlastnosti samotného subjektu, byť spoluutvářené jím samotným. Měnit objektivní podmínky sice jde, ale jen do určité míry. Jakkoli tedy paní Říhová možná dělá někde chybu, že nemůže sehnat práci, kapitalismus nese na jejím osudu také část viny.

Podíl kapitalismu na problémech paní Říhové a dalších podobně postižených občanů spočívá v tom, že zákonitě (nevyhnutelně, odmyslíme-li si výjimečné okolnosti válečného stavu, živelních katastrof apod.) plodí nezaměstnanost. Trh "rezervní armádu" nezaměstnaných nezbytně potřebuje, aby ji použil v době konjunktury a současně v dobách oslabení stlačoval cenu pracovní síly a tím zvyšoval zisk kapitalisty. Pokud připadá na jedno volné pracovní místo dejme tomu 50 uchazečů, bude z nich vybrán právě jen ten jeden, i když i ostatních 49 splňuje kvalifikační předpoklady. Jde prostě o soutěž analogickou sportovnímu závodu, kde rovněž může zvítězit jen jeden, ačkoli všichni jsou odpovídajícím způsobem připraveni. V podmínkách kapitalistického trhu ovšem ti neúspěšní uchazeči o zaměstnání nedostanou tučné startovné jako atleti při soutěžích Grand Prix, ale jen almužnu v podobě podpory v nezaměstnanosti.

Kapitalismus je skutečně abstraktní pojem, který je kvintesencí všech jeho konkrétních podob. Působí proto jakoby skrytě, prostřednictvím jednání konkrétních osob a institucí. V případě paní Říhové jsou to různí zaměstnavatelé, byrokratický úředník úřadu práce, kariérní poradci, rekvalifikační agentury atd. Všichni plní svoji roli svým jedinečným způsobem, tu lépe tu hůře, s větším či menším pochopením pro potřeby uchazečů o práci. I kdyby však všichni udělali maximum, stejně nic nenadělají s tím, že v daných podmínkách lze zaměstnat pouze x pracovníků, ačkoli uchazečů je x + y.

Nezaměstnanost je projevem kapitalistické racionality, způsobem jejího fungování, stejně jako cyklické hospodářské krize. Lidem typu Michala Jendrišáka se to může zdát přirozené a dokonce i prospěšné. Těch postižených je přece menšina, co je to nějakých deset procent? Aby ostatní mohli bohatnout, musejí zkrátka někteří sehrát nedobrovolně úlohu looserů. Mnozí skutečně v důsledku osobních nedostatků -- alkoholismu, lenosti, nevzdělanosti atd., jiní ale jen proto, že jsou vyššího věku nebo nemocní či jinak postižení. Všichni se opravdu rodíme nazí, ale někdo dostane ke křtinám mediálně populární botičky od Diora, zatímco jiný potrhanou zavinovačku po starším sourozenci nebo je v horším případě vržen do baby boxu.

Pokud kapitalistická soutěž připomíná přírodní zákonitost přirozeného výběru, je to jen důkaz toho, že se lidstvo ještě nepropracovalo ze "zvířecích" (když použijeme termín onoho zmíněného velkého myslitele 19. století, který nechtěně "vyprovokoval" celou diskusi) podmínek do podmínek skutečně "lidských". Není to tak, že člověk je od přírody špatný, sobecký, hamižný, krutý atd. Špatné a kruté atd. jsou podmínky, ve kterých se uvedené negativní vlastnosti stávají jedním z předpokladů individuálního úspěchu.

Čili nejen u jednotlivce, ale i u celého systému je třeba diagnostikovat chyby -- a slovy pana Jendrišáka propracovat úvahy o možných alternativních krocích a jejich důsledcích. Dodejme ještě, že bez ideologických předsudků, které brání hledat "netržní", "neliberální" či jiná neortodoxní řešení, ale také vylévají s vaničkou i dítě, ruší to, co funguje ve prospěch všech, nejen úzké vrstvy oligarchů. Kapitalismus nemá totiž jen špatné stránky, na které možná trochu jednostranně poukazují příspěvky dopisovatelů Britských listů. Má i mnoho dobrých, na kterých bude lidstvo moci stavět i v době, kdy vláda odcizeného kapitálu nad člověkem bude již minulostí.

Vytisknout